Komentář

Macron vyhrál – a Francii čekají další volby

08 / 05 / 2017

Hlavou druhé nejlidnatější země EU se stane Emmanuel Macron, bývalý bankéř a lídr nového hnutí En Marche! (Kupředu!). Ve svých devětatřiceti letech bude nejmladším prezidentem v historii Francie. Jak se to promítne do nadcházejících parlamentních voleb? A odstaví sedmadvacetiletá Marion Maréchal-Le Penová svoji tetičku?

Hlavou druhé nejlidnatější země EU se stane Emmanuel Macron, bývalý bankéř a lídr nového hnutí En Marche! (Kupředu!). Ve svých devětatřiceti letech bude nejmladším prezidentem v historii Francie. Jak se to promítne do nadcházejících parlamentních voleb? A odstaví sedmadvacetiletá Marion Maréchal-Le Penová svoji tetičku?

Průzkumy veřejného mínění se stejně jako před prvním kolem nemýlily. Nepotvrdila se existence statisticky významné skupiny stydlivých sympatizantů Marine Le Penové, kteří by se obávali svoji volbu sdělit agenturám. Naopak se podařilo téměř přesně odhadnout konečný poměr mezi oběma kandidáty (66 : 34) a nízkou volební účast: k hlasovacím urnám se dostavilo necelých 75 procent oprávněných voličů, což je méně než v prvním kole a také nejnižší číslo od roku 1969. Rovněž se potvrdilo rekordní množství bílých či jinak zneplatněných hlasovacích lístků. 

Obojí reflektuje těžkost volby, kterou zakoušela řada příznivců kandidáta radikální levice Jeana-Luca Mélenchona a lídra konzervativců Françoise Fillona, jimž oba postupující do druhého kola připadali nepřijatelní. Le Penová proto, že ji nadpoloviční část společnosti nadále považuje za extremistku. Macron je jako bývalý ministr financí pro radikálně levicové voliče příliš spojen s liberalizačními reformami trhu práce, konzervativcům je zase trnem v oku jeho velmi otevřený přístup k imigraci, islámu, potratům nebo adopcím dětí homosexuálními páry.

 

Co ukázala televizní debata

Přesto byl Emmanuel Macron do prezidentského křesla zvolen přesvědčivou většinou občanů. Mimo jiné proto, že jeho soupeřce se podařilo slibně našlápnutou kampaň mezi oběma koly pohřbít nezvykle agresivním vystoupením v jediné debatě s oponentem. A svoje útoky včetně zcela nepravdivých tvrzení, za něž nyní čelí trestnímu oznámení, musela poslední dny před hlasováním usilovně obhajovat. Způsob vedení debaty pohoršil dokonce i jejího otce, proslulého rovněž trestně stíhanými výroky.

Evidentně nepříliš dobrým tahem byl také požadavek na odchod Francie z eurozóny a na znovuzavedení franku. Přestože je EU ve Francii stále méně populární, z čehož ostatně Národní fronta (FN) dlouhodobě těží, Le Penová podcenila obavy z drtivých dopadů na úspory voličů. V průzkumech se proti znovuzavedení franku vyslovovaly dvě třetiny Francouzů včetně 40 procent deklarovaných příznivců FN, přičemž Le Penové se nepodařilo jejich obavy rozptýlit. Vlastně spíš naopak: Macron ji jako zkušený exministr financí v televizní debatě rozložil otázkami na konkrétní podobu odchodu z eurozóny a na ekonomické důsledky takového kroku. Kandidátka FN tak v klíčovém momentu působila nekompetentně.
Největší roli však přesto nejspíše sehrálo úzké spojení Národní fronty v myslích Francouzů s pravicovým extremismem včetně antisemitismu a islamofobie. Dlouhotrvajícím pokusům o „normalizaci“ značky FN a samotného jména Le Pen nepomohla aféra s úřadujícím předsedou strany Jean-Françoisem Jalkhem, který musel ze dne na den opustit funkci kvůli výrokům popírajícím holocaust. Proti volbě Le Penové pak varovala řada přeživších z koncentračních táborů, slavní odbojáři z druhé světové války a nakonec (ve společném prohlášení) nejvyšší představitelé protestantské, muslimské a židovské komunity.

Macron, který mezi prvním a kolem vedl spíše nepřesvědčivou a někdy až nepříjemně sebestřednou kampaň, alespoň této slabiny oponentky umně využíval a neustále na ni upozorňoval – například když minulou neděli navštívil památník holocaustu a o den později pietní místo vraždy mladého Francouze marockého původu Brahima Bouarrama, za níž stáli neonacisté sympatizující s Národní frontou. Ve zmiňované debatě pak označil Le Penovou za „velekněžku strachu“ a každou příležitost využil k tomu, aby upozornil na její rodinnou a stranickou minulost: „Jste dědičkou jména, politické strany a systému dlouhá léta tyjících z hněvu francouzských voličů. Le Peny máme za prezidentské kandidáty už čtyřicet let,“ prohlásil v duelu, který sledovalo šestnáct a půl milionu Francouzů.

