Když na mě mířil samopal

Kalné, šedé ráno, jen pozvolna se vyjasňuje. Na chodníku před budovou Českého rozhlasu stojí stejně jako před půl stoletím René Böll. Synovi německého spisovatele a nobelisty Heinricha Bölla už není dvacet jako tehdy, když přijel do Prahy poprvé. Na Vinohradské třídě dnes cinkají tramvaje, po chodníku pospíchají lidé do práce. K decentním, nenápadným pamětním deskám zvedne hlavu jen málokdo.

Těžko si představit, že to zde v srpnu 1968 vypadalo úplně jinak.

„Tady se bojovalo, byly tu tanky a střílelo se. Pamatuji se, že explodovala munice, stál jsem přímo u toho. Jeden voják mi přidržel automatickou zbraň u hlavy a vystřelil těsně mimo mě, aby mě odehnal,“ vzpomíná drobný bělovlasý pán s živýma očima.

O chvíli, kdy částečně přišel o sluch, mluví věcně, bez náznaku patosu. „Chtěl jsem to hlavně vidět, to je jasné. Takovou věc chce přece každý vidět, to nezůstanete sedět v hotelu. Nesmyslně jsem neměl strach, byl jsem mladý,“ dodává René Böll.

Možná to byla podobná skromnost a odpor vůči velkým gestům, díky nimž si Češi po druhé světové válce oblíbili literární dílo jeho otce. Heinrich Böll patřil od konce padesátých let minulého století v Československu k nejpřekládanějším a nejčtenějším „západním“ autorům. Jeho povídková sbírka Chléb mladých let i romány A neřekl jediné slovo a Klaunovy názory vyšly v desetitisícových nákladech.

Komunistickému režimu jeho díla nevadila, naopak. Zážitky z německé strany druhé světové války přetavily Heinricha Bölla v doživotního pacifistu. Poválečné roky z něj udělaly kritika povrchního lesku i pokrytectví mladé Spolkové republiky, kterou Praha v dobovém slovníku s oblibou nazývala hnízdem nacismu, revanšismu a militarismu.