Příběh

Má země se rozpadla beze mě

12 / 02 / 2017

Azíza se narodila tisíce kilometrů od Rudého náměstí, ale v Sovětský svaz věřila skálopevně. „Byla to má země. Jinou jsem neznala.“ Pak se ta země rozpadla, před pětadvaceti lety. A Azíza, tou dobou už dávno inženýrka, se to ani nedozvěděla. Snad proto, že zrovna lezla po skládce a hledala něco, co by se dalo prodat. Tohle je příběh z dalekého světa. Hlavně o tom, jak se taky (ne)dá žít.

Azíza se narodila tisíce kilometrů od Rudého náměstí, ale v Sovětský svaz věřila skálopevně. „Byla to má země. Jinou jsem neznala.“ Pak se ta země rozpadla, před pětadvaceti lety. A Azíza, tou dobou už dávno inženýrka, se to ani nedozvěděla. Snad proto, že zrovna lezla po skládce a hledala něco, co by se dalo prodat. Tohle je příběh z dalekého světa. Hlavně o tom, jak se taky (ne)dá žít.

Přesné datum si už Azíza Abdirasulova nepamatuje, jen si vybavuje, že to bylo „někdy ke konci dvaadevadesátého“, byla vlezlá zima a protivně fičelo.

Azíza, inženýrka ne s jedním, ale hned dvěma diplomy, ten den prostála na blátivém městském tržišti – jako koneckonců i většinu ostatních dní. Prodávala zrní: v kornoutech, které vyráběla z novin. „No a v jedněch těch novinách jsem narazila na stránku s kyrgyzskou vlajkou a obrovským titulkem ‚Éra kapitalismu‘. Krve by se ve mně nedořezal! Zbláznili se? říkala jsem si. Co to píšou? Vždyť za něco takového se u nás v SSSR zavírá!“

U nás v SSSR...

Jenže žádný SSSR už nebyl, skoro rok: rudá říše oficiálně přestala existovat v prosinci 1991.

„Ne, vážně jsem to nevěděla,“ dušuje se Azíza. „Z dnešního pohledu se zdá neuvěřitelné, že by se člověk nedozvěděl něco tak obrovsky důležitého. Ale tehdy... Nic jsme neměli, to zaprvé. Televizi ani rádio. Dokonce ani nádobí nebo povlečení jsme neměli, jen si to představte, všechno pryč. Byla šílená chudoba, nezaměstnanost a neustálý hlad. Obstarat chleba pro našich pět dětí, na tom jediném záleželo. A politika? Co je vám po ní, když hrozí, že vaše dítě nepřežije zimu?“

A pak taky, říká Azíza, Kyrgyzstán není zrovna pupek světa, že. Moskva daleko! „Myslím, že o rozpadu SSSR nevěděla značná část populace.“

Dnes je Azíza Abdirasulova (58) pravděpodobně nejznámější a nejaktivnější ochránkyní lidských práv ve Střední Asii. Má televizi i rádio. Má nádobí i povlečení.

A má taky dar vyprávět.

 

Mluvící šuplík

Střední Asie je zvláštní kout planety. Obtížně pochopitelný. Drsný, ale úchvatný.

V pěti republikách, jež po většinu dvacátého století patřily pod Moskvu, jako by se potkával divoký orient se sovětskými razítky. Nekonečná step se sveřepými paneláky. Šeherezáda s Gorkým. Ač obrovské, za SSSR platily republiky jako Turkmenistán nebo právě Kyrgyzstán za beznadějnou provincii, zaostalé teritorium melounů, zeleného čaje a zlatých zubů, kde se člověk ocitá takřka výhradně za trest.

Azíza se narodila v roce osmapadesát ve vsi na jihu Kyrgyzstánu, jako čtvrté ze šesti dětí v rodině. „Jak jsme žili? Elektřinu k nám do vesnice zavedli až v šestašedesátém, do té doby jsme svítili kerosinovými lampami. Když jsem šla do první třídy, neměla jsem ani školní brašnu. Plnicí pera jsme taky neměli, objevila se až někdy v sedmdesátých letech. První televizi ve vsi koupil soused v roce šedesát devět. A mně přišlo divné, že z té skříňky, z toho zvláštního šuplíku, mluví lidi!“

V devětašedesátém taky Azíze umřela matka. Dívka pak pět let stonala, většinu času trávila po nemocnicích a sanatoriích, někdy i daleko od rodiny. „Naučilo mě to rozhodovat se samostatně.“

V pětasedmdesátém Azíza odjela studovat vysokou, fakultu elektromechaniky ve městě Mailuu-Suu. „Po promoci jsem nastoupila do místní továrny na žárovky. Kyrgyzstán byl za SSSR průmyslově zaostalý, ale třeba tahle fabrika fungovala. Patřila k ní obrovská skládka. Třicet let se tam vršila a nikdo si jí nevšímal. A pak, hned zkraje devadesátých let, fabriku zavřeli a zbyly jen davy nezaměstnaných a tuny odpadu. A lidi na tu skládku chodili, celé město, my taky. Prohledávali jsme ji v naději, že narazíme na něco, co půjde prodat. Žila jsem jako ve zlém snu. Dobrých šest sedm let jsem pořád nemohla pochopit, kam se poděla moje země. Ale to už předbíhám...“

V roce sedmdesát osm se Azíza vdala a ve čtyřiaosmdesátém, když se na čas stěhovali za prací do sibiřského Tomsku, měli už manželé tři děti. Azíza na Sibiři vystudovala druhou vysokou školu, stavební inženýrství. „Promovala jsem v osmaosmdesátém. A dva roky nato začal rozpad SSSR.“

 

 

Tajemství  

Na onom světě se potkají Lenin, Stalin a Brežněv. „Vladimire Iljiči,“ ptají se Lenina, „co jsi tam, na Zemi, vybudoval?“ „Nic! Nic jsem nevybudoval,“ říká Lenin. „Josife Vissarionoviči, a ty?“ „Já taky nic!“ povídá Stalin. „A ty, Leonide Iljiči? Co jsi postavil?“ „No já už vůbec nic!“ opáčí Brežněv. „Tak co to ten

Gorbačov, proboha, přestavuje?“

„A takových vtipů kolovala spousta,“ říká Azíza. „Ale vážně... My v Kyrgyzstánu Gorbačova neměli rádi. Vždyť ničil Sovětský svaz! Rozumějte, my jsme si vždycky bůhvíproč mysleli, že žijeme v té nejkrásnější zemi, že jsme nejšťastnější lidé na planetě. Všichni jsme žili stejně, měli jsme stejně, respektive neměli. Protloukali jsme se od výplaty k výplatě a říkali si, že to tak prostě má být. Ve mně dokonce ani nikdy nevznikl žádný vnitřní protest. A mí příbuzní? Hluboce věřili ve Stalina!“  

Jedna neuvěřitelná historie: v roce 1991, kdy se Kyrgyzstán osamostatnil, oslavila jistá Babura Abykanova šedesáté první narozeniny. Začalo ji prý zlobit zdraví, každou chvíli stonala a vždycky se hrozně bála, že umře a své tajemství si odnese do hrobu. A tak se rozhodla promluvit.

Zavedla kyrgyzské úřady do ospalé vesničky Čon Taš jižně od Biškeku. Ve třicátých letech bývala v Čon Taš ozdravovna pro důstojníky NKVD a Babura si ji pamatovala, jako kdyby odsud odjela včera: její tatínek byl v ozdravovně správcem. 

A právě on pak Babuře zkraje osmdesátých let, když umíral, prozradil: v listopadu 1938 tu NKVD postřílela desítky lidí. Kyrgyzské intelektuály i stranické elity. A taky příslušníky několika jiných národů, včetně Poláků či Čechoslováků, mimochodem. 

Babuřin otec se o masakru samozřejmě neměl dozvědět – ale dozvěděl. Přes čtyřicet let pak mlčel a až na smrtelné posteli se svěřil dceři. A rovnou ji zapřísahal: I ty drž jazyk za zuby, Baburo, dokud nepadne sovětský režim!

Vykopávky začaly na jaře, hned jak země rozmrzla. A potvrdily, co Babura říkala: v areálu cihelny kousek od někdejší ozdravovny se našel masový hrob s ostatky 137 lidí. 

Co se stalinského teroru týče, ani Střední Asie, zaostalé teritorium melounů, zeleného čaje a zlatých zubů, nebyla od Moskvy dost daleko.

 

Chupa Chups

„U nás platí, že když je moc slabá, podsvětí zvedá hlavu,“ říká Azíza. „Tenkrát, v letech devadesátých, obrovsky vzrostla kriminalita. Zákony jako by neexistovaly, gauneři chodili dokonce i na tu skládku, o níž jsem vám říkala, a vybírali od zoufalých lidí poplatky za její ‚užívání‘. A policie? Představte si situaci... Přicházím na tržiště, v tašce mám zboží na prodej. Pamatujete si žvýkačky Chupa Chups, ne? Policie mě zastavuje a prohledává. Když najdou peníze, okamžitě je zabaví. Snaží se mi sebrat dokonce i ty žvýkačky, co chci prodat. A já jako matka vím, že když mi je vezmou, večer nebudu mít z čeho dětem koupit chleba.“

Život, jak ho Azíza znala, se dokonale rozpadl. Všechno, co bylo dřív, jako by přes noc přestalo existovat. Začalo zabíjení: zkraje léta 1990 se v Oši na jihu země rozhořel etnický konflikt mezi Kyrgyzy a Uzbeky, o život přišlo až tisíc lidí.

Budoucnost se smrskla na „přežít zítřek“. Azíza říká, že její dvě nejmladší děti (narozené v roce ’90 a ’92) byly na svůj věk hrozně malinké a hubené.

„Dřeli jsme šestnáct hodin denně. Marně. Mé vysokoškolské tituly mi byly úplně k ničemu, najít práci v oboru bylo zhola nemožné. Průmysl se rozpadal a nic se nestavělo. Každý den byl bojem o život. Nakonec mi došlo, že takhle se doopravdy žít nedá.“

Listopad šestadevadesát. Azíza se sebrala a ze zbědovaného Mailuu-Suu odjela do hlavního města Biškeku.

Najít si práci, jakoukoliv. Vydělat peníze. Přivézt rodinu. Začít od nuly. Už zase.

 

Obyčejnou tužkou

„Skoro by bylo jednodušší vyjmenovat, co jsem v Biškeku nedělala,“ směje se Azíza. Začala na hlavním tržišti, jen o něco méně blátivém než v Mailuu-Suu. Několik dlouhých dní nemohla na nic narazit a byla už dost zoufalá, neboť každý další den bez práce znamenal hlavně další den bez dětí. Nakonec ale potkala soucitného mladíka, který se s ní rozdělil o svůj „byznys“ s barevnými igelitkami („To byl tenkrát hit“). 

„Zachránil mě! Později jsem začala prodávat i jiné věci, třeba sladkosti. Taky v pekárně jsem pracovala. Nebo jako švadlena. Nebo jsem lepila manty (plněné těstovinové knedlíčky, pozn. red.), no prostě co se namanulo. Prvních šest týdnů jsem přespávala ve veřejné noclehárně. Pak, když přijely děti, našla jsem nám pokoj na ubytovně.“

Azíza vzpomíná na tehdejší každodenní tragédie. Na batolata schoulená celý den v kartonových krabicích na zmrzlém chodníku, žebrající. Na jejich matky páchající sebevraždy. Na oběti policejní zvůle. „Až dneska vím, že právě v té době se ve mně začala utvářet jakási občanská pozice. Že právě tenkrát jsem začala přemýšlet o tom, na co má vlastně člověk v životě právo. I my sami jsme dost zkusili, byli jsme vnitřní uprchlíci, cizáci v hlavním městě. Místní nás pořád posílali pryč: ‚Táhněte, odkud jste přišli!‘ Museli jsme uplácet. Ve škole, u doktora, na úřadech, všude. Byl to takový pocit soustavného ponížení.“

A pak, jedné noci, když děti usnuly, Azíza vzala obyčejnou tužku a zažloutlý školní sešit a tenhle pocit ponížení zaznamenala. 

„Začala jsem psát takové krátké kritické texty na sociální témata. Někdy taky verše nebo povídky, ale většinou články. Dělala jsem to pro sebe, pro svou duši. Pomáhalo mi to pochopit, co se vlastně děje.“

V Kyrgyzstánu už tehdy vycházely noviny jménem Res Publica. Opoziční, kritický list, velmi populární, hlavně v Biškeku. Azíza, pravidelná čtenářka, si pak jednou v tiráži našla adresu redakce a jeden ze svých tužkou psaných článků tam odnesla. „To bylo v roce osmadevadesát. Prostě jsem jim to tam položila, jen tak, ani kontakt na sebe jsem jim nenechala. No a za týden koukám, že to otiskli! Nebudu lhát, byl to příjemný pocit!“

 

Jak se Azíza stala slavnou  

Březen 2000, v Kyrgyzstánu se konají parlamentní volby. Jsou plné podvodů a do Biškeku se záhy sjíždějí tisíce nespokojených voličů, kteří se rozhodli proti podfukům protestovat.

Azíza je tou dobou už stálou spolupracovnicí Res Publiky, má opravdovou novinářskou průkazku („I s fotkou!“) a dost známých mezi opozičními politiky a lidskoprávními aktivisty. Její život je celkově o něco stabilnější, už tolik neběhá po špinavých tržištích, dostala práci jako správcová na koleji. Má malý, ale pravidelný příjem. Boj o život ještě nekončí, ale už není tak... No, tak drsný.    

„Šestnáctého března, ten den si dobře pamatuju, se měla konat velká demonstrace. Zamira Sydykova, šéfredaktorka Res Publiky, mě na ni vyslala jako reportérku.“

Zatýkání začalo, sotva se na improvizované tribuně stačili vystřídat první řečníci. Azíza skončila na služebně v centru města, v malé studené cele s dalšími patnácti demonstranty. „Dva dny nás tam drželi, nedávali nám jíst ani pít, nepouštěli nás na záchod.“

Třetího dne začaly rychlé soudní procesy a propouštění. Z patnácti lidí v cele bylo najednou dvanáct, deset, sedm, dva... Až Azíza zůstala sama.

A tu za ní přišli: „Jsi Azíza Abdirasulova, korespondentka Res Publiky?“

„Co teď? Mám jim to říct? Pomůžu si, nebo ublížím? Uškodím redakci?“ 

Myšlenky víří v Azízině hlavě.

„Ne. Nejsem.“

Dalšího dne přišli znovu. „Vážně ne?“ „Ne!“

Nakonec i Azízu předvedli před soud – a tam to všechno prasklo. V sále už čekala Zamira a další kolegové. Sotva se Azíza objevila, Zamira začala hulákat: „To je ona! To je naše reportérka! A vy jste tvrdili, že tu není! Vy jste ji unesli! Unesli jste člověka!“ 

Azíza jen stála a zírala, neměla tušení, že Zamira za těch pár dní stačila rozpoutat skandál takřka celonárodní. Když zjistila, že Azízu zatkli, začala obvolávat, a pak dokonce sama objíždět policejní služebny. Došlo to tak daleko, že hlavní televizní stanice ukazovala v každých zprávách Azízinu fotku. 

„Celá země najednou znala moji tvář. A já mezitím seděla v cele a zapírala se!“

Soud Azízu osvobodil. Hned následujícího dne se novopečená celebrita zúčastnila jakési debaty o povolebních událostech. 

Obklopili ji novináři, vyptávali se na detaily zatčení. „Kdosi vykřikl, že jsem ochránkyně práv člověka. Což mi tehdy ještě přišlo úplně absurdní!“

 

Věčná svíce   

Trvalo pak ještě nějakou dobu, než si Azíza Abdirasulova uvědomila, že její místo je jinde než na tržišti nebo na studentské koleji. Než pochopila, že se druhých může zastávat profesionálně. Což dává smysl: „Lidská práva? Co je vám po nich, když hrozí, že vaše dítě nepřežije zimu?“ řekla by Azíza.

Na jaře 2003 absolvovala několikaměsíční lidskoprávní seminář, který v Kyrgyzstánu uspořádala organizace Freedom House. Toho samého roku se taky poprvé podívala za hranice: do Vídně. A bylo jí dost smutno, hlavně proto, že viděla, „jak v západní Evropě pečují o vlastní dějiny, zatímco my na ně jen pliveme.“

A ještě jedna věc se stala v onom důležitém roce 2003. Azíza založila svou vlastní lidskoprávní organizaci.

To bylo tak: „Poslala jsem na ministerstvo spravedlnosti žádost o registraci Výboru proti mučení. Za deset dní mi přišlo zamítnutí. S odůvodněním, že v Kyrgyzstánu žádné mučení není. Poslala jsem tedy druhou žádost, o registraci Výboru na ochranu politických vězňů. Za deset dní mi přišlo zamítnutí. S odůvodněním, že v Kyrgyzstánu žádní političtí vězni nejsou. Poslala jsem tedy třetí žádost. O registraci lidskoprávní organizace nazvané Věčná svíce. Za deset dní mi přišlo kladné rozhodnutí.“

Dnes už se Azíza počítá k „veteránům“ ochrany práv ve Střední Asii. V regionu, který – jemně řečeno – není zrovna baštou demokracie, ji do jisté míry chrání její známost. Ale nebylo to tak vždycky: Azíza si za všechna ta léta na tenkém lidskoprávním ledě zkusila soustavný nátlak, bití, sledování. Odposlouchávali jí telefon, vyhrožovali smrtí, dokonce unesli nejstaršího syna a dvě nejmladší děti porazili autem. Rodina se semkla, vydržela. „Oni vědí, co moje práce obnáší. Podporují mě. A všichni mají instrukce: kdyby se se mnou něco stalo, kdybych byla zatčena nebo tak, mají říct, že jsem černá ovce rodiny, se kterou už dlouho neudržují žádné kontakty.“

Boj o život nekončí. Jen už je... jiný. Azíza nebojuje o chleba pro svých pět dětí, ale o důstojnost. Pro všechny.

Galerie (3) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat