Komentář

Kavárenská lež Miloše Zemana

28 / 06 / 2017

Vysoká podpora protikandidátům současného prezidenta ukazuje, jak nesmyslné je dělení české společnosti podle měřítek novodobého třídního boje.

Vysoká podpora protikandidátům současného prezidenta ukazuje, jak nesmyslné je dělení české společnosti podle měřítek novodobého třídního boje.

Český prezident nikdy netrpěl přehnaným sklonem k pravdomluvnosti. Stojí za připomenutí, že před deseti lety byl dokonce soudně donucen jednu svoji lež přiznat. Lhal rovněž o Peroutkovi a lhal i o tom, že se omluví, pokud se ukáže, že o Peroutkovi lhal. Pokud má pravdu Thoreau, když označuje vnímání pravdy za extázi, pak můžeme Miloše Zemana považovat alespoň v jednom směru za příkladného asketu.

Je však rozdíl mezi momenty, kdy se Zeman odchýlí od pravdy kvůli své lenosti a bohorovnosti, aniž by tím sledoval nějaký podstatný záměr, a mezi používáním lži jako významného prostředku politického boje. A přesně o to jde v případě fenoménu nazvaného pražská kavárna.

Tento pojem se jako mírně pohrdlivé označení českých intelektuálních elit používal dávno před nástupem současné hlavy státu. Až Zeman jej však systematicky zavedl k budování obrazu nepřítele lidu.

 

Kavárníci zklamáni osudem

V prezidentově podání se Česká republika dělí na početně zanedbatelnou (pro Parlamentní listy ji loni v lednu odhadl na jedno až dvě procenta populace), avšak mediálně vlivnou pražskou kavárnu, která se snaží protlačit své podlé cíle proti vůli „dolních deseti milionů“. Takto ji definoval loni v červnu pro Praha TV: „Je to skupina lidí, kteří jsou zklamáni osudem. (…) A tito lidé teskní po své dřívější slávě, pokud vůbec kdy nějakou měli, sepisují nějaké petice jednu za druhou, a ty zanikají jako jepice, a když se někdy pokusili o volební boj, tak téměř vždycky prohráli.“

Ve světle uvedené definice samozřejmě nedává smysl, když tentýž prezident označuje za kavárnu recesistické umělce ze skupiny Ztohoven nebo Tomáše Halíka, jehož mezinárodní renomé s přibývajícími roky roste. O logiku tu přece nejde, podstatné je vzbudit dojem, že jediné, co stojí proti prezidentovi, je hrstka elitářů odtržených od skutečného světa.

Zeman a jeho mluvčí věnovali spoustu času a energie, aby z kavárny vytvořili obraz vnitřního nepřítele, v němž by se našly pozoruhodné paralely s tím, jak bývali před druhou světovou válkou vykreslováni židé (mediální vliv, bohatství, touha uchopit moc nedemokratickými prostředky). Prezident, jenž sliboval spojovat společnost, se rozhodl programově ji rozdělit.

Řada lidí včetně novinářů a paradoxně i členů oné zlopověstné kavárny na tuto hru bohužel přistoupila. Odsud také pramení často opakovaná teze, že Zeman je coby hrdina prostého lidu v přímé volbě neporazitelný.

 

My a oni

A ejhle, jak málo stačí, aby svět vypadal jinak. V květnovém průzkumu podpory kandidátů na nejvyšší post činil součet pro Jiřího Drahoše a Michala Horáčka o téměř deset procent více než čísla „neporazitelného“ Zemana. V červnu se Drahoš dostal u sázkových kanceláři do role favorita celé volby a v novém volebním modelu agentury Median současnou hlavu státu porazil o sedm procent. Drahoše i Horáčka přitom hradní ekipa vykreslila jako loutky té tak menšinové kavárny. Jedno až dvě procenta, vzpomínáte?

Náhle se ukazuje, co mělo být patrné po celou dobu. Padla Zemanova lež o rozdělení národa na úzkou elitu a deset milionů těch, kteří stojí proti. Ve skutečnosti se Zemana drží přibližně třetina voličů (méně než součet ANO a KSČM) a zbytek má jiné preference. Zeman není žádným mluvčím běžných, poctivých Čechů proti kavárně – a pokud ano, pak se ke kavárně hlásí nejméně polovina národa.

Tohle všechno zdaleka neznamená, že současný prezident nemůže svůj post obhájit. Voličské preference se mohou do konce roku výrazně změnit, Zemanovi protikandidáti nejspíš udělají pár chyb a ty se jim mohou vymstít.

Průzkumy však vyvracejí stereotypy, jež jsme se pomalu naučili brát jako zjevenou pravdu. Odpor proti nedůstojnému a nenávistnému stylu prezidentování není výsadou herců a univerzitních rektorů. Existuje řádově vyšší počet důchodců, rodičů v domácnosti, zemědělců, šoférů a dalších, kteří si přejí totéž, jinak by se Horáček s Drahošem nedostali ani ke dvoucifernému výsledku.

Můžeme mít různé názory na různá témata, ale nejsme rozděleni do vzájemně nepropustných skupin „my“ a „oni“, zhýčkaní elitářští příživníci proti zpátečnickým venkovským primitivům. Nemá smysl hledět jeden na druhého jako na nepřítele podle povrchních měřítek novodobého třídního boje. Ti, kdo nás k tomu ponoukají, tak činí jen pro svůj osobní prospěch.


Autor je publicista a ředitel vývojářské firmy Blue M
 

Galerie (1) Diskuze Sdílet

Autor také napsal