LIteratura

Vytroubený mozek očima svých blízkých

10 / 12 / 2017

Napsat velký rozhovor o jazzovém trumpetistovi Lacovi Déczim nebylo jednoduché, vzpomíná Tomáš Poláček, autor právě vycházející knihy Totálně vytroubený mozek. „Laco je svéráz, pábitel, buřič, věčně nasazuje masku burana, jímž ve skutečnosti není. Proto pro mě bylo nesmírně důležité hovořit s jeho nejbližšími – teprve jejich výpovědi mi pomohly poznat v Lacovi velmi hodného, citlivého člověka.“

Napsat velký rozhovor o jazzovém trumpetistovi Lacovi Déczim nebylo jednoduché, vzpomíná Tomáš Poláček, autor právě vycházející knihy Totálně vytroubený mozek. „Laco je svéráz, pábitel, buřič, věčně nasazuje masku burana, jímž ve skutečnosti není. Proto pro mě bylo nesmírně důležité hovořit s jeho nejbližšími – teprve jejich výpovědi mi pomohly poznat v Lacovi velmi hodného, citlivého člověka.“

Ze všech nejlépe zná osmdesátníka Laca Décziho jeho nejstarší syn jménem Vaico, dvaapadesátiletý (fantastický) bubeník, který svého otce už od dob dospívání doprovází v kapele. Začněme tedy vzpomínkami Vaica Décziho:

Lacovi jsem odmalička musel říkat Laco – když mi uklouzlo slovo „tati“, tak se zlobil. V Mělníku, kde jsme tehdy bydleli, hrávala moje parta na dvoře v roztrhanejch teplákách fotbal a všichni ti kluci se zpočátku divili: „Ty mu neříkáš tati nebo fotře, ale Laco?“

Pak to ale pochopili, protože striktně zakázal oslovení „pane Déczi“ a museli mu tykat. „Jdi s vykáním do prdele, já jsem Laco, čau!“

Všichni měli pocit, že to je nejlepší fotr na světě, protože nás například brával k soutoku Labe s Vltavou, kde zapálil oheň a cvičil na trumpetu, pekli jsme brambory. Prostě kluci ho vnímali jako kámoše a nevěděli, že v soukromí je trošku jinej – doma mě například nutil, abych cvičil na piano: „Do zítřka ty noty musíš umět!“

Byli jsme spolu často, protože mě už jako malýho brával třeba do Reduty, kde tehdy hodně hrál, a občas se tam i spalo – mně ustlal pod pianem.

Vzpomínám na obrovský tahy, chodilo se třeba do Blatničky – bylo mi deset, koukal jsem, jak umělci chlastaj víno, a mně sice dávali střik, ale když to už trvalo třetí den, přece jenom mě to trochu unavovalo, ačkoli jsem měl Lacovy kamarády rád – třeba s Luďkem Sobotou jsme jezdívali i na hory…

 

Navzdory přehazovačce

Počátkem osmdesátých let si Laco Déczi našel v Praze přítelkyni Moniku, se kterou se mu brzy narodil nemanželský syn Pišta. Monika dnes vede vinárnu v pražských Dejvicích a jednou začas v ní uspořádá koncert Laca Décziho, se kterým ovšem nikdy nežila ve společné domácnosti. Její vzpomínka je tady:

Na podzim roku 1981 mě jazz nezajímal. Byla jsem třiadvacetiletá holka, co prodává oděvy na Můstku, ale jednoho dne přišla kamarádka Vlaďka, že prý je v katakombách na Strahově předávání cen Jazzové sekce, a ať jdu s ní. Měla jsem čas, tak jsem šla. Najednou slyším: „Mončo, předej taky jednu cenu,“ vrzla jsem ji nějakému Déczimu, ale za chvíli už vlastně Lacovi, do kterého jsem se zamilovala hned v tom sklepě, i když měl na hlavě příšernou přehazovačku – byl pěknej chlap a silná osobnost.

O svojí ženě Mileně mluvil hezky, ale v příštích třech letech jsme spolu trávili spoustu času – a jazz mě naučil poslouchat rychle.

Často jsme zašli klidně dvakrát denně do kina na Václaváku, ale na jeho koncerty jsem se skoro nedostala, protože se tam zaprvé mohla vyskytnout Milena a za druhé tam vždycky byl Vaico, který otevřeně prohlašoval, že mě nechce vidět.

Na jaře roku 1984 situaci zkomplikoval fakt, že jsem otěhotněla. Laco je blázen, takže měl obrovskou radost, kterou Milena bohužel nesdílela. Když už jsem měla ohromný břicho, zazvonila u našich dveří – a tíhu té scény na sebe naštěstí vzala moje maminka. „Podívejte, paní,“ řekla, „jestli jste si manžela neuhlídala a stalo se, co se stalo, tak si to v první řadě vyřešte s ním, ne s náma.“

Jenomže s Lacem se tyhle situace řešit nedají – jistým řešením nakonec byla emigrace, o které jejich rodina ale opravdu mluvila už dávno.

Pro nás s Pištou vymyslel Laco plán – seznámil mě s německým kamarádem Rudym Krausem, vysvětlil, že se po jeho odchodu máme vzít, a tím pádem se dostaneme ven. Já si tou dobou ještě byla jistá, že za ním opravdu odjedeme, a skoro cizího chlapa Rudyho Krause jsem si regulérně vzala.

Přesvědčení mi vydrželo dva a půl roku – do podzimu 1987, kdy jsem poprvé a ještě sama vyrazila do Německa za Lacem, který tam z Ameriky přiletěl na turné. Když jsem ho na frankfurtském letišti potkala, něco se zlomilo, protože on byl ještě šílenější než dřív. Napumpovanej euforií do mě hustil: „Amerika je nejlepší, to musíš vidět, pojeďme rovnou, vyser se na zkurvený komunisty,“ a takhle pořád dokolečka.

Navíc mi samozřejmě nebylo jasné, jak si to představuje v praxi, protože kdybych jela, měl by v Americe dvě baby. Ale tyhle věci Laco opravdu dopředu neřeší, podle něj by to nějak dopadlo.

Domluvili jsme si další setkání na srpen 1988, kam vezmu i Pištu a uvidíme, ale mně už bylo jasno: na tohle nemám.

V srpnu jsme se tedy potkali v Německu znovu, já mu poslední den chtěla říct, ať na nás nečeká, ale dopadlo to trochu jinak. V ten poslední den našeho společného pobytu totiž ráno zavolal z Ameriky Vaico, že právě umřela Milena. Tehdy jsem Laca výjimečně viděla plakat – a já v sobě nenašla sílu říct mu pravdu, že od něj odjíždíme definitivně, a tak žil několik dalších měsíců v iluzi, že možná přece jen dorazíme.

Chápu, že mi to nikdy úplně neodpustil, ale díkybohu se párkrát do roka potkáme a dokážeme se bavit. On je Laco totiž cvok – ale ráda jsem ho nepřestala mít nikdy.

 

Pláč, policie, kožená bunda

Hned předejme slovo taky Pištovi, tedy Lacovu druhému synovi, kterému je dnes dvaatřicet let a jehož vztah k otci byl velmi dlouho z objektivních důvodů komplikovaný:

Poprvé jsem ho potkal roku 1988, kdy jsme se s mámou dostali do Německa, a moje první vzpomínka na Laca je traumatická. Byli jsme na ulici někde ve Frankfurtu, ti dva dospělí šli strašně rychle, teoreticky je možný, že zrovna řešili, jestli spolu budou, nebo ne, nevím, každopádně mi vynadali, že se loudám, já se uraženě zastavil, a najednou zůstal uprostřed Frankfurtu sám, takže samozřejmě velikej pláč. Čapl mě německý policajt, odvedl na stanici, kde jsem seděl na skříňce, všichni kolem šprechtili, po nějakých dvou hodinách dorazil Laco v kožené bundě, německy řekl „to je můj syn“ a vzal mě za mámou.

Dost mě to poznamenalo – kdykoli jsem se v příštích letech ocitl bez matky, měl jsem strach, že se ztratím znova...

Laco pro mě zůstával cizím chlapem a kromě pláče, policie a kožené bundy mi na něj zůstávala jediná silná vzpomínka – z nějakého důvodu tehdy neoslovoval moji mámu „Moniko“, ale „Dotyčná“. Já jsem jí tak ve vlaku nazpět do Prahy začal říkat taky, a celníci na chvíli pojali podezření, že unesla cizí dítě.

Po revoluci se pak Laco občas v Česku vynořil, zas v té své kožené bundě a strašně uřvanej: „Pojď sem, ty malej čuráku, pomož kapele nosit bedny na pódium, dám ti sto korun!“ Řekl jsem mu: „Dej mi sto korun i bez toho,“ a on: „Nic ti nedám!“

S mojí mámou se vždycky na chvíli potkal, ale zjevně byl pořád naštvanej, že tenkrát do Ameriky neletěla, a já to odnášel i za ni, byli jsme s Lacem málo. Čímž neříkám, že mi to nějak extra vadilo. Měl jsem nevlastního otce, který se staral, a Laco byl spíš cizí člověk s bláznivými plány, i když někdy dobrými; jednou jsme třeba lítali malým letadlem.

Cítil jsem, že o mě má latentní zájem, ale tím to dlouho haslo – Laco mě do Ameriky nezval a já bych byl z takový cesty vystrašenej. Pozval mě roku 2010, kdy už koupil současnej barák. Kompletně ho rekonstruoval, takže tam byly dost punkové podmínky, všechno jsme například vařili na rezavém zahradním grilu, ze kterého se pravděpodobně dají chytit všechny nemoci světa, ale Lacovi je to jedno, protože cigánů (což on podle mě alespoň zčásti je) se tohle netýká.

Dostal jsem strašlivej průjem, ale on mi radikálně zakázal antibiotika. „Ty tě zabijou,“ vyřvával, „musíš chlastat vyvařenou vodu!“ Chvíli jsem mu věřil, ale vyvařená voda vůbec nepomohla, viditelně jsem zeslábl, a tak Laco nakonec svolil, že mě vezme k doktorovi, kde jsem dostal silná antibiotika, a do dvou dnů jsem byl v pohodě – jen teda o deset kilo lehčí než v době příjezdu.

Pro mě to byl důležitý měsíc, protože jsem pochopil, jakej je.

Ano, hrozně urputnej. Co chce, to nakonec dostane, jde si za svým. V první řadě chce makat, denně hrát. Potřebuje, aby ta muzika dobře zněla a aby byly kšefty. Ale zároveň je to pod slupkou extrémního workoholika hodnej a křehkej člověk, i když chápu, že tuhle jeho stránku není lehké nazřít.

 

Naháč zdraví parchanty

Ve Spojených státech prožil Laco Déczi dvacetiletý vztah s ženou čínského původu, které říká Čankajšek – ten vztah byl špatný, ale narodil se z něj Lacův třetí a poslední syn, Džingischán. Dnes je mu sedmadvacet let a celý život bydlí ve státě Connecticut:

Mé dětství bylo úplně jiné, než jaké prožívají průměrní američtí synové se svými otci. Dnes už je to trochu usedlejší chlap, ale já jsem ročník 1990 a pamatuju Laca jako největšího divocha. Kdykoli jsme byli spolu, všechno se odehrávalo venku, například vaření, protože „vařit v kuchyni je přece naprosto zbytečný“!

Docela pěkné dětství to bylo, řekl bych. Na druhou stranu je Laco samozřejmě svéráz. Tehdy bylo úplně běžný, že když mu bylo horko, procházel se venku nahej. Amerika téhle otevřenosti dvakrát nefandí, takže na něj párkrát někdo zavolal policajty, a mí dětští kamarádi byli taky trochu překvapení, když jsem je vzal na zahradu, kam najednou přiběhl nahatej otec a vesele je zdravil: „Ahoj parchanti!“ Jenže u Laca si na tyhle věci lidi nakonec zvyknou...

Se školou mi nepomáhal, to byla starost mé mámy, které on zásadně říkával Čankajšek. Ti dva jsou z úplně jiných světů – on divoch, pořád venku, ona organizační typ se smyslem pro povinnost. Kdovíjak jim to asi neklapalo, ale vyrostl jsem naštěstí s oběma, tak nějak nastejno.

Laco samozřejmě chtěl, abych se věnoval muzice, a tak jsem začal hrát na piano, to mi mohlo být tak osm. A k tomu jsem závodně plaval, tohle byl můj život – škola, cvičení na nástroj, plavecký trénink... K pianu jsem si přibral i trubku, což byla větší zábava, protože s tou jsem se dostal mezi lidi, do amatérských kapel.

Laco mě neznervózňoval tlakem, že se musím stát virtuosem, nekřičel, že mám víc cvičit, to ne. Obvykle prostě přišel a řekl: „Pojď si se mnou zahrát pár písniček.“

Občas mě takhle vzal do Central Parku, kde jsme vybírali peníze do futrálu, a to mě bavilo – aby ne, když jsem si jako desetiletej kluk vydělal klidně sto babek. Laco vždycky řekl: „Netvař se u toho hraní moc šťastně a rozhodně se neusmívej!“ A měl pravdu. Smutné žebrající dítě zabírá...

Jo, a tady je jeden důkaz pro to, že nejsme normální rodina. Představ si, že jsem do svých jedenácti let vůbec nevěděl o tom, že mám kromě Vaica ještě jednoho bráchu. Až pak mi jednou Vaico volal z Evropy, zničehonic řekl „mimochodem teď ti předám tvýho dalšího bráchu“, já se vyděsil – „o čem to sakra mluvíš?!“ – a ozval se podobně překvapenej Pišta. Dnes už vím, proč se to stalo – nás s Vaicem Laco vychovával, měl k nám blíž. Ale ono se to postupně vyrovnalo a dnes má možná blíž k Pištovi než ke mně...

 

Hádkám se tlemíme

Na závěr nechme promluvit osobu, která má k Lacovi ze všech nejblíže posledních dvanáct let. Je to jeho současná manželka, osmačtyřicetiletá rodačka z Ústí nad Labem, které on zásadně říká přezdívkou Moon:

My dva jsme se osobně poznali v Ústí v roce 2005. Vždycky jsem chodívala ráda na jeho koncerty a ve čtvrtek 12. května toho roku jsem na Laca zas jednou vyrazila, byl tam i můj exmanžel s novou ženou a já z toho byla tak nervózní, že jsem se opila. Exmanželova nová žena se nějak znala s kapelou a najednou přiběhla – „pojďte, chci vás vyfotit s Lacem“ – a já, jak jsem byla rozjetá, jsem přikývla a šla.

Laco hned spustil: „Čau, tak ty seš jeho bejvalka? No pocem, máš dobrý kukadla, posaď se, piješ víno?“ Pořád takhle mlel, já na to koukala jak tydýt, ale on se po deseti minutách obrátil k mýmu exmanželovi a říká: „Tak ty jsi tohle vyměnil za tamto? Nejseš kokot?!“ Což pro mě, samozřejmě, znělo jako rajská hudba...

Musela jsem být úplně mimo, protože netuším, proč a jak, ale nakonec jsem s ním odešla do hotelu, kde kapela spala; nic takovýho jsem v životě neudělala.

Pak si vzpomínám jen na to, že jsem tam pozvracela celou koupelnu, a když jsem se ráno vzbudila, Laco seděl na posteli, hladil mi břicho, mě hned napadlo, že se zase pozvracím, a on říká: „Já jdu dolů pro snídani, ty lež, něco přinesu.“ Za což jsem byla ráda, protože kdyby mi ještě chvíli hladil to břicho, fakt to nedopadne dobře...

Znovu jsem upadla do bezvědomí, ze kterého mě probral pohled na Laca, jak vytahuje z kapsy u džín namazanej rohlík, takže se mi zase přitížilo – tohle bylo naše seznámení. Strašný. I když zároveň jsem se tu noc hodně nasmála. Potřebovala jsem vypadnout, koupit si v lékárně prášek na bolení hlavy, a on říká, že mě doprovodí. Když jsme vyšli ven, chňapl mě za ruku, jako když jsme odjakživa spolu, táhl mě přes Ústí a já, maloměšťačka, nadávala sama sobě: „Tohle ne, lidi uvidí, jak s ním jdu jako děvka, s takovým starým dědkem!“

Doma jsem usnula, ale najednou zvoní telefon – byl to Laco, i když já mu číslo určitě nedávala. „Čau, tys včera říkala, žes ještě nikdy nebyla v Českým Krumlově, tak víš co? My dneska hrajeme v Příbrami a zejtra v Krumlově, přijeď!“

Já na něj, že se asi zbláznil, že je mi zaprvý hrozně blbě a zadruhý je pátek, a já mám práci. On mi od tý doby volal ještě desetkrát, a pak mi řekla moje dcera Kačenka: „Mamko, my se ségrou jedeme o víkendu na závody a ty bys tady zase jenom brečela do polštáře, jeď.“ Takže jsem v sedm večer sedla do auta a vyrazila směr Příbram, kam jsem dojela v půlce koncertu – Laco mě zahlídl, okamžitě udělal přestávku a představil mě jako svoji ženu. To jsem měla pocit, že si ze mě dělá srandu, proč se chová, jako bysme se znali sto padesát let? Ale on se takhle chová furt...

S Lacem se často pohádáme a pozurážíme takovým způsobem, že by se jiní lidi už zabili, jenomže my se těm hádkám tlemíme, to je naše výhoda. Laco je divoch, je to magor, ale když je mi například hodně špatně, on celé noci nespí, zblízka mě pozoruje, a když otevřu oči, řekne: „Ježiš, já jsem tak rád, že jsi neumřela.“ V takových dnech dokonce ani netroubí – jinak začíná bez pardonu v šest hodin ráno...

Sice mě občas tím svým hrubiánstvím, divošstvím a hovadstvím příšerně vytáčí, ale pak se ráno probudím, u postele mám připravenou kávu, ve váze čerstvě natrhaný, strašně krásně naaranžovaný polní kvítí... Laco je něžnej romatik.

Na rozdíl ode mě vůbec nepřemýšlí o budoucnosti, a tak jsem ho jednou příšerně vytočila, když jsem se zeptala: „Hele, co mám dělat s těma trumpetama, až natáhneš brka?“ Přestal troubit, měřil si mě nasraným pohledem, na co se to opovažuju ptát jeho, kterej je nesmrtelnej, a potom řekl: „A co budu dělat s těma tvejma vytahanejma podprsenkama, mám si z nich udělat čepici?“

On má ze všeho srandu, ale já se budoucnosti bojím. Když spolu nejsme, tak mu každou chvíli volám, a jakmile jedinkrát nezvedne telefon, šílím – přece jen mu není dvacet. Doufám, že mě má pánbůh rád a že nám to vyjde tak nějak nastejno. Moje maminka umřela, když jí ještě nebylo čtyřiašedesát, a Lacova se dožila devadesáti sedmi let; takhle by to mohlo dopadnout i u nás. To by bylo tak akorát.

Galerie (3) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat