Jak změnit tvář české politiky

Ať Jiří Drahoš uspěje v druhém kole prezidentské volby či nikoliv, faktem zůstává, že čtyři jednotlivci stojící zcela mimo stranický systém dokázali posbírat 55 procent voličských hlasů.

Vědec Drahoš, diplomat Pavel Fischer, textař a byznysmen Michal Horáček a lékař Marek Hilšer snadno přejeli zkušené harcovníky Mirka Topolánka a Vratislava Kulhánka a o polovinu předčili zisk úřadujícího prezidenta, jenž byl mnohými experty dlouho považován za neporazitelného. Donedávna zcela neznámý Hilšer získal – přes minimalistickou kampaň a téměř nulovou šanci na postup – více voličů než pět ze současných devíti parlamentních stran.

Ještě podstatnější než procenta a hlasy je atmosféra, která první kolo prezidentského klání provázela. Zatímco veřejná debata před sněmovními volbami už poněkolikáté působila jako hledání menšího zla, mezi kandidáty na hlavu státu si leckteří odpůrci Miloše Zemana dokázali vybrat dva nebo tři favority a dobrovolnické sítě vznikaly se spontaneitou a elánem, o jakých si velké partaje mohou poslední roky jen nechat zdát.

Nebylo proto těžké odhadnout, že letošní prezidentští kandidáti mají solidní šanci uplatnit se v politice i do budoucna. Objevily se myšlenky na senátorská křesla, vedení komunálních kandidátek či jiné, ještě výraznější uplatnění v rámci zavedených stran. Veskrze logické úvahy – a přesto od základu chybné.

Začínat s čistým stolem

Co česká politika schvátí, nikdy již nenavrátí – a pokud navrátí, pak ve stavu, že byste si o to neopřeli kolo. Politické strany klasického střihu jsou v Česku roku 2018 na umření. Ty nejsilnější z nich se radují, když dokáží přelézt dvoucifernou hranici, menší se modlí za každý hlas nad pět procent. Společenská prestiž politiků je taková, že je již v průzkumech leckdy přeskakují i dříve poslední uklízečky.