Stopem po Africe

Poláček v Africe: Teď už to je dobré, můžu se zhroutit

13 / 12 / 2017

Kdyby někoho napadlo stopovat z České republiky do Burkiny Faso, velmi pravděpodobně tu cestu zvládne za dva týdny – nějakých pět dnů na Gibraltar, osm nebo devět přes severozápadní Afriku. Tam se vám pojede fantasticky, ale pozor: krajina kolem cesty bude většinou nudná a v některých autech se povezete, aniž byste je stopli.

Kdyby někoho napadlo stopovat z České republiky do Burkiny Faso, velmi pravděpodobně tu cestu zvládne za dva týdny – nějakých pět dnů na Gibraltar, osm nebo devět přes severozápadní Afriku. Tam se vám pojede fantasticky, ale pozor: krajina kolem cesty bude většinou nudná a v některých autech se povezete, aniž byste je stopli.

Asi to není náhoda – fantastický stop se rozjede přesně v těch místech, kde se začnou lidi zdravit slovy „salám alejkum“ a muezzíni z minaretů zpívají své „alláhu akbar“, načež všichni kolem pokleknou a přiloží obličej k zemi.

Tou zemí byla na mé cestě Burkina Faso.

Čímž nechci naznačovat nic špatného o křesťanech, v JAR a Namibii to s nimi bylo stejně pohodlné jako tady u muslimů na severu, ale upřímně řečeno, všechno mezi bylo stopařsky buď těžší, nebo vyloženě těžké (čímž myslím – pochopitelně – Demokratickou republiku Kongo, která mě ještě chvíli bude budit ze snů). 

Ani v Beninu ještě stopování není jednoduché, pokud nejste ochotní řidičům platit, což jsem jedině v případě, že nevidím jinou možnost a usmlouvám cenu pod českou padesátikorunu. Nejde o peníze – věřte mi, že placená jízda bývá tím nejhorším opruzem. Šoféra za prvé nezajímáte, nic vám neřekne, nic vám neukáže, ani se neusměje, a za druhé se snaží zastavit každému, koho vidí, takže stavíte pořád a auto obvykle bývá nacpané na maximum.

No a tohle v Burkině Faso skončilo. Najednou si už nikdo neřekl o peníze a navíc se snad po měsíci objevila souvislá asfaltka bez děr. Nejdřív pár dnů nevěříte, že to vydrží, ale nakonec si zvyknete: Jo, takhle pohodlně se pojede až do Evropy.

Na druhou stranu ovšem musím říct, že na tak nudnou zemi, jakou je Burkina Faso, cestovatel běžně nenarazí – je to dlouhá rovina, vesnice jedna jako druhá, velká města pod oblakem smradlavého smogu, jinak všude žlutá tráva, křoví, nízké stromy. Netroufal bych si soudit tak příkře, protože uznávám, že znám všechno jenom ze silnice, ale později jsem v Mali potkal stopařku, která můj pocit potvrdila.


Žebříček nejhorších měst

Vyjel jsem z hlavního malijského města Bamako a po pár krátkých stopech mi zastavil kamion, asi tak sedmdesátý za poslední dva měsíce. Automaticky jsem tedy vyšplhal po schůdkách do kabiny, ale potom málem padl, protože na lůžku za řidičem seděla běloška, zjevně cestovatelka, taková padesátiletá hipísačka, a obírala maso z kozích kostí. 

„Jsem Lena,“ představila se, „překladatelka z Moskvy, čtvrt roku teď stopuju po západní Africe. Je tu krásně ne?“ 

Upřímně jsem odpověděl, že podle mě ani moc ne. „Mali je o trochu zajímavější než Burkina, ale že bych někdy pocítil touhu podívat se sem znovu, o tom pochybuju.“ Mali je ve skutečnosti hezká země, protože postupně ubývá vegetace a začíná poušť, ale já byl v tu chvíli ještě pořád plný dojmů z Bamaka, což je klasický africký urbanohnus (nejodpornější města mé cesty jsou tato: 1. Kinshasa, 2. Bamako, 3. Ouagadougou, 4. Douala, 5. Lusaka).

Lena řekla, že se neshodneme, ona se sem vrací a ráda, ale v jednom mám prý pravdu: „Na Burkině jsem bohužel taky neobjevila kromě dobrých lidí vůbec nic zajímavého.“

Ptám se, jak jí stop jde, a prý skvěle. „Nikdo mě nikdy neobtěžoval, nikde jsem necítila strach. Mně tady strašně moc pomáhá, že jsem Ruska.“

Ta poslední věta mě na chvíli zarazí, ale vlastně dává  smysl. „Podívej,“ říká Lena, „zdejší lidi nemají nejlepší vztah k Západoevropanům, kteří je kolonizovali kdysi, ani k Číňanům, kteří je nenápadně kolonizují dnes. Na milost asi berou Američany, nevím, zato dnes a denně několikrát slyším, že z jejich pohledu jsme jedinou normální světovou mocností my, ruský pas mi všude otevírá dveře. Sranda, ne?“

Dojedeme spolu až na hranice s Mauritánií a tam mi dojde další zajímavá věc: Mali přece měla být nebezpečná země, kam není radno cestovat, není tam bezpečno! Jenomže skutečnost je taková, že jsem za celých patnáct set kilometrů neviděl žádné ozbrojence, žádné tanky, všude byl naprostý klid a mír.

Člověk nesmí všemu věřit. Když se v médiích hovoří o vzdálených a exotických zemích, tak většinou v souvislosti s nějakou hrůzou, ale ta hrůza ve skutečnosti nebývá tak hrůzná, nebo alespoň ne všude.

Potvrdilo se mi to v životě snad desetkrát. 

Zatím jen jednou jsem vjel do takzvaně „strašné“ země, která pak strašná opravdu byla, ale pojďme už o tom Kongu raději nemluvit…

 

Dobrou knihu do Západní Sahary!

Mauritánie je první zemí, ve které neseženete pivo, takže piju čaj, a to je tady vždycky neuvěřitelný rituál – nejméně stokrát se musí přelít z konve do skleničky, ze skleničky do druhé skleničky, zpátky do konve, a zase dokolečka; pak se pije silný, sladký a s hustou pěnou.

Jediným zádrhelem zde je, že musím čtyři hodiny čekat na razítko do pasu, protože celníci zahalení do šátků mívají po obědě dlouhou siestu a pospávají ve stanu, ale nevadí. Mauritánie se mi líbí. Velmi přátelští, usměvaví lidé. Jí se tu kuskus. Těším se, ale bohužel v něm je dost písku, takže příště raději bagetu…

Vnitrozemí Mauritánie je nádherné, obzvlášť pro lidi, kteří mají rádi poušť – tady se Sahara ukazuje ve veškeré svojí kráse, je plná dun, hor, oáz a velbloudů. 

Stopování se snad ani nedá říkat stopování, protože zastaví každý, a večer vás řidič ochotně nechá přespat: „Je naší povinností postarat se o cizince.“

Třikrát se stane, že mi policajti zakážou stopovat. Poprvé se zlobím, ale potom pochopím, že jenom sami shánějí co nejlepší kamion. Sice je mi trapné, že jsem někam přidělen, ale řidiči ve všech případech vypadají, že mě nafasovali rádi.

Jakmile dojedu na pobřeží, přestanou zastavovat nepohodlná auta a nastává takřka evropská civilizace, vykoupená ovšem nudou – kdybyste jel někdo přes Západní Saharu do města Nouakchott (nebo opačně, jako  já), přibalte si dlouhý román, protože kolem sebe neuvidíte vůbec nic, jen monotónní, světlou, neobydlenou poušť a velbloudy. Bude to nekonečné.  

Na druhou stranu, Západní Sahara už opravdu působí jak jižní Španělsko. Dopisuju tento článek v městečku Boujdour, které je čisté až nablýskané, dokonce i trh je tichý a splňuje přísné hygienické normy, drahá auta jezdí po ulici rozvážně, k snídaní piju výborné espresso s vymačkaným pomerančovým džusem….

… skutečně už se není čeho bát, a nejspíš proto jsem se právě tady zhroutil. Mozek přijal informaci, že je to letadlem pár hodin do Prahy, a tělo reagovalo povolením dvouměsíční pohotovosti. Dva dny jsem se potil, úpěl, mrkal a kašlal, teď už zase trochu síly mám. 

Do Prahy to je zhruba pět tisíc kilometrů, čili osm dní na stopu.

Musím jet – vždyť budou Vánoce, ne?! 

 

Galerie (7) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat