Krchovský: Prosím, už žádnou zimu

S kým jiným se sejít na sklonku letošní zimy k rozhovoru? Poslední dobou mu vyšly dvě knihy a jedna deska, to je mimořádná sklizeň: „Zvu vás na pivo, básníku Krchovský, popovídáme si!“ Zdráhá se. Nechce. Neví, o čem by mluvil. „Co je komu po mně?“

Kdo ví, třeba budu mít štěstí. Třeba Krchovského přemluvím, a když ne, aspoň si poslechnu jeho kapelu Krch-off band a určitě si nechám podepsat knížky, s tím mě nevyžene.

Sejdu po příkrých schodech do jakéhosi nekuřáckého klubu v Salmovské ulici na Novém Městě pražském a pětapadesátiletého básníka spatřím u baru. Chce si dát před koncertem panáka, ale servírka vysvětluje, že v tomto studentském podniku prodávají nanejvýš míchané nápoje, tak si do kořalky nechá kápnout limonádu, aby se neřeklo.

Je to nesmyslné pravidlo, ale Krchovský se nebrání, nerozčiluje.

„Ehm,“ vnutím se, „já bych s vámi přeci jen rád pokecal, aspoň na chvíli.“

Smutně se na mě podívá, tak pokračuju: „Nedivte se mi – mám vaše věci rád a přál bych si, aby se o těch nových víc vědělo.“