Článek

20. června 1976: Dloubákem k nesmrtelnosti

19 / 06 / 2016

„Všetko je v rukách Antonína Panenku!“ hřímal ten večer z televizorů v milionech československých domácností komentátor Karol Polák. O pár vteřin později ovládlo národ, který se nacházel v bezčasí normalizace, nadšení dějinného významu. Nyní od té chvíle uplyne právě čtyřicet let.

„Všetko je v rukách Antonína Panenku!“ hřímal ten večer z televizorů v milionech československých domácností komentátor Karol Polák. O pár vteřin později ovládlo národ, který se nacházel v bezčasí normalizace, nadšení dějinného významu. Nyní od té chvíle uplyne právě čtyřicet let.

„Všetko je v rukách Antonína Panenku!“ hřímal ten večer z televizorů v milionech československých domácností komentátor Karol Polák. O pár vteřin později ovládlo národ, který se nacházel v bezčasí normalizace, nadšení dějinného významu. Nyní od té chvíle uplyne právě čtyřicet let.

Nenápadný činžák kousek od barcelonského chrámu Sagrada Familia v ulici Travessera de Gràcia. A na jednom ze zvonků je uvedeno jméno, které nezní příliš španělsky: Panenka. Za dveřmi v prvním patře se denně schází parta mladých mužů, kteří se před pěti lety rozhodli založit fotbalový časopis. Ve Španělsku nic neobvyklého. Jenže oni neobvyklí být chtějí. A tak svůj magazín pojmenovali… po vynálezci dloubáku z pražských Vršovic.

„Antonín tehdy projevil velkou kuráž a statečnost. A to je pro nás důležité,“ říká šéf téhle party Aitor Lagunas. Pokračuje: „Bylo na něm, aby rozhodl o tom, že malé Československo porazí tehdejšího mistra světa, západní Německo. A že tahle země vyhraje první velkou trofej ve své historii. Umínil si, že to udělá naprosto neobyčejným a nečekaným způsobem. A přesně takovým stylem chceme vést náš magazín: nabízet nečekané a překvapivé texty.“

 

Ostudu mi nedělají

Kvalitní papír, poutavá grafika, dlouhé, propracované články a témata, která dnes v mainstreamových novinách a časopisech takřka nenajdete. Ve Španělsku se píše stále dokola o dvou hlavních velkoklubech – Realu Madrid a Barceloně. Tomu se chtěli tihle hoši vzepřít a povedlo se jim to. Časopis zaujal, uspěl a získal renomé, i když vzniká v hodně skromných podmínkách. Se svým živým předobrazem, Antonínem Panenkou, toho má zkrátka opravdu hodně společného.

„Dokonce se stalo, že nás barcelonské hvězdy Xavi a Mascherano samy požádaly, jestli bychom s nimi nemohli udělat interview,“ chlubí se šéfredaktor Aitor. Má proč: takoví fotbalisté o pozornost jindy škemrat nemusejí, naopak bývá složité získat jejich vyjádření, natož rozhovor. „Je to parta nadšenců a dělají to dobře,“ chválí o generaci mladší novináře ten, který jejich časopisu propůjčil své jméno. S redakčním týmem se již osobně setkal, pokřtil v katalánské metropoli jedno z prvních čísel.

„Jméno Panenka ve Španělsku zní exoticky, ale dá se dobře vyslovit, což naší značce samozřejmě pomáhá. A jsme rádi, že se Antonínovi náš časopis líbí a že mu neděláme ostudu – to je pro nás nejdůležitější,“ říká šéfredaktor. Marketingové výhody jsou zřejmé: „Kdykoli někdo na světě kopne penaltu ´a la Panenka´, jak tenhle oblouček doprostřed branky komentátoři stále nazývají, pokaždé zazní i název našeho časopisu. To mi přijde stejně geniální jako Panenkova penalta!“

57b314b19c409f990e5e9ff8 MEDIA_ITEM image
Jedna z obálek španělského časopisu Panenka.

 

Jak Panenka minul…

V letošním roce se zvýšil zájem i o samotného autora legendárního kopnutí. V sedmašedesáti letech už Antonínu Panenkovi nohy tak dobře neslouží, přesto musel na stadionu v Ďolíčku svůj dloubák mnohokrát „rekonstruovat“. „Byla tu i peruánská televize,“ směje se spokojeně a staví si znovu míč na penaltový puntík pod tribunou, kde se při zápasech schází jádro fanoušků Bohemians. Dnes je tu speciálně kvůli rozhovoru s novinářem španělského deníku As, který si do Prahy přivezl i kameramana.

„Tady jsem tu penaltu kdysi trénoval, v brance stával Vláďa Hruška,“ vzpomíná Panenka. Na pokyn muže s kamerou se opírá do zmenšené repliky historického balónu z třicátých let minulého století – a vedle! „Tak, a teď máte unikátní záběry, jak Antonín Panenka nedal desítku,“ směje se český novinář a v tuto chvíli tlumočník Petr Nosálek, načež se celá akce opakuje, tentokrát už s očekávaným koncem: jemně podkopnutý míč zapluje doprostřed branky.

Panenkovi ale jeho penaltová finta opravdu jednou selhala i v opravdovém zápase. „On se tím nechlubí, ale já si to vybavuju docela dobře,“ vypráví brankář tehdejších evropských šampionů Ivo Viktor. „Gólman tehdy rezignoval, zůstal stát uprostřed branky a byl za hrdinu, protože Tonda mu poslal míč přímo do náruče. Myslím, že to bylo někde u Strakonic (šlo o přátelák ve Vodňanech, pozn. red.), pár měsíců před Bělehradem.“

A jak tehdejší brankář Dukly a Panenkův spolubydlící z národního týmu vzpomíná na rozhodující okamžik před čtyřiceti lety? „Už si nepamatuju, jestli jsem ho od úmyslu to takhle kopnout odrazoval, ale vím, že jsme o tom mluvili. Na soustředění v Popradu jsme penalty trénovali a být to na mně, určitě bych to takhle neudělal. Jsem nervák, na tohle bych neměl povahu. Zato Tonda byl flegmatik, jak už to u takových hračičků bývá.“

„Rozhodně jsem neměl touhu tím nějak ohromit. Jen mi dloubák v tu chvíli připadal jako nejjednodušší cesta, jak dát gól. Nikdo ho tehdy neznal, to byla obrovská výhoda. Informací o soupeři bylo daleko míň než dnes, mezi našimi zeměmi byla železná opona,“ připomíná Antonín Panenka, proč se nebál svou pečlivě cizelovanou zbraň použít v tak důležité chvíli. „Pelé kdysi řekl, že takhle může penaltu kopnout jen blázen, nebo génius. Tonda byl lišák, který v sobě tu drzost měl,“ dodává Ivo Viktor.

Jak udobřit Seppa Maiera

Ještě dlouho po Bělehradu se přetřásalo, zda československý fotbalista svým furiantstvím nezesměšnil soupeře, konkrétně brankáře Seppa Maiera. „To je nesmysl. Ale je pravda, že se tím dlouho trápil. On je taková veselá povaha, příjemný společník, ale kdykoli jsme se setkali a někdo se ho na moji penaltu zeptal, působil podrážděně. Až asi před pěti lety jsme si v Praze dali pivečko, zašli na golf a on si z toho poprvé uměl udělat legraci,“ směje se Antonín Panenka.

Maierův osud od té doby stihl spoustu brankářů. „Mně se to přihodilo v semifinále mistrovství Evropy do 21 let proti Itálii, stejným způsobem mě tehdy překonal Andrea Pirlo,“ říká současná česká brankářská jednička Petr Čech. Sám „vynálezce“ dloubáku se nejvíc raduje z jiného svého epigona, shodou okolností rovněž Itala: „Dloubák použil i můj oblíbenec Francesco Totti z AS Řím. Ale radost mi to udělá vždycky, ať už to byli Messi, Zidane nebo Ibrahimović…“

Nejlépe – alespoň podle samotného Antonína Panenky – dokázal bělehradskou penaltu alias vršovický dloubák napodobit jakýsi Argentinec: „Před časem mi jedna zahraniční televize pustila asi šedesát takových penalt, abych ohodnotil jejich provedení. Skoro polovina hráčů ji neproměnila, ale tenhle chlap, musím uznat, to kopnul ještě líp než já. Jeho jméno si nepamatuju, vím jen, že hrál druhou argentinskou ligu.“

Divák na prvním místě

Někdy se říká, že Antonín Panenka je už na vzpomínání na svou jedinečnou penaltu alergický a byl by raději, kdyby se připomínaly i další nezapomenutelné okamžiky jeho fotbalového umění v dresu Bohemians, Československa či Rapidu Vídeň, kde svou kariéru končil.

„Jsem v tomhle trochu rozpolcený. Na jednu stranu jsem strašně šťastný, hrdý. Mám upřímnou a obrovskou radost, že ta penalta vstoupila do fotbalových dějin, že o ní všichni mluví a zdůrazňují moje jméno, když ji někdo napodobí. Ale já hrál vždycky pro diváky a pro vlastní potěšení, takže jsem dal i spoustu jiných krásných gólů, jsem pyšný i na některé svoje přihrávky. Jenže všichni mě spojují jenom s tou penaltou.“

Žárlí tedy Antonín Panenka na své vlastní dílo? „Dá se to tak říct. Snažil jsem se fotbal pozvednout, aby to nebylo jen obyčejné kopání do míče. Ale aspoň mám jistotu, že minimálně tím dloubákem jsem to dokázal. Jsem rád, že ta myšlenka neumřela, že ta penalta pořád žije.“

Autor je reportér Českého rozhlasu.

Galerie (2) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat