Ufetovala jsem se v 70. letech

Je nepřehlédnutelná. Taková… jiná. Zvláštní. A zvláštní je i jedno její tetování, citát ze starého šlágru: „Život je jen náhoda, jednou jsi dole, jednou nahoře…“ Violoncellistka Terezie Kovalová je ve svých šestadvaceti letech nahoře, letí pořád výš, a pokud se zdravotně nezhroutí, pravděpodobně ji dlouho nic nezastaví.

Terezie je nezvykle pohotová. Kdyby většina z nás dostala zničehonic otázku, jaká je naše nejstarší silná vzpomínka z dětství, na pár vteřin se zarazíme. Kdyby se takhle zeptal novinář, nejspíš ty vzpomínky proženeme autocenzurou – chce se nám o tom mluvit na veřejnosti?

Ona neváhá. „Vybavují se mi tři,“ vypálí violoncellistka, zpěvačka a poslední dobou taky modelka Terezie Kovalová: „V té první mě táta bere na představení Divotvorný hrnec v ostravském Divadle Jiřího Myrona, kde tou dobou hraje maminka na klarinet v orchestru.“

Dobře, tohle je pěkná vzpomínka, nijak zvlášť ale nepřekvapí. Další dvě budou zajímavější, posluchač při nich zpozorní. S kým přesně to tady vlastně sedí?

„Je mi šest a poprvé vidím Vetřelce, táta mi ho pouští na videu. Bojím se, občas si dám dlaň před oči, ale stejně se mezi prsty fascinovaně dívám. V tu samou chvíli peče máma jablíčka v župánku, takže zatímco se z vajíčka líhne facehugger, vdechuji vůni pečeného těsta se skořicí a jablky.“

A vzpomínka třetí?