Příběh

Korzo Národní: Děláme věci a věci jsou super!

12 / 11 / 2017

Mladí si pletou 17. listopad s bitvou na Bílé hoře a neváží si vlastní historie – podobné povzdechy můžeme slyšet každý rok touto dobou. Je to opravdu tak? A platí to pro všechny mladé? Tento příběh stěžovatele na ignorantskou a nevděčnou generaci nejspíš zklame. Vystupují v něm lidé, kteří letos už počtvrté chystají slavnost Korzo Národní. Většina z nich v roce 1989 ještě nebyla na světě.

Mladí si pletou 17. listopad s bitvou na Bílé hoře a neváží si vlastní historie – podobné povzdechy můžeme slyšet každý rok touto dobou. Je to opravdu tak? A platí to pro všechny mladé? Tento příběh stěžovatele na ignorantskou a nevděčnou generaci nejspíš zklame. Vystupují v něm lidé, kteří letos už počtvrté chystají slavnost Korzo Národní. Většina z nich v roce 1989 ještě nebyla na světě.

Tatínek je strojvedoucí, maminka učitelka – vypráví mladá dívka a pokračuje: „Viděla jsem, že mají svoje zásady a chovají se k okolí hezky. Taky chtěli, abych věděla, co pro ně znamenal listopad 1989. A já to tak nějak normálně pochopila.“

Sedíme v prvním patře Paláce Metro na Národní třídě, kde sídlí spolek s názvem Díky, že můžem. Kolem stolu je pětice mladých lidí a mě zajímá jejich rodinné zázemí, protože mi nepřijde úplně normální, aby někoho, kdo se narodil v letech 1993–1995, oslovovalo něco tak předpotopního, jako je výročí 17. listopadu.

Ale opravdu je to zajímá, byť vysvětlení se mírně různí.

 

Nechceme svátek gerontů

„Mamka prodává v obchodě, taťka jezdí s kamionem. Nějak extra jsme tyhle věci doma nerozebírali. Ne že by to našim přišlo úplně lhostejný… Věc, která mi reálně změnila život, byl ale Budějovický Majáles,“ zní mužský hlas.

„Mamka je prodavačka, taťka pracuje v servisu oken. Nemůžu říct, že bych vůči nim byla vyloženě v opozici, ale víc mě ovlivnil festival Jeden svět na školách, studentské volby a hlavně Budějovický Majáles,“ říká další z dívek.

„Táta podniká s elektronikou, máma učí na univerzitě. Vychovávali mě tak, že jediný, bez čeho se v životě opravdu neobejdu, je vysokoškolský vzdělání. A tak jsem začal studovat ČVUT, ale nějak to nedopadlo,“ vypráví mladík.

Z vysokoškolských studií zběhli tři z pěti, kteří sedí proti mně. „Nějak nás víc bavilo věci dělat než se o nich učit,“ shodují se všichni tři přítomní muži (obě mladé dámy dál studují).

Tím hlavním, co těch pět spojuje, je ovšem již zmíněný Budějovický Majáles. Studentský festival, který se vylíhl na jednom z místních gymnázií, se postupně rozlezl do ulic, parků, na mosty, ostrovy i střechy, nebo dokonce do hangáru místního letiště. A stal se svátkem, který na pět květnových dní kompletně promění podobu a atmosféru stotisícového města. Hudba, divadlo, tanec, výstavy, besedy, workshopy… V Českých Budějovicích se toho dá od neděle do pátku zažít víc než jinde za celý rok; organizační tým čítá šest desítek lidí.

Martin, Lucie, David, Marcela a Daniel se dali dohromady při organizování 10. ročníku v roce 2013. Pro rozumy si parta středoškoláků chodila za zkušenějšími, jednou se potkali i s pořadateli pražského festivalu United Islands. A protože tito lidé stáli shodou okolností také za oslavami 20. výročí 17. listopadu v roce 2009, zaklaplo to do sebe.

Dejme slovo oněm zmíněným matadorům: „Blížilo se další kulaté výročí Listopadu, už pětadvacáté. Byla kolem toho velká očekávání, ale nám už se moc nechtělo. Byli jsme starší, línější, měli jsme spoustu jiné práce,“ vzpomíná produkční David Gaydečka, který se momentálně věnuje hlavně open-air festivalu Metronome. „Měli jsme taky obavu, aby to nezkostnatělo a nestal se z toho svátek gerontů. A napadlo nás, že by bylo fajn, kdyby se toho ujal někdo mladší.“

Na první schůzku s budějovickými maturanty si David Gaydečka pamatuje dost přesně: „Mluvili s námi, jako kdybychom byli nějací Šimonové Pánkové. Ale my jsme revoluci nedělali, byli jsme tehdy děti, mně bylo třináct.“ Když si tohle dvě mladé generace ujasnily, nastala další fáze: „Museli jsme si nejdřív říct, co pro nás ten den vlastně znamená,“ vzpomínají pořadatelé Budějovického Majálesu. „Přes politické názory to nešlo, každý jsme trochu jinde, navíc přímé politice jsme se z principu vyhýbali už při Majálesu. Naskočilo nám ale v hlavě něco trochu jiného: že ať se věnujeme cestování, škole, nebo umění, nic z toho bychom před rokem 1989 nemohli dělat svobodně. A vymysleli jsme heslo Díky, že můžem,“ vysvětluje dnešní šéf stejnojmenného spolku Martin Kolář.

Když byla vyřešena myšlenka, přišla na řadu produkce. „Našli jsme si Národní třídu na satelitních mapách a přemýšleli, co s tím. Když plánujete takhle velkou akci, zajímá vás každý kousek toho prostoru: šířka chodníků, lampy, stromy, refýže, stavební ohrady...“ Nejnáročnější se ovšem nakonec ukázalo uzavření ulice pro dopravu. „Ohromně nám pomohli lidé z festivalu Zažít město jinak. Věděli, co všechno to obnáší a kde sehnat potřebná povolení,“ přibližuje hlavní produkční Daniel Jirotka. Záštitu tehdy převzal pražský magistrát a spolupořadatelem se stala Praha 1. „Díky tomu jsme měli odpuštěné poplatky za zábor, ale stejně tam zahučely velké peníze za věci, které nejsou vidět: dopravní značky, elektrika, zábradlí, noční hlídání...“

 

Bez rituálu to nejde

V roce 2014 uplynulo od převratu čtvrtstoletí a hlavní město se projevilo štědře: dalo na akci 1,2 milionu korun. O to větší zklamání přišlo hned příští rok: „Najednou to nikoho nezajímalo, po několika urgencích jsme dostali jen 200 tisíc. Chtěli jsme aspoň zavřít ulici pro auta a tramvaje a přichystat pár koncertů, ale ani to se tak úplně nepovedlo.“ Zaúčinkoval kafkovský hlavolam na způsob Hlavy 22: „Na úřadech nám řekli, že ulici nemůžou zavřít, protože tam nemáme žádné stavby. A že prý vyčkají, až se dav zahustí na kritickou míru, načež zavolají policajty a odkloní dopravu s odkazem na bezpečnostní situaci. Takže vznikl chaos, auta tam uvízla a nemohla se ani otočit.“

Protože na magistrát se tedy příliš spoléhat nedalo, řekli si lidé ze spolku Díky, že můžem, že buď na třetí ročník v listopadu 2016 seženou peníze jinde, nebo půjdou od toho. Obrátili se proto na několik úspěšných podnikatelů — a uspěli. Jejich nabídka přitom byla skoro až drzá: „Řekli jsme jim, že by mohli přispět na oslavu toho, že si ty peníze mohli vydělat. A ať nepočítají, že by se tím mohli zviditelnit a umístit někam třeba logo firmy,“ říká šéf týmu Martin Kolář. Jmenovat tyto mecenáše zatím veřejně nechce (i když jeden z nich se k projektu sám hlásí  – viz rozhovor Recepty zvířecího šéfkuchaře): „Dotyční by se mohli ocitnout pod nepříjemným tlakem.“ Mezi oběma stranami prý ovšem panuje neobyčejná důvěra: „Nejsme pro ně osina v zadku. Zajímá je to, prožívají to s námi, dávají nám zpětnou vazbu. A protože jsou to chytří a zajímaví lidé, jsou to pro nás fakt cenné připomínky. Zrovna dneska jeden z nich volal, jestli někdy nebudeme všichni na pivu, že by nás přišel pozdravit.“

Akce Korzo Národní je apolitická: neřeční tady žádný politik ani nikdo z organizátorů nekáže v něčí prospěch nebo proti někomu. Je rovněž nekomerční: nikdo si tady nemůže zaplatit místo pro stánek se svým zbožím. A v neposlední řadě zřejmě nemá v zahraničí obdobu: „Dělali jsme si rešerše, jak podobné státní svátky slaví jinde v Evropě. A našli jsme jen manifestace s proslovy, vojenskými přehlídkami a ohňostroji nebo spíš menší akce pro nějakou specifickou komunitu.“ Příprava trvá v podstatě celý rok a obnáší mimo jiné obcházení majitelů a nájemců nemovitostí na Národní třídě. „Rádi bychom, aby hráli tu hru s námi: vyzdobili fasádu, udělali pro lidi něco navíc, ideálně přispěli i finančně.“ A jak se to daří? „Skvělou spolupráci máme s Rock Café, s restaurací U Medvídků, s obchoďákem Tesco – tam můžeme chodit do jejich kantýny. A vůbec by to nešlo bez Národního divadla, ti se k nám chovají úžasně.“

Organizátoři původně zamýšleli Korzo Národní totálně oprostit od jakýchkoliv ceremonií, nakonec názor změnili: „Došlo nám, že lidé nějaký rituál očekávají. A zařadili jsme do programu dva piet­ní akty. Na začátku se přečte studentský projev, ve kterém se říká, že je co slavit, načež dechový orchestr zahraje českou hymnu – je podle nás správné, že si lidé můžou zazpívat Kde domov můj i jinde než na hokeji nebo při náckovské demošce.“ Další pieta je v plánu na sedmou večerní, letos to bude videomapping na průčelí Topičova domu, následovat bude Modlitba pro Martu. „Není lehké najít zpěvačku, která si na to v ten den troufne.“ Kdo to tedy bude? „To zatím nechceme prozrazovat.“

 

Pro národní sebevědomí

Hlavním smyslem festivalu Korzo Národní je zpříjemnit lidem jeden sváteční den. A dodat jim naději, že přes všechny vady na kráse můžeme být hrdí na to, co se před osmadvaceti lety stalo. „Chystáte to po nocích, nespíte, máte fakt dost. A pak pozorujete rodiče, jak dětem vykládají o naší historii, a ti caparti často i poslouchají. Nebo vidíte brečet staršího pána při hymně,“ říká Lucie Bílková. „Občas zaslechneme, že jsme hloupí a naivní, ale tak to není,“ pokračuje Marcela Macháčková. „Ani my nemůžeme říct, že jsme se současným děním spokojení. Akorát jsme schopní se od toho na jeden den oprostit, přičemž celé to snažení neznamená konec naší angažovanosti. Svoboda přece znamená i to, že můžeme proti současným problémům beztrestně vystupovat a měnit věci k lepšímu.“

Z úst pořadatelů Korza Národní opakovaně zaznívá, že nechtějí nikomu nic vnucovat, zdůrazňují jediné motto: Je dobře, že k listopadovým událostem v roce 1989 došlo. „Jestli jsme v něčem nekompromisní, tak snad v tom, že odmítáme negativistické výlevy,“ říká Martin Kolář a upřesňuje: „Vadí nám, když ten den někdo využívá k tomu, aby si stěžoval a přenášel na ostatní svoje frustrace. Společnost, která si nebuduje svoje sebevědomí a tradice, je na tom špatně, oslabuje ji to.“ Mluvíme spolu týden před volbami, neudržím se proto a zajímám se, komu dají „mlaďoši“ svůj hlas. „Klidně vám to řekneme, ale důležitější podle nás je, že je společnost zanedbaná v základních věcech, jako je znalost ústavního systému nebo finanční gramotnost. Takže je třeba upevňovat a oslavovat úplný základ, který bohužel přestává být samozřejmostí: právní stát, parlamentní demokracii, západní hodnoty.“

Tak pravil Martin Kolář. On jediný z pětice, která se zúčastnila našeho povídání, byl v roce 1989 na světě – jako pětiletý. I proto jeho citaci v úvodu článku nenajdete, nechali jsme si ji až na tuto chvíli. Položme tedy tu otázku znova: Jaké je jeho rodinné zázemí? „Z otcovy strany bych tam našel jihočeské sedláky, řídícího malé školy a lékaře, tatínek je geofyzik. Z matčiny strany jsou tam pražští intelektuálové aktivní v oblasti lidských práv, kultury a sociálních věcí, děda Štern byl novinář a jeden z mluvčích Charty. A nějak se to ve mně všechno potkává. Jsem přesvědčen, že starat se o společnost je správné, ale přijde mi, že některé skupiny o tom hlavně mluví, a nic moc nedělají, respektive dělají, ale spíš jen pro sebe než pro ostatní,“ říká třiatřicetiletý otec dvouleté dcery.

Organizátoři Korza Národní začínali jako úplní dobrovolníci, později si začali vyplácet drobné honoráře. „Museli jsme to udělat, jinak by nás to zničilo. Celkem nás to chystá devatenáct, máme čtyři sekce, potřebujeme to všechno koordinovat… Takže si píšeme hodiny,“ říká Lucie Bílková a dodává: „Díky tomu třeba vím, že nemusím pracovat čtvrt roku v kavárně, abych si vydělala na vánoční dárky. A můžu ten čas věnovat přípravám téhle akce.“ Zbývá poslední dotaz: Nejsou lidé ze spolku Děkujem, že můžem u svých vrstevníků za ufony? „Myslím, že ani ne. Na středních školách sice i někteří z nás měli sklony být za nihilistické pozéry, ale to jsme překonali a teď máme slogan, který na sebe pořváváme vždycky ve čtyři ráno po šestým energeťáku a sedmým kafi a který se v našich kruzích docela vžil: Děláme věci a věci jsou super! A byli bychom moc rádi, kdyby to v Reportéru mohlo zaznít.“ •

5a05563d9c40ef376e6c8150 MEDIA_ITEM image
Jádro týmu, který organizuje slavnost Korzo Národní: Martin Kolář, Daniel Jirotka, David Ostružár, Lucie Bílková a Martin Pikous.

 

Korzo Národní
Hlavní postavy
 
David Ostružár
programový šéf
24 let, vystudoval produkci na JAMU, magisterské studium opustil, produkční v Cirk La Putyka
 
Lucie Bílková
vedení a administrace projektu
22 let, studentka Vysoké školy ekonomické (obor arts management), organizátorka kulturních akcí
 
Martin Kolář
šéf týmu a předseda spolku
33 let, nedostudovaný právník, manažer umělců (například cestovatele Ladislava Zibury), táta
 
Martin Pikous
tiskový mluvčí, copywriting, propagace
24 let, student právnické fakulty UK (nezúčastnil se besedy, ze které vznikal tento text)
 
Marcela Macháčková
spolupráce s neziskovkami
24 let, studentka psychologie na Univerzitě Palackého v Olomouci, organizátorka TEDxBudweis 
 
Daniel Jirotka
hlavní produkční
23 let, nedokončil studia kybernetiky a robotiky na ČVUT FEL, nyní začíná podnikat jako produkční
Galerie (2) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat