Stopem po Africe

Poláček v Africe: Hlavně nenabourat do slona!

23 / 10 / 2017

Od Jihoafrické republiky po Zambii se postupně měnily dopravní značky. Pozor, na silnici jsou ovce – to byl začátek. Pozor na pštrosy, pokračovalo to. Pozor na antilopy, pozor na divoké psy, pozor na hyeny… U severonamibijského městečka Rundu se poprvé objevila výstražná značka s obrázkem slona.

Od Jihoafrické republiky po Zambii se postupně měnily dopravní značky. Pozor, na silnici jsou ovce – to byl začátek. Pozor na pštrosy, pokračovalo to. Pozor na antilopy, pozor na divoké psy, pozor na hyeny… U severonamibijského městečka Rundu se poprvé objevila výstražná značka s obrázkem slona.

Když jsem před pár dny poslechl intuici a pouštní cestou vyrazil k vesnici Helmeringhauen, což je v kdysi německé Namibii docela běžné jméno, na dopravních značkách byli divocí koně – a opravdu se v poušti kolem pásli. 

Když říkám vesnice, myslím tím farmu a pár domečků kolem ní, možná malý obchod.

Když říkám pouštní cesta, myslím tím uválený pruh v nekonečném písku, po kterém jede pět aut denně, možná šest.

„O pětatřicet kilometrů dál se silnice rozpadá,“ zastavuje mi po dvou hodinách, během kterých jsem si (nemaje kreativnějšího nápadu) systematicky pálil zapalovačem chlupy na prsou, bílý stavbyvedoucí jménem Deon. „Takže ji opravujeme. Chceš tam hodit?“

Jasně, že chci.

„Je to naprostá pustina.“

Vím. Chci. A musím – co je to za otázky? Přece nepojedu zpátky na jih, když mě děti čekají na Střeleckém ostrově, kousek od Národního divadla!

„Nádhera, co?“

Přikyvuju: „Božská krása.“ Poušť je po obou stranách lemovaná horami, z pěti metrů na nás zírají přímorožci. 

„Mně na téhle zemi vadí jediná věc,“ vypráví Deon, „totiž že ji brzy celou skoupí Číňani.“

Tohle je zajímavé. V Jihoafrické republice trápila mé bílé, tedy vesměs úspěšné a vysoce postavené řidiče, migrace – do jejich země utíkají za prací miliony lidí hlavně z ekonomicky rozvráceného Zimbabwe; nemají kde bydlet, a tak vznikají velké chudinské čtvrti.

A Namibii tedy ohrožují Číňani, slyším dobře? 

„Samozřejmě, už jim patří spousta dolů a fabrik, Namibie z toho vůbec nic nemá, Číňani si sem vozí vlastní zaměstnance. Je to až strašidelný – podle všeho jsou to vězni. Nikdy nevycházejí z areálu svého pracoviště, mám z toho špatný pocit...“

Já mám pocit vynikající. Nejlepší za poslední týdny, měsíce, možná roky.

Jsem deset dnů na cestě po Africe a zažívám osvícení.

Přesně ve chvíli, kdy mě Deon vysadí, zmizí poslední nános stresu, který jsem si přivezl z Prahy, a který už jsem považoval za součást své osobnosti.

Sandály se boří do hlubokého písku, je to stejné, jako bych se brodil sněhem; každý krok chce trochu úsilí, ale já vím, že to mám k nejbližšímu stavení čtyřicet pět kilometrů a že tam dojít musím, protože na odvoz se nedá spoléhat.

Jenom já a poušť. Občas si sednu do stínu překvapivě zelených stromů – ty musí mít deset metrů dlouhé kořeny, nebo nechápu. Projedou kolem mě tři koňské povozy s rodinou jakýchsi zdejších Romů, kočovníků, kteří hledají po farmách sezónní práci – nejlépe tak ostříhat stádo ovcí a vyrazit do další oázy. 

Zkouším je stopnout, marně. Tváří se na mě jak na zjevení, protírají si oči, pak mi dlouze mávají, ale plouží se dál.

Božsky je mi. Žádný signál, jen ptačí zpěv. I kdybych třeba něco musel, tak nemůžu. Nic se nestane. Každý to pochopí: „Ten kluk je úplně mimo!“

Mluvím o sobě jako o klukovi, a opravdu – teď už mi není čtyřicet, ale dvacet. Bezdůvodně se směju, zpívám si. 

Nechápu to, ale najednou se v poušti objeví náklaďáček: „Vyskoč si na korbu, hodíme tě tři kilometry přes kopec!“ Chci se s těmi černochy objímat – ne proto, že mě přiblíží civilizaci, ale proto, že jsem šťastný, proto, že jsem na korbě, proto, že je chvíli vítr, proto, že je nejkrásnější den…

Nejspíš za to může poušť, tyhle nekonečné horizonty. Stalo se mi to už vícekrát, jednou v Kazachstánu, jednou v chilské  Atacamě. 

Je to zvláštní, pouštní štěstí…

 

 

V sedm večer vybaluju spacák, ale slyším motor a za pět minut je tu vyhlídkový „safari náklaďáček“ pro deset turistů, kteří jsou vesměs z USA. Je to trapná situace – oni zaplatili dvě stě dolarů za den, já se vezu zadarmo. „Mohli bychom tě vzít tři sta kiláků,“ omlouvá se jihoafrický řidič Japie, „ale fakt by to vypadalo divně, tak tě prostě vysadíme v první civilizaci, je to křižovatka jménem Betta, nezlob se.“

Milý Japie. I kdybys mi  teď dal facku, budu tě mít strašně rád!

Těsně před Bettou předjedeme koňské povozy, znovu si zamáváme – za pět hodin urazily třicet kilometrů.

V Bettě je kemp (vyrolbovaný písek a rozkvetlé kaktusy, nejmíň tucet druhů), recepce zavřená. Přiběhne mladá černoška s nádhernou postavou (tady jsou ženské – co se týče relevantních tělesných mír – dokonalé) a parádním zlatým řezákem. Odemkne. 

Okamžitě vytáhnu z ledničky dvě plechovky piva, syčí to, syčí. Děvče mi ohřeje německou klobásu, k ní udělá bramborový salát s majonézou, skoro jako na Vánoce. 

Sedím na terase, pozoruju kočovníky – chystají se ke spánku na svých povozech. Černoška si všimne, že ptáci snovači začali stavět ve stříšce nad mým stolem hnízdo, tak ho shodí koštětem. Vypadne dvoucentimetrové ptáče, mrtvé leží na zádech u mých nohou.

Přesto je mi nádherně.


Musím sem vzít děti

Uzavřeme to jednou provždy – Jihoafrická republika a Namibie jsou v případě, že se turista nechová jako namistrovaný imbecil, naprosto bezpečné, civilizované země. 

V létě jsme byli s rodinou na dovolené v Maďarsku – jo, tohle je dobré srovnání. Mám se tady stejně dobře jako v Maďarsku, nic mi nechybí. I ceny jsou tu stejné. Za velkou večeři platím sto padesát korun, za noc v kempu dvě stovky, za kafe třicet, a tak dále.

Bojím se přelidněných metropolí, ale namibijské hlavní město Windhoek je vzdušné, zelené, tiché a klidné; hned bych se sem přestěhoval. Ano, určitě je tu větší kriminalita než v Budapešti, kolem rodinných domů jsou do výše čtyř metrů natažené elektrické dráty, ale na druhou stranu – procházel jsem se Windhoekem o půlnoci a koho jsem na ulici potkal, ten mi na dálku mával. 

Možná mám štěstí. Nebo se nechovám ten imbecil. Směju se na lidi, každého zdravím. Bez rozmýšlení bych sem vzal své malé děti, vůbec bych neváhal. Přes den bych je pouštěl samotné na ulici – a opravdu bych se nebál.

Jednou to udělám. Snad brzy.

A to stopování, bože! Když už jsem na asfaltové silnici, kde jezdí auta, jde to tak dobře, že se nudím. Pět minut. Dobrý den, jedu na sever. Nasedej. Díky.

V městečku Otjiwaringo mě nabere nádherná Číňanka jménem Zoey Xu a jedeme do areálu cementárny, což je skutečně Čína uprostřed Namibie. Oplocený areál s kontrolou na vrátnici, čínské vlajky, čínské nápisy, čínské obchody, čínští zaměstnanci: „Ni hao!“ zdraví mě maminka mé Zoey, která umí jenom čínsky, a ze skladu svého krámku přinese sušenky s příchutí hroznového vína: „Na, vem si.“

To Zoey mluví anglicky perfektně, působí na mě, jako by sem přijela na prázdniny z Oxfordu. „Opravdu tu pracují čínští vězni?“ ptám se jí. Směje se: „Ale vůbec, to jsou pověry, samí špičkoví odborníci na cement.“

No, nevím. Nedokážu to posoudit. Někteří ti odborníci vypadají dost zpoceně, pomačkaně a utrápeně, ale budu věřit Zoey, mám už takovou povahu. Věřím lidem. Pro autostop to je nutná výbava. Musím je mít upřímně rád, jinak bych – myslím si – moc daleko nedojel.

 

 

Tomášova aktuální poloha. Tato mapa se aktualizuje každé tři minuty.

 

 

V uličce mezi Angolou a Botswanou

Řidič jménem Nyambe je původem zambijský doktor, který už dvacet let pracuje pět kilometrů od rodné vlasti – na druhém břehu řeky Zambezi, v namibijském městě Katima, kam mě veze půl dne z rozkvetlé vísky jménem Grootfontaine. Ano, rozkvetlé. Poušť už se změnila v buš, všude jsou stromy – jedna koruna oranžová, druhá fialová, třetí růžová. 

Jedeme spolu osm set kilometrů.

„Když chceme my Češi k nejbližšímu moři,“ říkám mu, „musíme taky takhle daleko a jsou s tím strašný nervy.“

Směje se: „My v Africe jsme na takové vzdálenosti naprosto zvyklí. Já dám za dnešek dvanáct set, totéž jsem jel předevčírem opačným směrem. Chci tě ale varovat – jestli pojedeš se mnou, neuvidíš pořádně jedno z nejzajímavějších míst na planetě, budeme tam v noci. Ale možná něco stejně zahlédneme, riskneš to?“

Oč jde? Pokud se pozorněji podíváte na mapu, všimnete si na severovýchodě uzounké uličky mezi Angolou a Botswanou. Celý tenhle koridor je národním parkem, který se jmenuje Bwabwata, a ten je plný slonů a lvů. „Jdi se vyčurat tady,“ radí mi Nyambe ve vesnici Divundu, „příštích dvě stě kilometrů v žádném případě nemůžeme vylézt z auta.“

Zatímco až do Divundu jel stopadesátkou, od téhle chvíle snižuje rychlost o třetinu. Máme štěstí – třikrát nás zabrzdí stádo slonů. Ano, ve dne by to bylo mnohem lepší, takhle si nejsem jistý, nejde-li o nějaké skály. Tak ne, nejde, hýbe se to. Ale jak říkám, musím se sem vrátit ještě s rodinou, pokud možno pěkně za svítání…

Je zajímavé, že v národním parku vidíme bezstarostně chodit asi deset lidí, přičemž pouze jediný z nich kulhá, jakoby se porval se lvem, ostatní působí celistvě.

„Jo,“ říká Nyambe, „když máš štěstí, přežiješ. Obzvlášť, když trochu rozumíš přírodě, chování zvířat. Ale je to risk. Já tě teď vezu k Zambezi, což je řeka plná krokodýlů a hrochů, každý to ví, ale lidi se v ní stejně koupou. Pár desítek ročně jich skončí u nás na klinice nebo zemře, ale tisíce dalších to neodradí. Tak to bylo, je a bude.“   

Právě na břehu Zambezi mě Nymabe vysadí. Je tu pěkný hotel a vedle něj dost trávy pro stany. Recepce samozřejmě zamčená, tak si bez ptaní vybuduju tábořiště.

Ráno pak chci zaplatit kartou. „Bohužel nebereme, musíte dva kilometry do města k bankomatu.“

Aha. V hotelu je právě snídaně, dvacítka francouzských penzistů si dává croissanty s kávou. Nikdo si mě nevšímá, tak se mezi ně vmísím a dobře se najím. Sbalím stan, vypadnu. Na celnici. Do Zambie. Nezaplatím za kemp ani ty croissanty, je to strašné. Bohatý Evropan okrádá chudou Afriku.

Dal bych si facku, vždyť se to vůbec nehodí!

Dal bych si facku, kdyby mi bylo čtyřicet, ale datum v mém pasu kecá. Jak říkám, mně už je pár dnů jen dvacet – odpusťte mladému chlapci.

 

Přehledová mapa Tomášovy cesty. Tato mapa se aktualizuje v delších časových intervalech.

 

Snímky si můžete prohlédnout v galerii

 

Galerie (10) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat