Filantropie: Dobré české duše myslí na potřebné

Češi darují stále více peněz, za uplynulých patnáct let se suma věnovaná na dobročinnost téměř ztrojnásobila. Úspěch slaví tradičně veřejné sbírky, přibývá pravidelných bankovních příkazů na účty konkrétních organizací a spolků. Své individuální mecenášství přestávají skrývat někteří podnikatelé a pozadu nechtějí zůstat ani velké firmy.

Motúčko. Tak nazval továrník Kvido Štěpánek z Jablonného nad Orlicí svůj zatím nejúspěšnější vynález. „Koukněte kolem, na zahradu abychom chodili pomalu s žebříkem, jak jsou zdejší svahy prudké,“ vysvětluje majitel firmy Isolit-Bravo, jak ho napadlo sestrojit elektricky poháněné kolečko. „Na podzim 2008 to nevypadalo vesele. Západ svírala finanční krize, odběratelé nám vzkazovali, ať v dalších měsících nečekáme žádné objednávky. Došlo mi, že v mezičase si musíme pomoct sami,“ vypráví vyčouhlý osmapadesátník, jak se v podhůří Orlických hor zrodil „traktůrek na baterky, který se před ničím nezastaví“. Dnes je motúčko svého druhu fenomén: prodalo se jich už jedenáct tisíc, třetina jde na vývoz. V nabídce jsou modely pro dům, zahradu, les, stavbu, vinaře, koňáky, sadaře, včelaře, kameníky, rybáře i hrobaře. K tomu korby na různě objemné či těžké náklady, nástavby jako pluh, radlice, smeták nebo vidle.

Domácí pohoda

Firmu, která používá slogan „Česká továrna na domácí pohodu“, živí hlavně zakázky automobilového průmyslu a prodej běžných elektrospotřebičů – od rychlovarných konvic či papiňáků přes mixéry a fény až po „odžmolkovávač“. Tím, co ji odlišuje od podobných podniků, je však právě postava jejího spoluzakladatele, šéfa a dnes i jediného majitele Kvida Štěpánka. Svérázný rodák z Jablonného pracoval do roku 1989 jako konstruktér v místním podniku, který byl součástí OEZ Letohrad. Po listopadu 1989 jej spoluzaměstnanci – jako nestraníka, který si nezadal s režimem – zvolili do čela provozu, v roce 1993 firmu se dvěma společníky koupil, později je vyplatil. Dnes má Isolit-Bravo šest stovek zaměstnanců, téměř miliardové tržby a… něco navíc.

Letos vyrazilo z továrny v několika konvojích už šestnáct plně naložených kamionů mířících na Ukrajinu. Špičková nemocniční lůžka od Linetu, střešní krytina od firmy Cembrit, téměř sto tun mouky od Penamu. „A spousta dalších věcí od menších firem, místní lidé nosili ošacení, celkem toho bylo 400 tun,“ líčí Kvido Štěpánek, který celou humanitární misi vymyslel a zorganizoval. „Hrozně mě to bavilo, reakce byly skvělé. Odjezd vždycky děláme trochu slavnostnější: na náměstí zpívá školní sbor, místní Ukrajinci nachystají dobroty, z Prahy přijede vojenský atašé. Když se pak vrátím do fabriky, cítím se povzbuzený a nabitý jako po nejlepších prázdninách,“ říká otec tří odrostlých dětí, který si obvykle vybírá jen pět dní dovolené ročně.

Nekonečné možnosti

„Dobře, vyděláte miliardu. Ale co dál, za co máte pořád utrácet? Za cestování? O jaké cestě dnes můžete vyprávět zajímavé historky? Za mnohem zábavnější považuji přesunout kapitál do tvůrčích zážitků. Tam si hranice člověk určuje sám jen svou vlastní povahou. A možnosti jsou víceméně nekonečné,“ říká spisovatel Pavel Kosatík. Už dvacet let se věnuje práci na knihách, které se zabývají moderními českými dějinami a jejich výraznými individualitami. Svůj pohled na filantropii rozvádí: „Darovat i přijmout dar znamená celou škálu pocitů a starostí, které nejsou životně nutné a jeví se jako zbytečné nebo pošetilé. Dárci to nepřináší jen radost z dobře míněného skutku, je tam i zvědavost a často obava: Jak to dopadne? A neošiděj mě?“

Pavel Kosatík rovněž považuje za důležité, že mecenášství společnost „provrstvuje“, že vznikají „zajímavé vztahové podmnožiny a nadmnožiny“.