Vytroubený mozek očima svých blízkých
10. prosince 2017
Reportér 12/2017 · Číslo 40
Zvětšitfoto archiv Laca Décziho
Napsat velký rozhovor o jazzovém trumpetistovi Lacovi Déczim nebylo jednoduché, vzpomíná Tomáš Poláček, autor právě vycházející knihy Totálně vytroubený mozek. „Laco je svéráz, pábitel, buřič, věčně nasazuje masku burana, jímž ve skutečnosti není. Proto pro mě bylo nesmírně důležité hovořit s jeho nejbližšími – teprve jejich výpovědi mi pomohly poznat v Lacovi velmi hodného, citlivého člověka.“
Ze všech nejlépe zná osmdesátníka Laca Décziho jeho nejstarší syn jménem Vaico, dvaapadesátiletý (fantastický) bubeník, který svého otce už od dob dospívání doprovází v kapele. Začněme tedy vzpomínkami Vaica Décziho:
Lacovi jsem odmalička musel říkat Laco – když mi uklouzlo slovo „tati“, tak se zlobil. V Mělníku, kde jsme tehdy bydleli, hrávala moje parta na dvoře v roztrhanejch teplákách fotbal a všichni ti kluci se zpočátku divili: „Ty mu neříkáš tati nebo fotře, ale Laco?“
Pak to ale pochopili, protože striktně zakázal oslovení „pane Déczi“ a museli mu tykat. „Jdi s vykáním do prdele, já jsem Laco, čau!“
Všichni měli pocit, že to je nejlepší fotr na světě, protože nás například brával k soutoku Labe s Vltavou, kde zapálil oheň a cvičil na trumpetu, pekli jsme brambory. Prostě kluci ho vnímali jako kámoše a nevěděli, že v soukromí je trošku jinej – doma mě například nutil, abych cvičil na piano: „Do zítřka ty noty musíš umět!“
Byli jsme spolu často, protože mě už jako malýho brával třeba do Reduty, kde tehdy hodně hrál, a občas se tam i spalo – mně ustlal pod pianem.
Podpořte Reportér sdílením článku
Autor velkých rozhovorů a reportáží s velmi dobrodružnou povahou.
VÝBĚR DNE
