Fotoreportáž

Děti islámu

15 / 03 / 2015

David Těšínský se rád baví. Když jezdí tento čtyřiadvacetiletý fotograf po světě, neomylně si nachází přátele, kteří jsou svobodomyslní jako on. A teď ho zajímá: Najdu tyhle týpky taky v přísně muslimské zemi? Nasedá do letadla mířícího na Teherán. Tam ho čeká šok.

David Těšínský se rád baví. Když jezdí tento čtyřiadvacetiletý fotograf po světě, neomylně si nachází přátele, kteří jsou svobodomyslní jako on. A teď ho zajímá: Najdu tyhle týpky taky v přísně muslimské zemi? Nasedá do letadla mířícího na Teherán. Tam ho čeká šok.

David Těšínský se rád baví. Když jezdí tento čtyřiadvacetiletý fotograf po světě, neomylně si nachází přátele, kteří jsou svobodomyslní jako on. A teď ho zajímá: Najdu tyhle týpky taky v přísně muslimské zemi? Nasedá do letadla mířícího na Teherán. Tam ho čeká šok.

Když mu internetový vyhledávač sdělil, že je v Íránu přísná prohibice, s Davidem Těšínským málem šlehlo − na pivu je takříkajíc závislý.

Ale možná to nebude tak žhavé, uklidnil se, když začal shánět bezplatné ubytování přes web Couchsurfing.

Chodily mu příznivé odpovědi: „Neboj, pivo bude. Jestli chceš, nafotíš si život zdejších gayů. Nebo třeba hiphoperů. Je to tu sice přísný, ale zase ne tak přísný, abychom se přestali bavit. Hned jak přistaneš, čeká tě party...“

David tedy přistává s klidem v srdci − pod ním je smog a pod smogem devítimilionové hlavní město Íránu, ve kterém se devadesát procent obyvatel hlásí k menšinové šíitské větvi islámu. Z mešity před letištěm zve Davida muez­zinův zpěv k modlitbě, ale fotograf na nic takového nemá čas, čeká ho slíbený večírek.

Vchází do velkého domu, skoro paláce, kde teď může díky Couchsurfingu na pár dnů zadarmo bydlet. Otevírá mu třicátník, jmenuje se třeba Ali: „Vítej.“

Ali ho k sobě pozval, ačkoli užívání sociálních sítí jako Couchsurfing není oficiálně dovoleno a potíže by teoreticky mohl mít i s ubytováváním západních turistů v soukromí.

To je však jenom detail, Aliho život je ilegální skoro celý. Ali je gay, což se nesmí. Má přístup k satelitní televizi, což se nesmí. Ani tyhle domácí večírky nejsou v souladu se zákonem. Ali vaří pivo a dělá víno, což se nesmí v žádném případě.

„Pivo je ze všeho nejjednodušší,“ podává Davidovi sklenici. „V obchodě si jednoduše koupíš nealkoholické, dáš ho do barelu, přidáš cukr, necháš to ležet pět dnů a pak z toho máš desetiprocentní chlast.“

David ochutná. Dobré. Nezvyklá chuť, ale pít se dá: jen pozor na to, že je skutečně dvakrát silnější než klasické pivo české. Osvěžen a naladěn se připojuje k party − je tu asi čtyřicet lidí, všichni v maskách. Arab v šátku, zombie, joker… Tančí se a kromě piva s vínem je v nabídce i tvrdý alkohol. Což David nechápe.

„Ten tady dělají Arméni, tedy křesťanská menšina − ti pro své potřeby můžou. A načerno ho pak v umělohmotných lahvích prodávají, na dealera narazíš často.“

Zdejší pálence se říká arak.

Kdyby policie udělala šťáru, všichni účastníci večírku by mohli skončit ve vězení, ale oni se kdovíjak nebojí.

A šťáry bývají zřídka. Doba se mění, atmosféra v Teheránu uvolňuje. I když… „Na Facebooku raději přátelé nebudeme, jo? A na Couchsurfingu nám pak, Davide, nepiš žádný reference. Pro jistotu...“

Davida překvapuje, že tu všichni mladí mají iPhony, nebo aspoň kopie iPhonů, v nich internet a zcela samozřejmě taky zakázaný Facebook. „Stahujeme si program, díky kterému se přihlašujeme na internet jakoby z jiné země. Všichni to takhle obcházíme, vesměs úspěšně, takže je to jeden z těch zdejších zákazů nezákazů… Ale stejně, jednou se to může stát záminkou k trestu.“

 

Islám nenávidíme

Na večírku to vypadá podobně, jako by se konal v Praze − až tedy na to, že jsou hosté pod maskami přece jen o něco snědší a do taneční muziky se sem tam ozývají orientální zpěvy.

David si připadá jako doma: „Jaký máte vztah k islámu?“ vyptává se. A odpověď zní vždycky stejně: „Nenávidíme ho.“

Časem pochopí, že těm mladým klukům a holkám nevadí například Korán, ale způsob, jakým zdejší přísný výklad islámu omezuje jejich svobodu.

„Chodíte do mešity?“

„Vůbec.“

„A modlíte se aspoň?“

„Taky ne. Ale na tom není nic divnýho, nemodlí se často ani naši rodiče. Prarodiče jo, ale od padesátiletých k mladším víra slábne a my už jsme muslimové opravdu jenom formálně. Klidně bychom konvertovali, kdyby za to nehrozil trest smrti...“

David v Íránu potkává desítky gayů. Když jsou na domácí party, nestydí se, při tanci si navzájem hladí zadky, klidně se i políbí. Na veřejnosti by si netroufli, měli by obrovské potíže. Na ulici si totiž nesmějí dávat najevo sympatie ani páry smíšené, muži se ženami. „Mohl by tě zastavit policajt a zeptat se, jestli jste manželé,“ slyší David. „Ale je to lepší a lepší. Ještě před deseti lety stačilo, aby muž vedle ženy jenom šel. To dnes nikomu nevadí.“

David už ví, co bude fotit: své vrstevníky, kteří riskují, aby pomalu posouvali hranice, rozšiřovali svůj životní prostor.

„My,“ říkají mu gayové, „to máme složité. Když přiznáme svou orientaci, může to dopadnout skvěle, nebudeme potrestáni, naopak, dostaneme modrou knížku, vyhneme se vojně. Anebo nás zavřou, nikdy nevíme. Je to padesát na padesát.“

Heterosexuál David se brzy sblíží s krásnou Peršankou, říkejme jí třeba Yasmina. Je jí osmadvacet, mluví plynule francouzsky, anglicky i německy, učí na jazykové škole. Taky studuje filozofii, ale: „Vím, že coby žena ji v Íránu nikdy profesně neuplatním.“

Jednoho dne sedí Yasmina s Davidem v parku vedle teheránské školy umění, na místě, kde se při troše stěstí dají sehnat alkohol i drogy. Drží se za ruku, nakonec se políbí. David je střelec, takže má ve volné ruce PET lahev s vínem. Napije se. Okolo lavičky jde starý muslim a fotograf intenzivně cítí, co se stane. Strašně, ale opravdu strašně jim vynadá.

Starý pán na ně skutečně začne mluvit, jenže se usmívá. „Přeje nám hodně štěstí,“ překládá Yasmina. I takový je Teherán v zimě roku 2015…

Mladé ženy z velkoměsta už obvykle nečekají s prvním sexem na svatbu, ani by je to nenapadlo. Babičkám se tím ovšem nechlubí, to dá rozum.

Stále nosí hidžáb, alespoň přes půl hlavy, ale jakmile vejdou do interiéru, dejme tomu na večírek, okamžitě šátek sundávají. A občas si troufnou vyrazit prostovlasé na ulici, ačkoli vždy radši jen na pár minut a v místech, kde není pravděpodobné setkání s policistou.

Do restaurací a kaváren chodívají stejně jako muži, v kavárnách dokonce kouří. Na ulici ale málokdy. „Viděl jsem jednu, která si na lavičce zapálila,“ říká David. „Zastavila se tam starší paní, smutně na ni zírala, načež prohlásila: Copak nevěříš v Boha?“

Íránští chlapci vnímají ženy jako rovnocenné bytosti, takže když je ráno po večírku potřeba uklidit, pustí se do práce, bez rozdílu pohlaví, všichni.

Společně vyrážejí i na výlety, často do pouště. Davida vezmou taky − partička se rozdělí do čtyř peugeotů a ráno se vydává na tříhodinovou cestu.

V pustině holky nemusí nosit šátky vůbec, a taky že je nemají. Z aut hraje hlasitá hudba, tancuje se. Všichni dělají celý den blbiny a pořád se u toho fotí. Na jaře by i přespali, ale teď je v poušti zima, takže vpodvečer zas zpátky domů, do Teheránu.

 

Revoluce nemá šanci

David se ptá, proč se prosazují takhle pomalu, proč už dávno nestaví barikády na bulváru Azadi, ale oni odpovídají, že ještě nenazrál čas; že by zatím převrat směrem ke svobodě neměl naději.

„Roku 2009 jsme se pokusili, nevyšlo to. A teď jsme realisté. Vláda je pořád dost silná na to, abychom dopadli špatně. Jako tenkrát.“

V létě roku 2009 režim tvrdě potlačil „zelené hnutí“, demonstrace proti volbám, jejichž výsledky považovali protestující za zfalšované. Desítky lidí zemřely, stovky jich skončily ve vězení. A to včetně Davidových přátel − dívku, kterou políbil, tehdy vojáci jenom zbili. Jeden z gayů, u kterých bude David v Íránu bydlet, dva roky seděl. Což téhle generaci prozatím stačilo. Navíc vědí, že jejich Teherán je jiným světem než venkov, kde pro večírky u piva a předmanželskou lásku ještě pořád nemají pochopení ani mladí.

Davidovi přátelé vycházejí z toho, co mají. Když jim to vyjde, vyrazí za nočním životem do sousedního Turecka. Dřív takto s oblibou navštěvovali i Irák, ale na části jeho území teď vládne Islámský stát, ze kterého jde hrůza. A tak je vcelku logické, co se stane o tři týdny později, až se bude David loučit.

Dohodne se s Yasminou, že by se mohli poznat ještě o trošičku líp. „Sejdeme se koncem zimy v Istanbulu, u Modré mešity. U vás se mi líbilo, ale pozvu tě na legální pivo. A jestli chceš, budeme bydlet v jednom hotelovém pokoji. Tam se to může.“ •

 

Galerie (9) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat