My všichni jsme Janez Janša

14. září 2014

O festivalu v Nitře.

Každý rok koncem září vyrážím na divadelní festival do slovenské Nitry. Na tom by nebylo nic tak zvláštního, kdyby nešlo o festival v kontextu bývalé federace výjimečný. Na rozdíl od srovnatelně velkých českých přehlídek – v Plzni a Hradci Králové – se neopájí domácí produkcí, naopak ji pozorně filtruje. A z té zahraniční, kvůli níž jezdí většina návštěvníků na festivaly především, vybírá dramaturgický tým pod vedením ředitelky Dariny Kárové pečlivě projekty, které mají co říci nejen divadelně, ale především obsahově – nebo chceme-li – politicky. Věci na hraně, věci provokující.

Divák nitranského festivalu se tak pravidelně dostává do konfrontace s něčím, co ho neukolébává v pečlivě připraveném estetickém zážitku, ale klade mu otázky, povzbuzuje ho k přemýšlení a více či méně nepříjemně provokuje. Kromě řady jiných zážitků se mi poslední dobou vrací jeden kus, který jsem tam viděl před dvěma lety. Skupina slovinských umělců si v kombinaci občanského protestu, satiry a veřejné performance nechala – zcela legálně, do všech důsledků – změnit občanská jména na Janez Janša, což je proslulý slovinský postkomunistický politik (tehdy byl poněkolikáté premiérem, nyní je ve vězení za korupci). Své počínání, nesnáze v běžném životě, vystupování na politických manifestacích, nebo naopak nepochopení nejbližších včetně rodiny trojice tvůrců zaznamenávala jako dokumentární film. Posléze s jeho projekcí, doplněnou o několik performativních prvků a především o diskusi, objížděli festivaly včetně těch divadelních. Bylo to svým způsobem bláznovství, ale hodně sympatické, a především vtipné – a daleko za hranicí toho, co si čeští provokatéři typu Rafanů, Romana Týce nebo Remundy s Klusákem vůbec dokážou představit.

Podpořte Reportér sdílením článku