Komentář

Británie: když konzervativci spustí revoluci, vznikne chaos

09 / 06 / 2017

Vůdci britské konzervativní strany se vydali na cestu referend a předčasných voleb. Výsledkem je ztráta většiny v dolní sněmovně, úspěch levičáka a hrozba nestability.

Vůdci britské konzervativní strany se vydali na cestu referend a předčasných voleb. Výsledkem je ztráta většiny v dolní sněmovně, úspěch levičáka a hrozba nestability.

Vůdci britské konzervativní strany se vydali na cestu referend a předčasných voleb. Výsledkem je ztráta většiny v dolní sněmovně, úspěch levičáka a hrozba nestability.

Zkusme se na dnešní dění podívat z hlediska alternativní, ovšem nikterak nemožné reality.

Je pátek ráno, 9. června 2017 a britský premiér David Cameron se chystá úřadovat; bude se připravovat na červnový summit Evropské unie. Referendum o setrvání Británie v Evropské unii nevyhlásil, v konzervativní straně sice čelí atakům euroskeptiků, v médiích na něj útočí Nigel Farage, šéf britské strany nezávislosti UKIP – Cameron však nepanikaří. Ekonomika šlape dobře a do řádných voleb zbývají Cameronovi ještě pohodlné tři roky…

Jistě lze namítnout, že takový scénář naráží na některé faktické záludnosti; David Cameron by možná v řádných volbách roku 2015 nezískal těsnou většinu, kdyby do svého programu nezahrnul slib vyhlásit referendum o setrvání Británie v Evropské unii. Je také nejisté, zda by v referendu britští občané mohli za jiných okolností, například při jiném načasování, rozhodnout o setrvání v EU.

Přece však onen výlet do alternativní reality naznačuje, jak moc nebyl výsledek čtvrtečních voleb v Británii projevem nějaké historické nevyhnutelnosti a jak moc byl naopak důsledkem politické hry. Protože jestli v britském odchodu z EU a odchodu Davida Camerona sehrály roli hlubší společenské procesy, pak čtvrteční volby – v nichž konzervativní strana ztratila nečekaně většinu v dolní sněmovně – jsou něco jiného.

Čtvrteční britské volby se vůbec nemusely konat.

 

Daň z demence

Premiérka Theresa Mayová, která Camerona po referendu o opuštění EU nahradila, disponovala sice nevelkou, přesto však jasnou většinou ve sněmovně. Vyvolat předčasné volby nemusela, rozhodnutí vzdát se možnosti vládnout bez voleb až do roku 2020 bylo zcela dobrovolným krokem premiérky a šéfky konzervativní strany.

Obvyklým vysvětlením je, že Mayová při pohledu na průzkumu volebního mínění dospěla v dubnu k přesvědčení, že v předčasných volbách s přehledem vyhraje, posílí svou většinu ve sněmovně a získá lepší pozici při jednáních o odchodu z Evropské unie – a to mimo jiné vzhledem k zastáncům tak zvaného tvrdého brexitu uvnitř její strany tvrdícím, že žádná dohoda s EU je lepší než špatná dohoda. Jenže jak už se to stává, dělat politiku podle průzkumů veřejného mínění tak úplně nefunguje.

Theresa Mayová nevedla žádnou skvělou kampaň. Navrhla (a po velké vlně kritiky zase stáhla) cosi, co bylo brzy překřtěno na „daň z demence“: zjednodušeně řečeno šlo o plán řešení péče o stárnoucí britskou populaci tím, že staří lidé budou více platit za domácí péči, i kdyby kvůli tomu museli prodat nemovitost, v níž bydlí.

Pak přišly teroristické útoky v Manchesteru a Londýně, které měly podle očekávání mnoha pomoci Mayové žádající tvrdší postup. Jenže ani to se nestalo; Mayová, která od roku 2010 do roku 2016 zastávala funkci ministryní vnitra, byla zodpovědná za škrty v policejních složkách – počet policistů se za jejího ministrování snížil, přestože jí policejní odbory varovaly, že takový krok může snížit úroveň bezpečnosti. Mayová tehdy odrazila varování slovy, že odbory kreslí čerta na zeď; tento její sebejistý výrok vlastně do určité míry charakterizuje celou její politickou osobnost – a ve volební kampani se jí vrátil jako bumerang.

 

Vývoj není nalajnován

Co přesně se ve čtvrtečních volbách stalo, se bude jistě ještě dlouho analyzovat.

Progresivní levice slaví, protože její miláček, šéf labouristů Jeremy Corbyn nečekaně bodoval. Je ovšem třeba připomenout, že on ve volbách uspěl lépe, než se čekalo, ale rozhodně je nevyhrál. Některé jeho postoje, k terorismu, k džihádismu, antisemitismu či k ruskému autokratickému vůdci Vladimíru Putinovi jsou přinejmenším podezřelé. A je těžké vyvrátit, že jeho vlažná účast při loňské kampani o referendu EU přispěla k rozhodnutí Britů opustit Unii.

V britských médiích se už ozvaly hlasy, že výsledek může být důsledkem taktické volby, kdy spousta lidí nehlasovala nutně pro Corbyna, jen si nepřála velkou konzervativní většinu. Že jde vlastně do určité míry o vzpouru té velké menšiny, která loni hlasovala pro setrvání Británie v Evropské unii a chtěla zkomplikovat možnost tak zvaného tvrdého brexitu. Na druhé straně labouristé určitě získali část voličů, kteří loni hlasovali proti Evropské unii, část příznivců UKIP, jejíž podpora se fakticky rozpadla.

Podrobnější data a průzkumy ovšem mohou – jak už se to stává – ukázat, že vysvětlení výsledku britských voleb leží jinde.

Pár bodů si přece dovolím nabídnout.

Ač to možná někdo neuslyší rád, britská konzervativní strana se v posledních letech chová poněkud revolučně, nebo přinejmenším riskantně. Opustit Evropskou unii není mírnou reformou ani Unie, ani Británie, ale revolucí, zpřetrháním velmi těsného svazku budovaného po dekády. Vyhlašovat předčasné volby po dvou letech od řádného termínu voleb, a rok po referendu o opuštění Evropské unie, také zrovna nevypadá jako politika stability. Mayové noční výrok naznačující, že se považuje za ztělesnění stability, zní trochu komicky. Pokud patříte k umírněnému politickému středu, z výsledku voleb těžko můžete jásat.

Druhá věc: britské volby se zdají potvrzovat závěr, který razí například americký republikánský odpůrce amerického prezidenta Donalda Trumpa, politický konzultant Rick Wilson. Čeho se Trump dotkne, to zemře. Jinými slovy, když někdo v Evropě vypadá jako Trumpův příznivce či spojenec, prohrává. Nejprve to byl v Nizozemsku Geert Wilders, pak to byla ve Francii Le Penová, nyní je to Theresa Mayová. (Byť je fér říci, že ona rozhodně nepatří ke skupina antisystémových populistů a její shovívavý postoj k Trumpovým výstřednostem byl nejspíše taktický: domnívala se, že Ameriku potřebuje k vytvoření nové politické i obchodní pozice Británie po odchodu z EU. Podpora pro Corbyna naopak může být do určité míry projevem přitažlivosti outsidera – podobné, jakou měl pro americké voliče Trump.)

A poslední bod. Někteří pozorovatelé, v Česku i mimo něj, rádi propadají přesvědčení, že vývoj je dopředu dán. Třeba že politici prosazující zachování EU nevyhnutelně prohrávají a populisté vyhrávají. Že průzkum veřejného mínění předurčuje výsledek voleb, které se konají za pár měsíců či týdnů. (Teď se zas možná bude říkat, že Corbynův úspěch je předzvěstí nezadržitelného pochodu levice.)

Ne, nálady voličů se mění – a dost možná rychleji než dříve. Vývoj skutečně není dopředu nalajnován. A tento závěr platí pro všechny, zastánce pravice, levice i středu.

Galerie (1) Diskuze Sdílet

Autor také napsal