 

Rozhodující červnové volby

Emmanuel Macron přesvědčil voliče rovněž ambiciózním reformním programem, slibujícím ukončení dlouhodobě stagnující ekonomiky a vysoké nezaměstnanosti. Do jejího snížení plánuje investovat padesát miliard eur, přičemž součástí masivního stimulu má být například rekvalifikační program pro milion mladých bez práce, dále subvence firem zaměstnávajících osoby z chudých předměstí, rozsáhlá modernizace infrastruktury a podpora obnovitelných zdrojů energie. Zároveň by rád uvolnil rigidní pravidla pracovního trhu, snížil firemní daň z 33 na 25 procent a zeštíhlil státní správu včetně propuštění sto dvaceti tisíc státních zaměstnanců.

Prosazení těchto reforem si nicméně vyžaduje poslaneckou většinu v Národním shromáždění a o té se bude rozhodovat v červnových volbách. Macronovo hnutí Kupředu! do nich kandiduje jako úplně nový subjekt a existují pochybnosti, jestli může v dvoukolovém systému dosáhnout na dostatečně silné zastoupení. V Macronův prospěch hovoří historická zkušenost: stranu každého nově zvoleného prezidenta voliči dosud odměnili parlamentní většinou. Příznivě vyznívá také zatím jediný průzkum veřejného mínění, přisuzující Kupředu! mezi 249 a 286 poslanci v 577 členném legislativním sboru. Naopak akutním problémem je nedostatek kandidátů. Hnutí jich pět týdnů před volbami nominovalo pouze čtrnáct, bude přitom potřebovat zástup výrazných osobností, které by uspěly proti zkušeným matadorům z tradičních politických stran.

Pokud by Macronovo hnutí, ať už v jakékoli podobě, ve volbách neuspělo, musel by se prezident v novém parlamentu pokusit najít spojence mezi poslanci socialistů a pravicových Republikánů (LR). Už se vynořily spekulace, že Nicholas Sarkozy a jeho spojenci v LR před druhým kolem otevřeně podpořili Macrona s vidinou své budoucí poslanecké většiny, kde by mohl exprezident hrát významnou úlohu a nominovat si spřízněného premiéra. Nebo jej může předejít sám Macron a spojit se s centristickou částí strany okolo Alaina Juppého, s nímž si v kampani vyměňoval vstřícná vyjádření.

Vše hodně závisí na předvolební jednotě Republikánů a socialistů a na schopnosti hnutí Kupředu! „odkrojit“ dostatek zajímavých lidí z jejich středu. O něco větší příležitost v tomto směru představuje Socialistická strana: po volebním debaklu věští i její vlastní členové možný zánik partaje a Macron v ní má díky své blízkosti k dosluhujícímu prezidentu Françoise Hollandovi mnoho potenciálních spojenců. Už před prvním kolem ho proti vlastnímu stranickému kandidátovi podpořilo několik ministrů a třeba expremiér Manuel Valls se v médiích nechal slyšet, že chce být součástí „prezidentské většiny“. Nedá se vyloučit úplný rozklad socialistů a vytvoření jakési masové „Demokratické strany“ po vzoru USA, která by pod taktovkou prezidenta Macrona sdružovala umírněné socialisty, centristy a konzervativce. Ideu takového projektu již představil Macronův poradce a dlouholetý vysoce postavený člen Socialistické strany Jean-Pierre Mignard.

 

Budoucnost extrémní pravice

Červnové parlamentní volby budou důležité také pro budoucnost Národní fronty, která i přes prohru dosáhla na svůj zatím historicky nejlepší výsledek v celostátním klání. Ačkoli strana nemůže počítat s tím, že by se stala součástí vládnoucí většiny, bude se pokoušet získat v Národním shromáždění co největší zastoupení, aby mohla hrát deklarovanou úlohu hlavní opozice vůči Macronovi a připravit si cestu k volbám za pět let. 

Tradiční překážku představuje dvoukolový volební systém, díky němuž v dolní komoře francouzského parlamentu přes neustále se zlepšující procentuální výsledek zasedají pouzí dva poslanci FN. Podle průzkumů by jich po volbách mohlo být 15 až 25, což by stačilo k vytvoření vlastního poslaneckého klubu. Národní fronta se jistě bude snažit, stejně jako Macron, využít konfliktů uvnitř Republikánů a odlákat jejich nespokojené voliče, mimo jiné pomocí úzkých vazeb s významnými regionálními straníky v prezidentské kampani: bude zřejmě pokračovat aliance s úspěšným gaullistickým starostou města Essonne a neúspěšným prezidentským kandidátem Nicolas Dupont-Aignanem, jenž v Národním shromáždění zasedá nepřetržitě od roku 1997.

Míra úspěchu v parlamentních volbách bude mít patrně dopad i na osud Marine Le Penové, jejíž vnitrostranická pozice po nedělní prohře oslabila. I po letech stranických čistek je stále nedílnou součástí FN její radikální křídlo, navázané na odstraněného Jean-Marie Le Pena, které o sobě na veřejnosti dává vědět hlavně opakovanými antisemitskými skandály. Je možné, že tito lidé využijí kritiky ohledně špatného vedení kampaně a přešlapů, aby Marine Le Penovou na příštím sjezdu nahradilo její dravější neteří Marion Maréchal-Le Penovou, která má blíže k dědečkovým názorům. A to zvláště v případě, že tato sedmadvacetiletá členka klanu opět zazáří ve svém volebním okrsku a zastíní ostatní kandidáty – včetně své tety Marine.

Galerie (1) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat