Poslední koka, poslední slza, poslední auto: konec světa

Ohňová země je jižním koncem obydleného světa. Naštěstí! Za jediné léto jsem z Prahy přes Rusko a Aljašku prostopoval třicet tisíc kilometrů až sem a další tisícovku už bych nezvládl. Jsem v cíli životní cesty, ale neraduju se. Cítím jedinou emoci – děkuju strážným andělům za to, že jsem přežil.

Děteužopravdudoprdelevyargentinskýsvině!

Vtírám slzy ze tváří do vlasů, a jestli jsem si před hodinou říkal, že tohle nechutné stopování na jihu Argentiny odnesu zápalem plic, nyní si připouštím možnost, že ho nepřežiju.

Trochu smůla, ne? Projedete půlku světa a zmrznete třináct set kilometrů před cílem: „Někde mezi tučňákama a dementníma lamama!“

Ze zasněženého horizontu se vynořuje střecha dalšího auta, za minutu tudy projede. Nezvednu pravou ruku se zdviženým palcem, protože jsem to dělal dvě hodiny, a bez výsledku. Sepnu ruce a dlaněmi třu o sebe, jako bych se modlil.

Hypnotizuju řidiče. Ještě nedávno byly mé oči modrozelené, teď jsou ale průhledné, barva se vytratila. Vím, že vypadám strašidelně, ale třeba to konečně vyjde: „Zastav, zastav, zastav…“