Reportáž

Polsko: Revoluce uražených

05 / 06 / 2016

„Dávej si pozor na vyváženost. V Polsku snadno ulítneš a budeš jednostranný. Nepřehlížej pravici, má taky co říct, jen není tak prvoplánově přitažlivá.“ Přátelská rada od pražských Poláků mi zněla v hlavě celý čtyřletý pobyt ve Varšavě. Po loňských volbách se z ní stala skoro noční můra. Je vůbec možné ostře rozdělené Polsko popisovat neosobně?

„Dávej si pozor na vyváženost. V Polsku snadno ulítneš a budeš jednostranný. Nepřehlížej pravici, má taky co říct, jen není tak prvoplánově přitažlivá.“ Přátelská rada od pražských Poláků mi zněla v hlavě celý čtyřletý pobyt ve Varšavě. Po loňských volbách se z ní stala skoro noční můra. Je vůbec možné ostře rozdělené Polsko popisovat neosobně?

„Dávej si pozor na vyváženost. V Polsku snadno ulítneš a budeš jednostranný. Nepřehlížej pravici, má taky co říct, jen není tak prvoplánově přitažlivá.“ Přátelská rada od pražských Poláků mi zněla v hlavě celý čtyřletý pobyt ve Varšavě. Po loňských volbách se z ní stala skoro noční můra. Je vůbec možné ostře rozdělené Polsko popisovat neosobně?

Léto 2012. Prodírám se služební octavií před Varšavou nekonečnými dopravními omezeními a objížďkami. Sto kilometrů nové expresní silnice z města Piotrkow Trybunalski do metropole je těsně před dokončením. Stavbaři je sice nestihli dodělat na fotbalové Euro, ale nový kvalitní povrch už je téměř položený a všude se finišuje.

První cesta z Prahy do Varšavy je jakýsi bleskový úvod do polské reality. Masivní evropské investice do infrastruktury, země měnící se doslova před očima. Vedle toho ale taky stará komunistická dálnice kolem Čenstochové s přechody pro chodce a hlubokými vyjetými pruhy, lemovaná prostitutkami a prodavači hub. Polsko A a Polsko B. Před očima mi bude defilovat celé čtyři roky. Hrdá země, potácející se v roce 1989 na hranici ekonomického kolapsu a nyní se koupající v přívalu peněz z Evropské unie. Nově opravená centra měst a moderní přitažlivá muzea. Výborná ekonomická čísla a hospodářský růst i v časech globální hospodářské krize.

Jenže vedle toho také pořád šokující bída a vymírající populace. Minimálně dva miliony převážně mladých Poláků utíkajících za lepším do zahraničí. Třicet procent venkovských obyvatel lublinského vojvodství, kteří dodnes nemají v domě splachovací záchod.

Polsko si libuje v extrémech. A jak mám brzy poznat, taky v silných emocích.

 

Bůh, čest a vlast

Brzy po příjezdu do Varšavy se vydávám s kameramanem na takzvaný Pochod nezávislosti. Polská pravice a radikální mládež si na něm 11. listopadu připomínají vznik novodobého Polska v roce 1918. Z malé akce, poprvé pořádané v roce 2009, se stala postupně mohutná demonstrace nesouhlasu s vládou středové Občanské platformy, která se k moci dostala v roce 2007.

Vidím různorodou směs lidí: rodiny s malými dětmi, holé lebky tvrdých radikálů, pravicové poslance, bojůvky fotbalových hooligans se zahalenými obličeji i mladé studenty. Dav řve z plných plic: „Bůh, čest a vlast!“ nebo „Jednou kladivem, jindy srpem, poženeme rudou lůzu!“ Ve vzduchu je cítit nenávist a agrese.

Jen co se dá pochod v centru města do pohybu, přicházejí první střety pravicových radikálů s anarchisty. Vzduchem létá kamení, začínají se sypat první okna a výlohy.

Na nedalekém náměstí Spasitele se dav pokouší zaútočit na novou instalaci jménem Duha,  barevný oblouk od mladé umělkyně Julity Wójcikové. Vyrobila ji na počest polského předsednictví v EU a nedávno ji přesunula z Bruselu právě sem.

Pro část polské pravice je Duha pobuřujícím symbolem „levičácké rakoviny“ a „teploušů“. Útok radikálů tentokrát policie překazí, o rok později už ale Duha po nových demonstracích shoří. Jen co ji městské úřady obnoví, vzplane znovu. Do roku 2015, kdy ji úřady demontují, shoří celkem sedmkrát. Konzervativní katolický kněz Ta­deusz Rydzyk ji označí za „symbol nenormálnosti, úchylek, které Poláci nesmějí tolerovat“.

Nesourodý dav pravicových radikálů i poklidných demonstrujících se mezitím dostává do varu. Kolegy z polské veřejnoprávní televize TVP napadají útočníci jako první. Evidentně nejsou na akci vítáni, stejně jako další polská média považovaná pravicí za nepřátelská.

Na nás dochází nedlouho poté. Parta zdivočelých holých lebek se vrací ze střetu s anarchisty. Když vidí, že se je pokoušíme krátce natočit, útočí i na nás. Křičíme, že jsme novináři, že jen děláme svoji práci, a rychle s kameramanem ustupujeme ke vchodu do jednoho z nedalekých domů. Prosíme u něj stojícího muže, aby nás pustil dovnitř. Dívá se na nás nevlídně, se zvláštním skelným pohledem. Na poslední chvíli ale ustoupí a my stihneme proklouznout za skleněné dveře domu. Vydechujeme s obrovskou úlevou.

 

Uražení a ponížení

„To jste v Polsku poprvé? Na tyhle akce už novináři z velkých médií posílají jen nenápadné spolupracovníky. Každý se bojí,“ říká mi o pár dní později Adam, kolega z veřejnoprávní televize. Poprvé se reálně potkávám s tváří polské pravice: radikály v kombinaci s pravicovými poslanci a rodinami s dětmi.

Jak to jde dohromady? ptám se kolegů v nedaleké redakci pravicového týdeníku Do Rzeczy (K věci). „Samozřejmě, že nikdo z nás násilí neschvaluje. Ale důvodů k nespokojenosti je v Polsku příliš mnoho. Lidé jsou prostě frustrovaní a naštvaní,“ vysvětluje mi hvězda redakce, publicista a historik Piotr Semka. Ptám se, jestli to není hra s ohněm. Semka tvrdí, že jsem prostě v šoku z malé nepříjemnosti. Polská pravice je podle něj možná trochu divočejší, ale autentická. A má masovou podporu.

Jak mi Semka a jeho kolegové vysvětlují, v souboji polské pravice s hlavním politickým rivalem, Občanskou platformou, nejde jen o rozdíly mezi chudým a bohatým Polskem, tedy vítězi postkomunistické transformace a jejími poraženými.

Podle Pawla Lisického, šéfredaktora Do Rzeczy, jsou Poláci hluboce rozděleni – ve vztahu k tradicím, identitě, v pohledu na roli církve. V názorech na to, jak má stát vypadat. A tyhle rozdíly postupně budují příkop nedůvěry, osočování a tvrdých osobních střetů. „Možná jsme v tom extrém, možná jsme skutečně nejrozdělenější národ v Evropě,“ dodává výřečný publicista, který neskrývá sympatie ke straně Právo a spravedlnost (PiS), hlavní politické straně polské pravice.

Pohled Lisického, Semky a řady dalších pravicových publicistů i politiků na Polsko po roce 1989 je kritický, až apokalyptický. Výprodej země německému a jinému zahraničnímu kapitálu, mechanické přebírání západní liberální ideologie, spojené s přílišným prostorem pro sexuální menšiny a jiné „odchylky od tradiční rodiny“, neochota nové polské elity přijmout lustrace a odstřihnout postkomunistické elity od ekonomického i politického vlivu.

K tomu cynické liberální špičky Občanské platformy, která si podle jejich názoru „ochočila“ média, kulturní scénu i další vlivné společenské skupiny a nedává prostor jakékoli alternativě i konkurenci. „Je to zpovykaná postkomunistická oligarchie, kterou je prostě potřeba dostat od moci. Za každou cenu a co nejdříve,“ tvrdí Semka.

Odpovídám, že nejsem ani polonista, ani odborník na polskou transformaci, ale že pohled na Polsko zvenčí o krizi nebo výprodeji hodnot nesvědčí. „To jsou právě ty povrchní pohledy,“ vzdychne Semka a dodává, že Evropa už dávno ztratila pojem o své identitě a hodnotách a je načase, aby jí je někdo připomněl. Třeba konzervativní katolické Polsko.

 

Vítejte v pekle! 

Během pravidelné četby pravicových novin a časopisů si všímám dalšího fenoménu polské pravice – ostrého útočného jazyka a silně emotivních výkřiků. Emoce hrají v polské politice tradičně silnou roli, napříč všemi politickými stranami. Tady by se ale daly krájet.

Jak mi vysvětluje šéfredaktor dalšího velkého pravicového časopisu wSieci (V síti) Jacek Karnowski, může za to Smolensk. Místo katastrofy polského vládního letadla na jaře roku 2010, ve kterém zemřel Lech Kaczynski, bratr dnešního vůdce polské pravice Jaroslawa, i velká část politické elity této strany. U moci byla přitom Občanská platforma, která podle příznivců pravice mohla tragédii zabránit.

„Smáli se nám, oni se nám prostě smáli do očí,“ vypráví mi emotivně Jacek Karnowski. „Zemřel náš prezident a oni dělali, jakoby nic!“ Odpovídám, že si nemyslím, že by polská vláda kolem Smolensku dělala málo. V takových nečekaných situacích se prostě vždy improvizuje. „Prezident Kaczynski jim prostě kazil jejich plány, ti lidé mají na rukou krev. A my máme právo na emoce,“ rozpálí se Karnowski a já se postupně seznamuji s jednou ze spikleneckých teorií, s nimiž část polského pravicového tisku opakovaně koketuje. Smolensk jako rusko-polský atentát na pravicového prezidenta, země ovládaná (post)komunisticko-židovským kapitálem, Gayropa smrtelně ohrožující katolické Polsko…

Ptám se Karnowského, proč se pravice kompromituje paranoidními teoriemi. On na to, že věci nejsou černobílé a že bych se měl zajímat o detaily.

Studovat podrobněji spiklenecké teorie se nechystám. Všímám si ale, že s blížícím se volebním rokem 2015 – ve kterém může pravice po dlouhém půstu znovu získat křeslo prezidenta i většinu v parlamentu – se jich chytají příznivci Práva a spravedlnosti čím dál častěji.

Stejně jako strachu z uprchlické vlny: předseda PiS Kaczynski varuje před nebezpečnými „cizopasníky a chorobami“, které můžou Poláky při kontaktu s uprchlíky ohrozit. V centru Varšavy potkávám v září 2015 na protiuprchlické demonstraci mladé rodiny i radikály, nesoucí nad hlavou prasečí hlavu a vzkaz potenciálním uprchlíkům: „Vítejte v pekle!“

 

Konzervativní jakobíni

Sledovat koncem října 2015 ve varšavském volebním štábu Práva a spravedlnosti první oslavy jeho volebního vítězství byl zvláštní zážitek. Krátký jásot nad drtivým triumfem a strohý proslov předsedy strany Kaczynského, který brzy velí do práce. Připomíná to tu sešikované vojsko s přísným generálem. Zahraniční novináři mezi sebou mezitím uzavírají tiché sázky. Jedni tvrdí, že Kaczynski rozjetý parní stroj negativních emocí přece jen přibrzdí. Získal moc a na vládnutí potřebuje klid. Jiní oponují, že takhle rozjetý stroj už nezastaví ani Kaczynski, pokud vůbec chce.

Na parapetu v rohu místnosti na Nowogrodzké vidím obálku volebního čísla časopisu wSieci. Svítí na něm velký titulek: „Bijte kur.y a zloděje“. Na přibrzďování to nevypadá.

Nová pravicová vláda záhy spouští nejrozsáhlejší personální změny v polské státní správě od roku 1989. Rezignují všichni šéfové tajných služeb, odchází část klíčových generálů, mění se špičky policie včetně regionálních ředitelů. Přibližně 1 600 klíčových státních úředníků dostává automatickou výpověď s tím, že budou postupně procházet „verifikací“. Pravicová vláda mění služební zákon tak, aby mohla do státní správy jmenovat své lidi bez výběrových řízení i toho, aby se vzdali stranické příslušnosti.

Pravicový básník a esejista Jaroslaw Marek Rymkiewicz neskrývá nadšení a mluví o „konzervativní jakobínské revoluci“, která zemi zbaví „zlých lidí, kteří se sice nazývají Poláky, ale ve skutečnosti už jimi nejsou, protože chtějí Polsko zlikvidovat“.

„Dobrá změna“, kterou Právo a spravedlnost slibovalo, se mění v sérii chao­tických personálních čistek a nečitelných kroků, které zahraniční novinář luští jen s velkými obtížemi. Rukopis bleskurychlého přebírání moci je ale čitelný více než dobře. Nový zákon z dílny pravice automaticky odvolává šéfy veřejnoprávního rozhlasu i televize a nominaci nových ředitelů podřizuje vládnímu ministrovi státního pokladu (majetku). Poprvé po 25 letech demokracie má Polsko znovu státem řízená média. Novým šéfem veřejnoprávní TVP je jmenován Jacek Kurski, pravicový politik přezdívaný „bulteriér bratří Kaczynských“ a proslulý nevybíravými mediálními tahy z předchozích volebních kampaní PiS. Z veřejnoprávního rozhlasu a televize je posléze vyhozena nebo přinucena odejít víc než stovka klíčových novinářů.

Na přelomu roku vláda de facto blokuje fungování Ústavního soudu, poslední instituce, na kterou nemá vliv a která může přibrzdit řadu jejích plánovaných reforem. Když se o kontroverzní reformy začnou zajímat Brusel a Štrasburk, propuká v pravicovém táboře nová hysterie. Vlivný časopis Wprost obléká na své titulní straně předsedu Evropské komise Junckera, šéfa Evropského parlamentu Schulze a německou kancléřku Merkelovou do nacistických uniforem a dává k tomu titulek: „Znovu chtějí ovládat Polsko!“ Časopis wSieci zase mluví o „Spiknutí proti Polsku“.

 

Odpor pijavic 

Počátkem roku 2016 vzniká protestní Výbor na obranu demokracie (KOD), který do ulic polských měst postupně dostává desetitisíce až statisíce lidí. Mnohé příznivce pravice to ale paradoxně jen utvrzuje v přesvědčení, že revoluce je nezbytná. „Odpor pijavic a prospěchářů předchozího režimu je jasný a mohli jsme ho předpovídat. Bojují o přežití, o majetkový status, společenskou prestiž, o privilegia pro své děti, o vlivy a životní možnosti,“ píše v týdeníku wSieci publicista Stanislaw Janecki. Večerní zprávy televize a rozhlasu začínají znít jako tiskové konference vládních ministrů.

Obcházím pravicové novináře a znovu a znovu se ptám, čemu tahle černobílá negativní optika prospěje a o co je lepší než praktiky vlád předchozích, které pravice tak tvrdě kritizovala.

Piotr Semka mi vysvětluje, že vláda je pod obrovským tlakem a tohle je jen zoufalý pokus vytvořit si nutný prostor pro reformy, změny a jejich prezentování. Náš rozhovor je dlouhý a hořký. Semka končí konstatováním, že slepě přehlížím hříchy vlád předchozích, podobně jako drtivá většina dalších zahraničních médií.

„Hyeny,“ sykne na mě nedlouho poté novinář z pravicové televize TV Republika, když se v parlamentu opakovaně ptám vicepremiéra Glinského na novou kulturní politiku pravicové vlády a masivní výměny v polských kulturních institutech v zahraničí.

Hysterie a paranoia postupně nabírají sílu i v soukromé sféře. Část varšavských přátel s námi – možná preventivně – přerušuje kontakt.

 

Epilog

Jaro 2016. Máme s rodinou jen pár měsíců do odjezdu z Polska a já s obavami zjišťuji, jak v zemi i v mediální sféře silně zhoustla atmosféra. Procházím náš nejnovější televizní archiv a počítám nekonečné výroky polských vládních politiků, které začínají slovy: „Ostře nesouhlasíme...“ „Nepřipustíme...“  „Nenecháme si vnutit...“ atd.

V parku ve varšavské čtvrti Mokotow potkávám známého režiséra Pawla Pawlikowského. Ještě před rokem byl polskou ikonou. Za černobílý snímek Ida získal tehdy Oscara, prvního v novodobé historii Polska.

Pawlikowského příběh mladé řeholnice, nacházející židovské kořeny a odhalující polská válečná i poválečná traumata, uchvátil výtvarnou krásou a citlivostí světové publikum. Pro polskou pravicovou vládu je však Ida symbolem pokřiveného výkladu dějin, který zmínkami o polském antisemitismu jen kazí obraz země v zahraničí. Veřejnoprávní televize proto Idu nově promítá už jen s vysvětlujícím předdokumentem a úvodními výraznými titulky, které zmínky o antisemitismu důrazně odmítají. Pawlikowski i řada dalších polských režisérů se ostře ohradili. Marně. Režisér vypadá naštvaně a unaveně. „Smutné na tom je, že Polsko je živá, demokratická a různorodá společnost. Ale tihle lidé, které volilo přibližně 6,5 milionu lidí z celkových čtyřiceti, ruinují obraz naší země na dlouhou dobu,“ říká.

Odpovídám mu, že nejsem Polák a že mi nejspíš nepřísluší jeho zemi hodnotit. Pocit, že je něco špatně, mám ale taky. Bohužel čím dál silnější. •

 

Autor pracoval v letech 2012–2016 jako zpravodaj České televize ve Varšavě.

Galerie (5) Diskuze Sdílet

Autor také napsal