Komentář

Je české nebe vybydlené?

04 / 07 / 2015

Země neznabohů. I tak bývá označována naše vlast. „Vnější pozorovatel vybavený představou o pragmatických či přízemních Češích u vás ale překvapivě často a na velmi překvapivých místech naráží na touhu po nadpřirozenu a další projevy iracionality,“ píše polský publicista.

Země neznabohů. I tak bývá označována naše vlast. „Vnější pozorovatel vybavený představou o pragmatických či přízemních Češích u vás ale překvapivě často a na velmi překvapivých místech naráží na touhu po nadpřirozenu a další projevy iracionality,“ píše polský publicista.

Země neznabohů. I tak bývá označována naše vlast. „Vnější pozorovatel vybavený představou o pragmatických či přízemních Češích u vás ale překvapivě často a na velmi překvapivých místech naráží na touhu po nadpřirozenu a další projevy iracionality,“ píše polský publicista.

„Jsme nejateističtější zemí na světě,“ řekla s uspokojením v hlase moje kolegyně krátce poté, co jsem začal pracovat v České republice. V následujících letech jsem se s tímto tvrzením setkal ještě mnohokrát a v různých souvislostech. Nelze se tedy ubránit dojmu, že Češi vnímají nízkou míru religiozity jako jeden ze svých ústředních národních rysů. Za důležitý prvek až jakousi ctnost považují i svou nedůvěru k ideologiím – ať politickým či náboženským.

To, že jsou Češi jsou vlažní jak vůči církvím, tak vůči zavedeným náboženských formám, se odráží v nízké a dále klesající příslušnosti k církvím a etablovaným vyznáním. Téma víry zde nevyvolává vášně srovnatelné s Polskem, kde ještě pořád tu a tam dochází k obviněním, která argumentují urážkou náboženského cítění. Náboženství se v Česku nevyskytuje ani v celospolečenských debatách – tedy kromě tématu církevních restitucí a nyní i islámu.

Nebe 26 %, peklo 21 %

Na první pohled se tedy zdá, že Češi jsou národem zcela sekulárním. Ve skutečnosti je to ale poněkud jinak: pod povrchem vlažné české religiozity je patrné alternativní duchovno, touha po nadpřirozenu, projevy pověrčivosti…

Zajímavá data nabízejí například šetření Sociologického ústavu Akademie věd ČR. Podle průzkumu nazvaného „Detradicionalizace a individualizace náboženství v České republice“ z roku 2006 pokládá přes 50 procent Čechů za pravděpodobnou existenci nadpřirozené síly. A tím to nekončí: 53 procent české populace věří věštcům, 46 procent horoskopům, 42 procent amuletům (!). Dále: 38 procent Čechů věří v účinnost modlitby, 33 procent v posmrtný život, 27 procent v náboženské zázraky. Koncepty, které se dají považovat za tradiční prvky věrouky církevních náboženství, tedy víra v nebe a peklo, se těší sice menší, ale rovněž nikoliv zanedbatelné popularitě: 26 procent (nebe), respektive 21 procent (peklo).

Co lze na základě empirických dat s jistotou říci o Češích a jejich religiozitě? Evidentní je nízký zájem o tradiční organizované církve, klesl i počet osob hlásících se k naboženským představám. Co nastoupilo na jejich místo?

Dvě tváře víry

Různorodost, nejednotnost a neuchopitelnost náboženských a kvazináboženských konceptů mohou být jednou z příčin, proč si jejich vzestupu nevšímáme, anebo si je nedáváme do správných souvislostí. Zajímavým příspěvkem k popsání těchto jevů jsou publikace socioložky Dany Hamplové, jejímž oblíbeným termínem je „alternativní religiozita“ – sem patří i již zmíněná víra v astrologii, horoskopy a schopnosti věštců a léčitelů. Lze namítnout, že tyto jevy nejsou ničím novým a patří k dlouhodobé tradici ezoteriky a okultismu, rozhodně se však nedají považovat za součást hlavního proudu.

Vedle alternativní religiozity existuje rovněž její tradiční podoba, jež se projevuje vírou v posmrtný život, zázraky a nadpřirozenou sílu. Náboženské koncepty se sice běžně prolínají a odrážejí stejné lidské potřeby, nicméně ono rozlišení na dva typy religiozity není umělým modelem. Jde skutečně o dva nezávislé a paralelní typy religiozity a dvě množiny příbuzných konceptů. V praxi to znamená, že jedinci věřící v posmrtný život s velkou pravděpodobností věří také v zázraky a s mnohem menší pravděpodobností se věnují četbě horoskopů.

Co říká existence těchto dvou dimenzí a větší zastoupení alternativy o soudobé společnosti? Tradiční religiozita je podmíněna postavením institucí, jako jsou tradiční církve a tradiční rodina, v rámci nichž dochází k přenosu víry z generace na generaci. A právě tento přenos slábne, místo toho se šíří náboženská identita v důsledku naší individuální volby. Ta je v dnešní otevřenější společnosti širší než kdykoliv v minulosti, z pestré nabídky novodobé spirituality si můžeme zvolit to, co souzní s naším subjektivním pocitem pravdy – třeba víru v anděly nebo návštěvy u kartářky.

