Editorial

Případ špatného voliče

08 / 10 / 2017

Pamatuji si to i po čtvrt století. V sobotu 6. června 1992 jsem se oblékl do toho nejlepšího, co jsem doma měl, a s mírným napětím i jistou trémou vyrazil k čelákovickému kulturáku. Tentokrát jsem ovšem nemířil na tradiční rockovou zábavu s místní legendární kapelou Dekameron. Ve hře byl zážitek jiného typu než několik piv proložených becherovkou a psaní básniček holkám na účtenky. Vyrážel jsem prvně volit. 

Pamatuji si to i po čtvrt století. V sobotu 6. června 1992 jsem se oblékl do toho nejlepšího, co jsem doma měl, a s mírným napětím i jistou trémou vyrazil k čelákovickému kulturáku. Tentokrát jsem ovšem nemířil na tradiční rockovou zábavu s místní legendární kapelou Dekameron. Ve hře byl zážitek jiného typu než několik piv proložených becherovkou a psaní básniček holkám na účtenky. Vyrážel jsem prvně volit. 

Pamatuji si to i po čtvrt století. V sobotu 6. června 1992 jsem se oblékl do toho nejlepšího, co jsem doma měl, a s mírným napětím i jistou trémou vyrazil k čelákovickému kulturáku. Tentokrát jsem ovšem nemířil na tradiční rockovou zábavu s místní legendární kapelou Dekameron. Ve hře byl zážitek jiného typu než několik piv proložených becherovkou a psaní básniček holkám na účtenky. Vyrážel jsem prvně volit. 

Kdo teď čeká morálně výchovný apel na mladé, aby šli také, bude možná trochu zklamán – podobně jako jsem byl pak já při mnoha dalších volebních pokusech. Ale napoprvé, s čerstvým maturitním vysvědčením v kapse, to byla skutečně volba od srdce: můj hlas tehdy patřil mužům a ženám v ODA. Kromě politických sympatií se mi na téhle volbě líbil i náramný volební adrenalin. Ani tehdy v roce 1992, ani o čtyři roky později nebylo do poslední chvíle jasné, zda přelezou hranici pěti procent, nebo ne. Po dalších volbách náš pěkně se vyvíjející vztah skončil, neboť ODA zemřela (a nynější značka vytažená z hrobu se za nástupce fakt považovat nedá). 

Od té doby jsem se stal klasickým voličem „nejmenšího zla“. Dlužno říci, že jsem se navíc skoro vždycky spletl. Strany či koalice, které jsem si vybíral, občas zanikaly, jindy se zase zpronevěřovaly svým slibům či zásadám slušného chování, případně obojí najednou. 

Postupně se proměnily kulisy, místo do přístěnku čelákovického kulturáku chodím do vinohradské základky, ale výsledek je neúprosně stejný. Vlastně si ani nepamatuji, kdy jsem šel naposledy k volbám s tím, že „jsem to minule hodil dobře“ – taková míra voličského diletantismu je při mé práci nejspíš alarmující. Ale co naplat, je to tak. Dlouhodobě nejuspokojivějších výsledků nedosahuji jako volič toho, co chci, ale jako volič proti tomu, co opravdu nechci. To se mi povedlo už minimálně dvakrát – a kdo ví, třeba by to mohlo klapnout i teď. A kdyby ne v říjnu u voleb do sněmovny, tak třeba v lednu u těch prezidentských…

Milé čtenářky, milí čtenáři, přeji vám příjemné čtení, šťastnou ruku a ať jste se svou volbou spokojeni co nejdéle. •​​​​​

Galerie (2) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat