Komentář

Můj stalker a já

24 / 02 / 2017

Co se stane, když vám nebo vašim blízkým někdo vyhrožuje násilím? Odpověď je snadná: vůbec nic. Buď je chyba v zákonech, nebo v policii, ale někde v systému máme rozhodně problém.

Co se stane, když vám nebo vašim blízkým někdo vyhrožuje násilím? Odpověď je snadná: vůbec nic. Buď je chyba v zákonech, nebo v policii, ale někde v systému máme rozhodně problém.

Měl jsem stalkera. Nevím, jestli se zaměřil exkluzivně na mě, nebo se nás o jeho přízeň dělilo víc, ale byl poctivý a byl můj. Při práci v médiích si ostatně člověk zvykne na leccos a když píše o specifických tématech jako bezpečnost a extremismus, obnáší ono „leccos“ prakticky cokoli. 

Po prvních přáníčkách od neonacistů jsem chodil i na redakční záchod s nožem v kapse a poléval mě studený pot, kdykoli jsem v televizi zahlédl Yula Brynnera nebo Jana Přeučila. Při dvacáté podobné zprávě už člověka napadají přísloví o štěkajících psech a po pár letech se z mailů začínajících „židobolševickej zmrde“ stane lehké ranní čtení ke kávě.

Ale tohle bylo jiné. „Dobrý… den, vy jste ten… jste Bouška, teda Josef Bouška? Já volám… jste ten Bouška ze seznamu White Media, jo?“ Vůbec jsem v průběhu asi tříminutového telefonátu nepochopil, co ona koktající bytost chce. Rozloučil jsem se s tím, že volajícímu nerozumím a pokud bude potřebovat něco konkrétnějšího, ať se ozve znovu.

To se stalo za dva dny. Volající zřetelně zapracoval na verbálním projevu a po krátkém ověření mé totožnosti se dotázal, zda vím, že jsem hroznej č..ák. Odpověděl jsem, že nyní už ano, děkuji za zavolání a sbohem. Další hovory z tohoto čísla jsem nebral a následné SMS byly předvídatelně stereotypní.

V průběhu několika dní se naše nekomunikace ustálila na modelu jednoho či dvou nočních telefonátů, což nebylo příjemné, protože povaha mé práce neumožňovala vypínat na delší dobu mobil. SMS chodily častěji a jejich obsah postupně přitvrzoval – od nadávek směrem ke mně až k výhrůžkám vůči rodině.

 

S pocitem nezranitelnosti

Dle zkušeností z minulosti jsem si byl prakticky jistý, že tento stalker je ve skutečnosti moula neschopný jakékoli reálné konfrontace. Ale z principu mi vadilo, že někomu takové terorizování prochází. Konzultace se známým, poměrně významným policistou, ovšem dopadla tak jako obdobné pokusy v minulosti: dokud se nestane něco, čím by hrozby nabyly reálnějších obrysů, bude stalker nanejvýš předvolán k podání vysvětlení a následně se případ odloží. Řadu psychopatů takový postup jen utvrdí v pocitu nezranitelnosti, což byl přesný opak mého cíle.

Ignorování telefonátů nefungovalo, stalker se naučil volat ze skrytého čísla a obě varianty bůhvíproč střídal. Jednou jsem mu odepsal a zkusil ho vyprovokovat ke sdělení jména, pochopitelně bez úspěchu.

Řešení se našlo až po mém loňském přesídlení na malý ostrov v Indickém oceánu. Jeden z příchozích hovorů jsem vzal a s pronásledovatelem asi deset minut rozprávěl. Na závěr jsem mu sdělil, že je idiot a právě provolal kolem tisícovky, protože jsem na Mauriciu a zůstávám tam. Mě to povídání sice stojí peníze též, ale menší a navíc jich mám pravděpodobně o dost víc a s radostí je obětuji za to, že on nebude mít na nájem. Doporučil jsem do budoucna SMS, které stojí jen něco přes desetikorunu, a zavěsil. Od té doby byl klid.

Tohle „geniální“ řešení má samozřejmě vadu na kráse: je nesmyslné. Hovory na česká čísla do ciziny stojí volajícího stejně jako tuzemské telefonáty, platí jen příjemce. Sázka na to, že nepříliš bystrý stalker podfuk nezjistí, ovšem vyšla – nebo spíš našel nový cíl dříve, než můj úskok odhalil.

 

Svoboda šikany a teroru

Tím končí mírně zábavný osobní příběh. Méně zábavné téma však nikoliv. Novinářka Nora Fridrichová z České televize se dočkala od jistého pána řady komplimentů týkajících se useknuté hlavy (její), vystřílení ČT a dalších návrhů jejího skonu. Případ řešila policie – a odložila. Není to první případ tohoto druhu a zdaleka se netýká jen novinářů. Mladé herečce zastrašované v průchodu jejího domu jakýmsi narkomanem policista dokonce oznámil, ať si vezme pár kamarádů, kteří dotyčného zmlátí. Jiné řešení prý nezná – dokud nedojde k přímému napadení. Výčet obdobných případů, o kterých vím z první ruky – tedy přímo od obětí – jde do dvouciferných čísel. Výsledek je pokaždé stejný: policie buď neudělá vůbec nic, nebo případ po více či méně formálním vyšetřování odloží.

Pokud neexistují účinné nástroje, jak zasáhnout proti zastrašování a výhružkám těžkého kalibru, je někde v systému problém. Buď máme špatné zákony, nebo špatnou policii. Jako právní laik nedokážu posoudit, co z toho je blíže pravdě. Zjevné však je, že dochází k záměně svobody projevu za svobodu šikany a psychického teroru, která může být nebezpečnější než facka na vesnické zábavě; ta se ovšem jako napadení klasifikovat bude, zatímco vyhrožování zabitím nikoliv.

Jednu z mála rolí, kterou má stát bezezbytku naplňovat, je ochrana svých občanů. Pokud nepovažuje verbální násilí za rovné násilí fyzickému, neplní svoji funkci. Policie ČR dokáže být nesmírně aktivní v ochraně sebe samotné, jak ukázal tragikomický proces s Kateřinou Krejčovou za „napadení“ policisty. Vyhrožování smrtí ovšem nestojí ani za pohnání pachatele před soud, dokud nevzbuzuje „důvodnou obavu“. Tento koncept má za výsledek, že slabší povahy se pod tlakem hroutí, zatímco silnější zbrojí a počítají s nutností řešit případný „důvod“ svépomocně. Důvodnou obavu mám proto zejména z toho, že vyhazuji své daně do kanálu, místo abych za ně dostával civilizované prostředí k životu.

 

Milovník psů a špatné hudby

Můj příběh se stalkerem dostal ještě opožděnou pointu na Silvestra. Asi hodinu po půlnoci jsem ze známého telefonního čísla obdržel zprávu: „Jen to dobré do Nového Roku 2017, hodně štěstí a zdraví všem přeje [XY]”. Pěkně se jménem a příjmením, jak se na přáníčko celému adresáři sluší. (Rád bych jméno zveřejnil, ale nepochybuji, že bych skončil u soudu za narušení osobnostních práv.) 

Stalker záhy dostal tvář mile vyhlížejícího mladého muže, jenž má podle veřejně dostupných dat rád psy, špatnou hudbu a zjevně i terorizování lidí. Na fotografiích vypadá jako spokojený člověk – aby taky ne, když žije v zemi, která mu dává nádhernou svobodu užívat si všech těchto zálib dosyta.


Autor je publicista a ředitel vývojářské firmy Blue M
 

Galerie (1) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat