Fotoreportáž: Konečná stanice Ulánbátar

Kvůli stále méně předvídatelné zimě vymírá kočovná tradice mongolských pastevců; nutí je stěhovat se do chudých slumů, které rostou na kraji hlavního města Ulánbátaru. Bídné osady, v nichž žijí lidé hledající lepší život, ostře kontrastují s mrakodrapy a nákupními středisky v centru metropole. Jednou z příčin této migrace jsou podle všeho klimatické změny způsobené globálním oteplováním.

Sedím na dřevěné stoličce u rozpálených kamínek, z nichž plechová roura odvádí kouř ven dírou ve střešní plachtě. V Mongolsku je pořádná zima už i teď na podzim. Jurta, tradiční mongolský stanový přístřešek, však chladné počasí zvládá: stačí pár polínek či trocha uhlí a o teplo je postaráno. Zatímco Bolormaa připravuje čaj, já ukusuju žmolek sladkého pečiva. Ve tmě vidím oči její pětileté dcery, která mne pozoruje.

Po chvilce jde matka zavolat dovnitř i syna, který si hraje s toulavým psem na prašné cestě vedoucí přímo kolem příbytku dolů do centra města. „Říkám mu furt dokola, ať si s těmi psy nehraje. V jurtovišti jich běhá až moc a určitě mají vzteklinu,“ vysvětluje a rázným chvatem usadí synka na pohovku. „Navíc kolem nás jezdí velká auta s uhlím a s vodou. Budu muset zamykat i plot,“ dodá ještě a ukazuje na dřevěnou ohradu, která odděluje její jurtu od těch sousedních.

Bolormaa a její rodina žijí na kraji Ulánbátaru, hlavního města Mongolska, v nejchudší čtvrti zvané jurtoviště. Těchto čtvrtí je vlastně více, obklopují celé město a daly by se popsat jako „jurtové slumy“. Žije zde více než polovina obyvatel Ulánbátaru, což z celkového počtu 1,3 milionu není málo.

Okrajové části města se každým dnem rozrůstají kvůli silné migraci z venkovských oblastí. Důvodů k opuštění tradičního kočovného způsobu života je několik. Některé jsou společné většině velkých měst ve světě – sen o lepší budoucnosti, snazší pracovní uplatnění, dostupnější školy a služby. Druhou příčinou migrace je takzvaný dzud: velká zima doprovázená silným větrem, sněhové bouře a teploty sahající až k minus čtyřiceti stupňům Celsia. V důsledku této zimy hyne velká část stád pastevců – ti se pak svou situaci snaží řešit právě odchodem do města v naději, že se tam uchytí.

Zbylo jen deset krav

Čerstvý třicátník Madhbayar připutoval s celou svou rodinou včetně rodičů ze západního Mongolska. „V zimě roku 2010 jsme přišli skoro o všechna zvířata. Ze stohlavého stáda nám zbylo deset krav. To ale nestačí. Museli jsme proto přijet a začít se starat jinak.“ Mladý pastevec pomáhá se dřevem v lese, jeho otec jezdí prodávat mléko a jiné produkty do obchodů v centru města, ženy v rodině se starají o zvířata. „Chybí mi otevřená krajina, dlouhá tráva v údolích a klid, který byl vždycky všude kolem,“ posteskne si, „ale takhle je to výhodnější, hlavně pro naše děti a rodiče.“