Eva Jiřičná. Dáma z betonu. A taky ze skla

Nejvíc práce teď máte ve svém rodném městě. Kde ve Zlíně přespáváte?

Ze sentimentálních důvodů bydlím v hotelu Moskva. Když jsem byla malá, jmenovalo se to Společenský dům a chodívala jsem tam s maminkou, když si dávala učesat vlasy nebo se chtěla setkat s přáteli.

To bylo v těch dobách asi dost hogo fogo.

Ano! A bylo to hogo fogo, ještě když jsem poprvé přijela zpátky v roce 1990. Chromované postele, dřevěné obklady, niklové zábradlí… Pak to někdo koupil a udělal z toho – až po pádu komunismu! – komunistickou hrůzu: oranžové povlaky, dlaždičky deset na deset s hnusnými spárami, otřesná umyvadla. Laciný hnědooranžový komunistický nesmysl! Ale naštěstí, protože tam občas přespával taky pan Baťa, udělali z dvou pokojů takzvané apartmá, které zařídili o něco lepším nábytkem. Pak přibyly ještě dva vzorové pokoje, takže spávám v jednom z těch tří. A když jsou všechny obsazené, jsem smutná, protože jiný slušný hotel ve Zlíně není. Ale hlavně tam mám ty vzpomínky na maminku.

Žila jste ve Zlíně do čtyř let. Opravdu si něco pamatujete, nebo to znáte spíš z vyprávění?

Až mě šokuje, jak moc si dítě pamatuje! Asi je to ovlivněné i tím, že celá ta doba byla taková… Naše rodina měla moravskou tetu, říkali jsme jí Márinka, která se o mě často starala a milovala biograf. Brávala mě s sebou na filmy, jenže maminka nechtěla, abych viděla žurnál (promítal se před hlavním filmem – pozn. red.) – to bylo většinou zpravodajství z války, samé bombardování… Takže jsem musela stát za dveřmi a čekat, až promítání žurnálu skončí. Ale protože tam byla klíčová dírka, koukala jsem. A teď si představte, že přijdu po šedesáti letech na slavnostní otevření zrekonstruované Malé scény, kde to kino bývalo, a ty dveře i s tou klíčovou dírkou jsem hned poznala!

Dům, kde jste bydleli, taky pořád stojí?

Ano, je to jeden z těch klasických baťovských domků. Stojí ve svahu a má malou zahrádku, kde jsem poprvé zkoušela lyžovat. Nejsilnější vzpomínku mám, jak tam na Štědrý den stojím za soumraku a koukám, jestli neuvidím dovnitř, co se děje se stromečkem. A místo toho zahlédnu tatínka! Tak jsem sundala lyže, běžela domů a hubovala ho, že vyplaší Ježíška… A kousek od našeho domku byla školka, kde nám německá paní učitelka ukazovala na prstech ein, zwei, drei, für… fünf! A já pak přiběhla domů a celá pyšná vykládala mamince – „Já vím, jak se řekne ruka: fünf!“

Ve Zlíně se právě dokončuje třetí velká stavba podle vašeho návrhu, Fakulta humanitních studií (předchozími byly Univerzitní knihovna a Kongresové centrum – pozn. red.). Co to pro vás aktuálně obnáší?

Teď je kritická fáze. Dokončuje se poslední, šesté patro, bude se zastřešovat. Jsou to dvě propojené budovy, hotovo by mělo být přesně za rok.

Slyšel jsem, že používáte kameru, abyste mohla stavbu sledovat na dálku.