Názor

Britské volby: Antisociální antidemokracie

06 / 06 / 2017

Jsem sociální demokrat a dlouholetý stoupenec Labouristické strany. Přesto doufám, že v nadcházejících volbách v Británii labouristé prohrají – a to drtivě. Ne snad proto, že by konzervativci měli dobrý program. Ale proto, že Labour Party a podobné strany v mnoha dalších evropských zemích potřebují radikální změnu. V zájmu sociální demokracie – a v zájmu demokracie obecně.

Jsem sociální demokrat a dlouholetý stoupenec Labouristické strany. Přesto doufám, že v nadcházejících volbách v Británii labouristé prohrají – a to drtivě. Ne snad proto, že by konzervativci měli dobrý program. Ale proto, že Labour Party a podobné strany v mnoha dalších evropských zemích potřebují radikální změnu. V zájmu sociální demokracie – a v zájmu demokracie obecně.

Když konzervativní britská premiérka Theresa Mayová vyhlásila na červen předčasné volby, mnozí levicově smýšlející Britové propadli zoufalství. Mayová pochopitelně hlasování vyvolala, aby vytěžila náskok, který měli konzervativci v průzkumech: koncem dubna se pohybovali mezi 40–50 procenty, zatímco labouristé byli kdesi mezi 24–30 procenty.

Ačkoli v půli května začali konzervativci v průzkumech oslabovat, rozdíl byl pořád dost velký, navíc kvůli většinovému volebnímu systému může být ještě větší; průzkumy v minulých volbách roku 2015 podcenily podporu pro konzervativce a naopak přecenily labouristy.

Navzdory defektům v programu Theresy Mayové, se tak příznivci Labour Party obávají drtivého výsledku. A obávají se oprávněně: v roce 1983, kdy labouristé utrpěli největší porážku od druhé světové války, dostali za dvaatřicet procent hlasů 209 křesel v parlamentu, kdežto konzervativci za dvaačtyřicet procent hlasů 397 křesel.

Voliči Labouristické strany mají tedy strach. Avšak sociální demokraté nejen v Británii, ale i napříč Evropou by měli očekávanou drtivou porážku Labour Party přijmout s úlevou.

A to navzdory obavám, že vítězství konzervativců zhorší materiální stránku života většiny britské populace. Že bude znamenat méně financí do zdravotní péče a dalších klíčových veřejných služeb.

Že zlé, xenofobní tendence ve veřejném prostoru ještě posílí. Že toryové zajistí, aby „brexit opravdu znamenal brexit“ (jak s oblibou říká premiérka Mayová), a to s největší pravděpodobností brexit tvrdý.

Ano, i přes to všechno jsem přesvědčen, že sociální demokraté by za drtivou porážku labouristů měli být rádi. Protože by mohla být dobrým odrazovým můstkem ke změně.

 

Nedostatek představivosti 

Poslední téměř dva roky řídí Labouristickou stranu Jeremy Corbyn a skupina jeho tvrdě levicových spolupracovníků. Probojovat se do vedení jim umožnil hlavně poněkud nedomyšlený systém volby lídra, zavedený za Corbynova předchůdce Eda Milibanda: stát se členem strany (a tudíž volit předsedu) mohl každý, kdo zaplatil tři libry. Mnozí tak do Labour Party vstoupili právě jen za účelem hlasování pro Corbyna.

Druhou okolností, která Jeremymu Corbynovi pomohla, byla absence velkých labouristických osobností, respektive fakt, že žádná z nich nedokázala přijít s jasnou a přesvědčivou středolevou vizí, která by tak slušela velké sociálnědemokratické straně.

Ani ne rok po zvolení už Corbyn čelil vnitrostranické revoltě: nedůvěru mu vyjádřilo 172 z celkových 229 poslanců. Post šéfa strany nakonec obhájil, dostal o více než sto tisíc hlasů víc než jeho vyzyvatel Owen Smith (jehož podpořilo 192 tisíc hlasujících). Sto tisíc zní jako velké číslo, ovšem jen do momentu, než člověk vezme v potaz 9,3 milionu voličů, kteří volili oněch 172 „revoltujících“ poslanců.

Pod Corbynovým vedením byla Labour Party žalostně neschopná jakkoliv oponovat konzervativní vládě Davida Camerona. Pod Corbynovým vedením také strana projevila jen velmi vlažnou (a krajně nepřesvědčivou) podporu Evropské unii, a tak část viny za vítězství brexitu v loňském referendu leží i na jejích bedrech. Teď labouristé pokračují ve stejném duchu: nedokážou vystavovat účty vládě Theresy Mayové, nejsou schopni dohlížet na nejdůležitější politický proces za celé generace a neumějí, snad z nedostatku představivosti, nabídnout důvěryhodnou alternativu k brexitu.

 

Prohrát bitvu, vyhrát válku

Už za Eda Milibanda se pro mě Labour Party začala měnit ve stranu, kterou moc nejde volit. Jeremy Corbyn tenhle proces akceleroval, zatáhl stranu tak daleko doleva, že je její politika přitažlivá už jen pro úzkou skupinu voličů. Labouristické recepty na řešení domácích i mezinárodních problémů jsou dnes tak směšně zastaralé a pomýlené, že nemít tak vážné důsledky, mohly by klidně posloužit jako kvalitní politické vtipy.

Jeremy Corbyn vlastně ani není sociálním demokratem. Kolegům dodnes říká „soudruzi“, léta byl sloupkařem v Morning Star, novinách britské komunistické strany. Za ony necelé dva roky, kdy je předsedou, se v Labouristické straně rozmohla kultura šikany, antisemitismu, mizogynie a vnitrostranických hádek. Corbyn a jeho klíčoví poradci při různých příležitostech vyjadřovali podporu represivnímu levicovému režimu ve Venezuele, obhajovali Vladimira Putina, vinili Západ (a ukrajinské „fašisty“) z krize na Ukrajině, tvrdili, že bychom se měli soustředit na „pozitiva Stalinovy vlády“, nazývali Hamás a Hizballáh „přáteli“, zavrhovali NATO. Jeremy Corbyn ignoruje poslání Evropské unie coby garanta míru a prosperity v Evropě, žádal mimo jiné, aby byl článek 50 (zahájení procesu odchodu z EU) iniciován hned po referendu vloni v červnu.

Zkrátka a dobře, nynější šéf labouristů opakovaně prokázal, že není ani přesvědčivý, ani kompetentní a že strana pod jeho vedením není schopná být nejen ve vládě, ale ani v opozici. Pro mě osobně došlo k „únosu“ sociální demokracie tvrdou levicí, respektive sebestředným retro-levičákem. A taková antisociální a antidemokratická síla je pro mnohé levicově smýšlející Brity (včetně mě) zkrátka nevolitelná.

Existuje, myslím, jen jediný způsob, jak mohou labouristé v budoucnu účinně čelit toryům: musejí se radikálně změnit. Přičemž drtivá volební porážka by se měla stát jasným signálem, že Corbyn a jeho politika musejí pryč. A pokud se tak nestane, je nejspíš na čase, aby v Británii vznikla úplně nová sociálnědemokratická strana.

 

Sociální demokracie nově

Spíš než poněkud směšně rekonstruovat minulé socialistické bitvy, měli by labouristé (stejně jako sociálnědemokratické strany napříč Evropou) řešit současné a budoucí výzvy: od ohrožení liberálního mezinárodního uspořádání přes sílící migraci až po nerovné dopady technologických změn na různé skupiny obyvatel (mám na mysli hlavně automatizaci a jiné revoluce ve způsobu, jakým pracujeme a fungujeme). 

Není možné poddat se nacionalismu, není možné nechávat bez odezvy taková tvrzení, jako že migranti mohou za strukturální ekonomické problémy země: moderní společnosti přece těží z různorodosti. „Sociální nacionalismus“ ohrožuje Polsko, Slovensko a čím dál víc i Českou republiku. Ve Francii byl kvůli zhroucení středolevé části politické scény jedinou (byť nedokonalou) volbou proti Marine Le Penové prezidentský kandidát Emmanuel Macron. Pokud jde o Německo, určité oživení, které tamní SPD přinesl Martin Schulz, ukazovalo, že důležitá je nejen osoba lídra, ale také například schopnost věrohodně obhajovat sílu trhu a zároveň držet na uzdě jeho excesy.

Velká sociálnědemokratická strana musí být pro mnohé, nejen pro vybrané (ať už velmi bohaté, anebo velmi levicové). Ale investice do infrastruktury a veřejných služeb vyžadují prosperitu. A vyžadují také podporu: je potřeba přesvědčit dostatečný počet lidí o tom, že jim z jejich platu zbyde dost peněz, a také o tom, že sociální demokracie slouží i jejich ambicím.

Výzva je to velká, ale rozhodně ne bezprecedentní. Do voleb ve třiaosmdesátém šla Labouristická strana s tvrdě levicovým programem, který i její vlastní poslanec Gerald Kaufman nazval „sebevražedným“.

Po volební porážce se ale labouristé dokázali vzpamatovat a v roce devadesát sedm dosáhli největšího volebního triumfu v dějinách britské politiky.

Bývalý premiér Tony Blair je (po zásluze) kritizován za válku v Iráku nebo (už méně po zásluze) za koncept New Labour. Ale pro všechnu tuhle kritiku bychom neměli zapomínat, čeho labouristé pod jeho vedením dosáhli v oblasti financování veřejných služeb, oživení měst, sociální inkluze a tak dál. Pod vedením Blairových labouristů se z Velké Británie stala více prosperující, tolerantnější a otevřenější země, která se navíc ocitla v srdci Evropy.

Aby se tak mohlo stát, museli být labouristé ve vládě.

 

Autor je Brit žijící v Česku, pracuje jako výzkumník v pražském Ústavu mezinárodních vztahů.

 

Článek je přeložen z angličtiny; v originále si ho můžete přečíst zde.

Galerie (1) Diskuze Sdílet

Autor také napsal