Mládí v byznysu

Problém? Vstaňte a jděte dál

12 / 09 / 2016

Coby mladík převzal Martin Slanina ze dne na den firmu svého otce. Z rodinného byznysu po letech vystoupil a začal pracovat v jiném oboru.

Coby mladík převzal Martin Slanina ze dne na den firmu svého otce. Z rodinného byznysu po letech vystoupil a začal pracovat v jiném oboru.

Od školních let říkali Martinu Slaninovi „malý ředitel“ – a v jednadvaceti se také skutečně ředitelem stal. Jeho rodiče rozjeli na Nymbursku úspěšnou firmu Building SP: když ji Martin převzal, zahrnovala štěrkopískovnu, betonárku, stavební firmu a autodopravu. Martin Slanina podnik změnil a zmodernizoval. Pod jeho vedením získala Building SP dvakrát ocenění Firma roku ve Středočeském kraji, dvakrát byla druhá v celé republice. Za jeho vedení měli obrat 180 milionů; firma za celou dobu své existence nikdy nebyla ve ztrátě. Poté rodinný klenot předal mamince – a rozjel další úspěšný byznys, komunikační agenturu; tu má dodnes.

 

Úsporné dětství

Mohlo by se zdát, že Slanina je dítě štěstěny, kluk z dobré rodiny, kterému odjakživa všechno hraje do karet. Jenže skutečnost je trochu jiná. Tak zaprvé rodinnou firmu v jednadvaceti převzal narychlo, protože mu zemřel otec. „Inklinoval jsem spíš ke službám, chtěl jsem na hotelovku, ale rodiče podnikali od začátku devadesátých let a já se ve firmě pohyboval odmala. Koneckonců sídlila u nás v domě,“ popisuje a vzpomíná, že ho na rozdíl od Jany, jeho sestry-dvojčete, firma „vcucla“ už během studia na gymnáziu. O víkendech třeba pravidelně přepisoval výpisy z banky do počítače, což bylo dost podstatné, protože jeho otec počítač sveřepě odmítal používat.

Dospívání měla dvojčata úsporné. Firma sice vytvářela milionové zisky, táta ale nebyl na nějaké rozhazování zvědavý. „Pamatuju si, že v dětství jsme pořád museli šetřit, vypínat topení, světla,“ popisuje Martin. Otec Emil učil obě děti hospodařit svérázným způsobem. V patnácti letech jim založil konta, na která jim jednou za čtvrt roku posílal kapesné. Z toho si dvojčata sama pořizovala – kromě jídla a bydlení – všechno, co potřebovala: oblečení, kupony na MHD, věci do školy, lyžáky, cokoliv. „Že bych za tátou přišel, že chci nové levisky, neexistovalo,“ vzpomíná Martin. „Ale svým způsobem mi to vyhovovalo, nechtěl jsem ve škole vyčnívat, stejně jsme měli pověst ,těch Pražáků, co se přestěhovali do Sadské‘. Pro většinu lidí jsem byl synek z bohaté rodiny, přitom my šetřili jako blázni,“ říká.

Na rozdíl od Jany byl průměrný student, kterého sice bavila matematika a „předměty, které mají smysl“, dějepis nebo zeměpis tam však prý nespadal. Poměry se navíc zhoršily, když ho spolužáci začali šikanovat. Martin to vyřešil po svém. Ve chvíli, kdy s třídou odjel na výměnný pobyt do Paříže, našli jeho rodiče doma dopis na rozloučenou. „Napsal jsem jim, že už se nehodlám vrátit, což jsem samozřejmě nesplnil. Bylo z toho hrozné haló, táta naběhl do školy a udělal mi tam šílenou ostudu.“ Následkem toho se Martin začal škole vyhýbat obloukem. Šlo to dobře, v té době byl už od rodičů přestěhovaný do pronajatého pokojíku na sídlišti a spoustu času trávil v kanceláři. Tam se cítil dobře, tedy až do té doby, kdy k nemilému překvapení rodičů neodmaturoval z angličtiny. Takže další šílená ostuda.

V tu chvíli čekal nějaký hrozný trest, protože jeho táta byl ten typ, který řval, když něco nebylo po jeho, přičemž se všichni běželi schovat. Martinovi ale prý tenkrát klidným hlasem oznámil: „Nic se neděje, vezmi si montérky a jdi,“ – čímž ho poslal do výroby k lopatě. Když ho odtud po třech měsících vytáhl, udělal z něj svého asistenta. „Na první vizitce jsem měl napsáno ,technický ředitel‘, dodnes nechápu proč,“ říká Martin s tím, že dostával úkoly, které přebývaly. Spíš než stavbařina ho zajímal obchod, marketing. „Jenomže tohle táta neřešil, vždyť v té době psal ještě marketing s ,k‘ na konci.“

Na otce dnes vzpomíná rád: „Na jednu stranu to byl nervák a cholerik. Ale byl to taky ohromný dříč, který vždycky stál za svými lidmi.“ Táta měl v posledním období svého života permanentní zdravotní problémy a stávalo se, že pracovní porady vedl na nemocničním pokoji. „Opakoval, že má zodpovědnost za lidi, firma musela jet dál za každou cenu,“ vzpomíná Martin. Kouzlo peněz si prý poprvé uvědomil, když museli otce na vlastní náklady transportovat do Prahy z Kypru, kde byl na dovolené. Aby ho mohli převézt, najali si soukromé letadlo, standardně by to nepřežil. Doma se pak stav Emila Slaniny po nějaké době stabilizoval, ale po Vánocích se všechno zhoršilo a nakonec ho uvedli do umělého spánku. „To už jsem věděl, že je to v háji.“ 

 

Poradím zdarma

Firmu pak v roce 2003 Martin plynule převzal a vedl osm let. Během té doby postavil výrobní linku za 40 milionů, zrušil autodopravu a centralizoval výrobu do Nymburku. Omezil také sortiment výrobků, které tradičně produkovali – to se týkalo například zámkové dlažby, kterou dodnes nemůže ani vystát. „Soustředili jsme se jen na základní komponenty, zato jsme je začali dělat ve velkém. Zákazníci pak věděli, že se jim u nás nestane, že by na zboží museli dlouho čekat, což bývalo u jiných dodavatelů běžné.“

Celé roky Martin ve firmě fungoval od pondělí do neděle. Nevadilo mu to, stejně jako předtím jeho otci, který zdůrazňoval, že v podnikání nejde o vydělávání peněz, ale o zodpovědnosti za lidi. „Mezi jeho hlavní poučky patřila věta ,nikdy se nepovyšuj nad ostatní‘. Věděl, že má zodpovědnost za 100 rodin, což byl fakticky ten důvod, proč si nikdy nekoupil vysněný mercedes.“ 

To jeho syn si za svoje první peníze vydělané mimo rodinný byznys koupil BMW kabriolet. Bylo to rok potom, co odešel z Building SP a řízení podniku převzala jeho maminka. „Samozřejmě, že jsem po 14 dnech zjistil, že kabrio je pitomost,“ říká a vypráví, jak se sebral a šel do autosalonu, aby jeho auto začali pronajímat. Šlo o jeden z jeho typických kousků, nad nímž kamarádi kroutili hlavou. On si díky tomu nicméně během dvojích prázdnin přišel na 200 tisíc, což v jeho očích alespoň trochu kompenzovalo „ten hloupý nápad“ s plátěnou střechou.  

Proč se po osmi letech odchází z perspektivního rodinného byznysu? „Z mého pohledu jsme byli na vrcholu, měli jsme velmi dobré výsledky a také velkou publicitu. Jenže jsme se doma začali dohadovat. Čí je co zásluha a tak,“ říká Martin Slanina. Sestra, která také ve firmě pracovala, porodila a odešla na mateřskou, což situaci nevyřešilo, ba naopak – vztahy mezi členy rodiny byly čím dál napjatější a Slanina si v určitý moment řekl, že už mu to nestojí za to. „Uvědomil jsem si, že na tom až tak nelpím.“ 

Přišel nový začátek. S obchodní partnerkou a zkušenou PR manažerkou Lucií Klabanovou rozjeli agenturu Faama, která se specializuje na marketingové, komunikační a poradenské služby. Díky kampani, kdy se na billboardech v Praze objevil sám Slanina s textem „Jak jsem vydělal první milión? Poradím zdarma“ získali první klienty a firma se rozjela.   

Na účet po deseti letech také přistálo dědictví po otci a Martin si za ně pořídil luxusní byt s terasou v Karlíně. Ve chvíli, kdy ho kupoval, netušil, že právě nemovitost se stane dalším článkem jeho nového byznysu. „Plánoval jsem, že v něm budu bydlet, jenže jsem ho chtěl nejdřív přestavět. Najal jsem si architektku a pak jsem zjistil, že to neutáhnu.“ Vyřešil to opět svým typickým způsobem: pronajal ho zahraničnímu manažerovi a sám se odstěhoval do podnájmu 2+kk. A protože to fungovalo, postupně začal přikupovat další byty. Dnes jich má osm, všechny pronajímá. Dává si na nich záležet, takže i když přibylo konkurence, stejně jako za dob v betonárce odmítá jít s cenami dolů. „Nezabývám se konkurencí, od nikoho neopisuju,“ říká. 

Dnes je mu čtyřiatřicet. A dělá věci po svém.

Galerie (1) Diskuze Sdílet

Autor také napsal