Komentář

Uprchlíci očima historika, který se ještě nenarodil

15 / 09 / 2015

Události nabírají rychlý spád, jsme bombardováni názory, vyžaduje to rychlé rozhodování. Co takhle si dopřát malou pauzu? Zkusme si představit, jak bude dnešní ´uprchlickou krizi´ hodnotit člověk za padesát až sto let.

Události nabírají rychlý spád, jsme bombardováni názory, vyžaduje to rychlé rozhodování. Co takhle si dopřát malou pauzu? Zkusme si představit, jak bude dnešní ´uprchlickou krizi´ hodnotit člověk za padesát až sto let.

Události nabírají rychlý spád, jsme bombardováni názory, vyžaduje to rychlé rozhodování. Co takhle si dopřát malou pauzu? Zkusme si představit, jak bude dnešní ´uprchlickou krizi´ hodnotit člověk za padesát až sto let.

Ztráta perspektivy, nadhled a strach jsou obvykle matkou všech špatných rozhodnutí. Špatná rozhodnutí (byť vypadají v daný okamžik správná a logická), která se řetězí, a také nepochopené signály, vedou k dalekosáhlým problémům, jejichž důsledky se v každodenní překotné realitě špatně odhadují. Nicméně ze zpětného pohledu, s jakousi „historickou nafoukaností“ těch, kteří vědí, jak to dopadlo, se zdá, že to „muselo být jasné všem“.

 

Vždyť by na tom všichni tratili!

Jedním z příkladů může být vypuknutí 1. světové války. Současník průměrně obeznámený historií si dnes řekne, že špatných signálů bylo tehdy mnoho, a to nejen v krizovém roce 1914. Jak to, že je téměř nikdo neviděl? Martin Gilbert v prvním svazku Dějin 20. století píše, že Winston Churchill, tehdy první lord admirality, si chtěl v květnu 1914 s Německem navzájem odtajnit plány stavěných lodí – s tím, že by to omezilo špionáž a snížilo nedůvěru. Byl ochoten i čekat, protože se blýskalo na zlepšení vzájemných vztahů. Nápad nakonec zhatil ministr zahraničí Edward Grey.

Ostatně i období po sarajevském atentátu málokdo považoval za nebezpečné pro světový mír. Politici a královské rodiny si užívali léta a odpočinku, krize po vzoru těch předchozích měla být vyřešena – pokud to nepůjde jinak – válkou rychlou a lokální. Jak ukazuje Niall Ferguson ve Válce světa, ani ti, kteří by měli být nejobezřetnější, tedy finančníci, nepředpokládali zvýšení rizika. Převládalo přesvědčení, že se nic nestane, a pokud přece, bude to jen epizodka, protože královské rody jsou příbuzensky propojené, stejně jako finanční trhy, takže by válkou všichni tratili.

 

Dočasný autismus politických lídrů

Ne, že bychom se nyní ocitali na prahu války, ale německé zavedení hraničních kontrol kvůli přílivu uprchlíků a následný domino efekt během jednoho dne v zásadě ve střední Evropě vymazal jeden z pilířů Evropské unie: volný pohyb osob. Tento krok je vydáván za víceméně banální, technické a dočasné opatření, nikoliv za obnovení hranic. Ale může to dopadnout hůř. Během tohoto léta se objevilo mnoho nekoordinovaných kroků, které sice vypadají lákavě (například stavba plotu v Maďarsku), ale jsou jen výrazem zoufalství, potřeby „něco“ udělat, uklidnit veřejnost, která se v naší oblasti začala dělit na ty „pro“ uprchlíky a „proti“.

Je to podobné tomu, co Malcolm Gladwell v knize Mžik nazývá „dočasným autismem“. Člověk ve stresu a v časové tísni jedná automaticky, není schopen adekvátně vyhodnotit situaci a propadá předsudkům. Receptem, jak snížit pravděpodobnost přehmatu, je na chvíli zastavit, zhluboka se nadechnout a znovu „nahodit“ mozek. Co tedy odhlédnout od každodenního proudu informací a vlastních preferencí a podívat se na problém očima člověka žijícího o padesát či sto let později? Jistě, záleželo by na tom, v jakém prostředí dotyčná/dotyčný budou žít a samozřejmě na tom, jak to všechno dopadlo. Přesto je možné se pokusit o určitou generalizaci.

 

Proč si ti lidé nasazovali psí hlavu?

Za prvé, naši potomci pravděpodobně budou zdůrazňovat, že současný příliv uprchlíků ze Sýrie, Iráku i Afghánistánu začal před řadou let. A budou mít pravdu, jak ukazuje například tato grafika v digitálním médiu Quartz. Pro člověka narozeného o půlstoletí později bude ale nepochopitelné, proč se „něco“ neudělalo zavčasu. Jak jsme mohli být tak slepí a nechat všechno dojít tak daleko? Bylo přece jasné, že konflikty, do kterých se Západ přimotal v pásu od severní Afriky až po Afghánistán, budou mít tragické důsledky právě pro Evropu. Vždyť se stačí podívat na mapu!

S odstupem se vyjeví, že ke krizi přispělo předčasné stažení z Iráku a z Afghánistánu, neschopnost přispět k řešení konfliktů v Libyi a Sýrii, absence dlouhodobého a pragmatického angažmá v těchto oblastech. Dalším generacím bude ale rovněž jasné, že výše uvedené je příspěvkem, nikoli příčinou pohybu milionů směrem do zóny klidu a bohatství. Nasazování psí hlavy Západu je zde sice oblíbeným sebemrskačstvím, ale má daleko k pravdě. To, co se odehrává poslední dvě dekády, je zásadní proměna globálního řádu: centrum moci se stěhuje ze Západu na Východ, dochází k násilnému řešení sporů uvnitř jednoho velkého náboženství, krvavým změnám režimů, vzestupu nových regionálních i globálních velmocí a v neposlední řadě ke změnám klimatu. To vše nevyhnutelně přináší otřesy.

Za druhé, pro naše zvídavé následovníky bude jistě velkou otázkou, proč tolik sluchu tehdejší lidé (my) dopřávali katastrofálním předpovědím. Následující generace budou vědět o zakódované přitažlivosti obrazů apokalypsy a malthusiánských katastrofických předpovědích pro lidstvo všech věků, ale stejně jim nebude jasné, proč nastala taková krize kvůli – v maximu – „pouhým“ několika milionům příchozích do Evropské unie, společenství států, ve kterých tehdy žilo přes půl miliardy obyvatel. Bude tušit, že se mluvilo o Al Kajdě, o Islámském státu, o náboženské radikalizaci. Ale jaká síla, jaký příklad nebo teror by to musel být, aby se stovky milionů Evropanů nechaly islamizovat, aby se začaly chovat natolik odlišně? Proč máme takový strach sami ze sebe, ze svého selhání?

 

Nezodpovědní řidiči a pravidlům je konec

Za třetí, člověk budoucnosti nebude hodnotit události z pohledu jednotlivých dní, ale bude se dívat na celek, respektive na konkrétní milníky, které povedou k nějakému vyvrcholení, které dnes ještě neznáme. Důležitější než čísla, kterými nyní žijeme, se pro další generace stanou souhrnná data a trendy. Naši potomci možná zaznamenají stavbu maďarského plotu, ale spíše jen jako bizarní pokus o uklidnění situace něčím, co nikdy v historii nefungovalo – lze doporučit tento článek o stavění plotů na americko-mexické hranici.

Za čtvrté, studium toho, co se dělo, naše následovníky zřejmě dovede k poznání, jak tragické důsledky může mít nedostatek politického vedení a osob s obecným morálním kreditem, které jsou schopné vést a uklidňovat – a to nikoli pro jednu zemi Evropské unie (jeden Viktor Orbán se snad přežít dá, stejně jako jedno Řecko), ale nakonec pro všechny. Z odstupu zřejmě jasně vyvstane, že politická rozhodnutí se nedají nahradit úřednickými – právě ta v současnosti převažují.

A za páté, z dějepisu jednou bude vyčnívat reaktivnost našeho konání. Čekalo se, že „uprchlická krize“ sama zmizí, přitom se odehrával přesný opak. Společná imigrační politika, nastavená na dobré počasí, selhala. Jako kdyby čtyřicet procent řidičů najednou přestalo dodržovat pravidlo přednosti zprava. Existoval záchytný systém nastavený pro určitý počet migrantů. Ve chvíli, kdy se jejich počet zvýšil, začaly Itálie, Řecko a pravděpodobně i Bulharsko neregistrované běžence pouštět dál. Pravidlům byl konec.

 

Když na východě chřestí Rusko…

Od toho už byl jen krůček k tomu, aby se začal hroutit zbytek, aby eskalovala celková nedůvěra až panika. To ještě umocnila snaha nalézt další úřednické řešení (kvóty), které nebere ohledy na realitu, a neochota hledat a hlavně prosadit realistická politická řešení: například rozšíření společných humanitárních operací přímo v táborech v Jordánsku, Turecku a na dalších místech, přímá pomoc v Řecku a Itálii penězi i personálem, provádění rozsáhlejší bezpečnostních operací, větší angažovanost za hranicemi i silovými prostředky a podobně. O možnosti hledat řešení nejenom na vnější hranici, ale i za ní, ani nemluvě.

Silová řešení, ke kterým se postupně odhodlává Francie v Sýrii, jsou nevyhnutelná. Stejně jako uznání, že Bašár Asad je součástí řešení, nikoli jeho překážkou – zvláště ve chvíli, kdy se Rusko a Írán rozhodly do dění vstoupit, s vysokou pravděpodobností koordinovaně a navzdory Západu. Podobnou pozornost je nutné věnovat v nejbližší době rovněž Iráku, Libyi a znovu Afghánistánu.

Může se stát, že se budoucí badatel podíví nad tím, proč Evropané některým krokům svých lídrů tleskali. Konec Schengenu by přece byl postupným rozkladem politického projektu zvaného Evropská unie. A to by byla ztráta pro všechny, přestože EU zdaleka nefunguje perfektně. Byla by to ztráta zvláště v současnosti, kdy na východě chřestí svými ambicemi Rusko a na jihu a jihovýchodě se vytvořil pás nestability, která bude náš kontinent i v dalších letech zásobovat uprchlíky i kriminalitou, a motivovat různé extremisty a teroristy všeho druhu. A Spojené státy momentálně vykazují pramalou ochotu nastavovat krk za Evropany.

Autor je politolog a bezpečnostní analytik.

Galerie (1) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat