Poláček v Africe: Teď už to je dobré, můžu se zhroutit

13. prosince 2017

Od Burkiny Faso přes Mali a Mauritánii až do Západní Sahary.
foto Tomáš Poláček

Kdyby někoho napadlo stopovat z České republiky do Burkiny Faso, velmi pravděpodobně tu cestu zvládne za dva týdny – nějakých pět dnů na Gibraltar, osm nebo devět přes severozápadní Afriku. Tam se vám pojede fantasticky, ale pozor: krajina kolem cesty bude většinou nudná a v některých autech se povezete, aniž byste je stopli.

Asi to není náhoda – fantastický stop se rozjede přesně v těch místech, kde se začnou lidi zdravit slovy „salám alejkum“ a muezzíni z minaretů zpívají své „alláhu akbar“, načež všichni kolem pokleknou a přiloží obličej k zemi.

Tou zemí byla na mé cestě Burkina Faso.

Čímž nechci naznačovat nic špatného o křesťanech, v JAR a Namibii to s nimi bylo stejně pohodlné jako tady u muslimů na severu, ale upřímně řečeno, všechno mezi bylo stopařsky buď těžší, nebo vyloženě těžké (čímž myslím – pochopitelně – Demokratickou republiku Kongo, která mě ještě chvíli bude budit ze snů).

Ani v Beninu ještě stopování není jednoduché, pokud nejste ochotní řidičům platit, což jsem jedině v případě, že nevidím jinou možnost a usmlouvám cenu pod českou padesátikorunu. Nejde o peníze – věřte mi, že placená jízda bývá tím nejhorším opruzem. Šoféra za prvé nezajímáte, nic vám neřekne, nic vám neukáže, ani se neusměje, a za druhé se snaží zastavit každému, koho vidí, takže stavíte pořád a auto obvykle bývá nacpané na maximum.

No a tohle v Burkině Faso skončilo. Najednou si už nikdo neřekl o peníze a navíc se snad po měsíci objevila souvislá asfaltka bez děr. Nejdřív pár dnů nevěříte, že to vydrží, ale nakonec si zvyknete: Jo, takhle pohodlně se pojede až do Evropy.