Český magický realismus

Známý polský spisovatel Mariusz Szczygieł ve své knize „Udělej si ráj“ líčí Čechy jako národ svým způsobem zoufalý. Prostor, kdysi vyplněný vírou v Boha, je prý dnes prázdný, roli jakéhosi antidepresiva hraje kultura a smích. Szczygeł píše přesvědčivě, české nebe však podle mých zkušeností není zcela vybydlené. Zdejší touhu po nadpřirozenu a transcendentnu prokazují nejen statistické průzkumy, je viditelná i pouhým okem – a to v různých patrech veřejného života.

Pro vnějšího pozorovatele vybaveného stereotypní představou o pragmatických nebo dokonce přízemních Češích je opravdu velmi zarážející, jak často se zde setkává s projevy iracionality. V mysli mu proto naskakují následující otázky… Je zdejší spiklenecká mentalita projevem náboženského myšlení? Co víra v mimozemšťany, na kterou tady rovněž narážím častěji než v Polsku? A kam zařadit ezoterické proudy vnitřního růstu a sebevývoje, které se tu těší takové oblibě? Jsou to všechno jen výplody populární kultury a nekritického myšlení, nebo máme co do činění s novodobou religiozitou? Mnohé iracionální názory lze jistě bez větších pochybností zařadit do náboženské anebo kvazináboženské oblasti, nicméně za povšimnutí stojí dvě věci. První se týká povahy daného přesvědčení. Jde o dočasné názory které jsou Češi ochotni odhodit, dostanou-li se k lepším informacím? Nebo chtějí věřit bez ohledu na protiargumenty? Za druhé: jakou potřebu naplňuje taková představa? Jde o bažení po tajemstvích nebo nám takový výklad světa poskytuje pocit bezpečí a kontroly? A je zde možné vystopovat příslib jiného světa a touhu po něčem, co přesahuje náš pozemský život?

Zodpovězení těchto otázek nám může pomoci v určení, zda jde o kvazináboženský, případně vyloženě náboženský jev, či nikoliv. Touze po duchovních zážitcích jistě netřeba klást meze. Jeden by však předpokládal, že na druhé straně pomyslné demarkační čáry bude stát odborná veřejnost a intelektuální kruhy – jako protiváha proti tomuto živlu, reprezentovanému například českým šamanem Jaroslavem Duškem. Nadpřirozené síly však nacházejí živnou půdu i na prominentních místech…

Paranormální stát

Bylo by laciné vysmívat se Petru Hájkovi, vnější pozorovatel českých poměrů však kroutí nevěřícně hlavou, že tento vrcholný představitel spiklenecké mentality a tmářství, popírač evoluce a kazatel apokalypsy mohl být mluvčím a blízkým spolupracovníkem prezidenta republiky. Podobných anomálií je však víc: patří sem i odborná podpora, které se dostalo transpersonální psychologii Stanislava Grofa, jenž se proslavil průzkumem změněných stavů vědomí a řadou excentrických výroků o možnostech odpoutat se od těla a cestovat prostorem a časem. Doktor Grof považuje poznání získané pomocí ztotožnění se s kosmickým vědomím za rovnocenné poznatkům konvenční vědy, přesto získal ocenění nadace Vize 97 Václava a Dagmar Havlových a podporu mu vyjádřil i vědecký pracovník Ivan Havel, šéfredaktor časopisu Vesmír.

Dotyk nadpřirozena se nevyhýbá ani státním institucím a veřejnoprávním médiím. Pozornost českých skeptiků ze sdružení Sysifos na sebe před pár lety strhlo Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR, které podpořilo částkou 29 milionů korun projekt „Zařízení pro usnadnění detekce osob za překážkou“ – bizarní pavědecký výzku s použitím paranormálních schopností a neexistujícího hydroidního záření. Český rozhlas i Česká televize se zase podílely na propagaci astrologie a rozmanitých nevysvětlitelných jevů, čímž opakovaně získali recesistické ocenění Bludný balvan za šíření pavědy a matení veřejnosti. Těžko říci, v jaké míře vysílání odrážely názory redaktorů těchto médií a v jaké míře vycházely z předpokladu o stavu mysli publika. Představují však povedené příspěvky k diskuzi o tom, čemu všemu Češi věří.

Je iracionalita bezpečná?

Iracionalita – jako každý jiný rozšířený fenomén – má na společnost značný dopad. Mohou některé její projevy představovat pro zdejší region vážnější hrozbu?

Dělící čára nemusí probíhat mezi náboženstvím a ateismem – vždyť k předním českým popularizátorům vědy a řečníkům racionality patří astronom a astrofyzik a současně křesťan Jiří Grygar či pedagog, přírodovědec a římskokatolický kněz Marek Vácha.

Na druhou stranu mohou víra a iracionalita představovat riziko – jako je tomu v případě antivakcinační vlny či paranoidních konspiračních představ (nemluvě o sílícím anglosaském kreacionismu, náboženském hnutí, které zpochybňuje pilíř moderní biologie – teorii evoluce).

Tvrzení, že víra je na sestupu, podle mého názoru neplatí. Z této iluze nás mohl probudit už růst hnutí new age v minulém století či kauza se Satanskými verši z pera Salmana Rushdieho. Uvědomění přišlo zejména s rozmachem islámu v Europě…

Víra je antropologickou konstantou, a jak zní známá citace, je omyl myslet si, že když lidé nebudou věřit v Boha, nebudou věřit v nic. Naopak: budou věřit v cokoliv.

Galerie (1) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat