Stopem po Africe

Poláček v Africe: Kam se schovali všichni gangsteři?

19 / 10 / 2017

Když stopujete po Jihoafrické republice nebo po Namibii (kde mě před chvílí v pouštní vesnici jménem Aus vzbudil kohout), máte šanci přibližně půl na půl. Buď vám zastaví černoch (já vím, oni jsou často spíš hnědí, ale pracovně všem tmavým tvářím říkám černoši, odpusťte), anebo běloch. Běloši jsou pro stopaře lepší.

Když stopujete po Jihoafrické republice nebo po Namibii (kde mě před chvílí v pouštní vesnici jménem Aus vzbudil kohout), máte šanci přibližně půl na půl. Buď vám zastaví černoch (já vím, oni jsou často spíš hnědí, ale pracovně všem tmavým tvářím říkám černoši, odpusťte), anebo běloch. Běloši jsou pro stopaře lepší.

Když mi zastaví běloch, vždycky vím, že teď už jsem v naprostém klidu. Bude to nějaký manažer nebo farmář, prostě bohatý, úspěšný člověk, který si za volantem džípu nadšeně vyslechne můj sen o prostopované Africe.

Vždycky cítím jisté rasové spiklenectví a řidičovy mírné obavy, aby se mi v převážně černých zemích něco nestalo – pokud se blíží večer, běloši mi vymýšlejí bezpečné spaní, ať už v hostelu, kempu nebo u sebe doma.

Před pár dny jsem se tak stal hostem na obrovské farmě manželů Nelových – bylo to v jihoafrickém národním parku Augrabies, což je zelený pruh krajiny na břehu Oranžské řeky. Dostal jsem vlastní dvoupokojový byt pro hosty s vycpaným leopardem v rohu a několika vkusnými akty na stěnách, a po teplé sprše mě rodina vzala na dvacetikilometrovou projížďku svou farmou: „Máme hlavně hrozny, vyvážíme je i k vám, do Česka,“ říká farmářka Santie Nelová.

Potom nakrmíme antilopy granulemi, zkontrolujeme stádo buvolů (raději ovšem nevystupujeme z auta), a když se vracíme podél pomerančovníků k domovu, zeptám se: „Když k nám přivážíte hrozny, byla jste tam někdy i vy?“ 

Přikývne, což nepřekvapí. Zastavilo mi zatím deset bílých řidičů a osm z nich Evropu dobře znalo, několikrát tam byli. „Před pár lety“ říká farmářka, „a byl to zvláštní zážitek.“ Jasně, říkám si v duchu, líbilo se jí ve Zlaté uličce. „Čekala jsem gangsterskou zemi,“ překvapuje Santie, „ale po celé tři dny jsem si v Praze připadala úplně bezpečně.“

Nechápavě hledím: „Prosím vás, Santie, Česko je – pokud vás nenatáhnou taxikáři – jednou z nejmírumilovnějších zemí na světě.“ Krčí rameny: „Teď už věřím, ale u nás máte pověst hroznou. Víte, my tady všichni známe Radovana Krejčíře.“ Začnu se smát: „Od té doby, co utekl, je u nás úplný klid!“ 

Farmář jménem Doppies suše poděkuje za dáreček, který jsme v podobě Radovana Krejčíře do Jihoafrické republiky poslali, za jednu ruku chytne mě, za druhou manželku, pronese modlitbu, načež mi naservíruje grilované kozí maso, antilopí klobásu a na lepší trávení mi natočí ze sudu doma vypálený bourbon z vlastních hroznů. „Opatrně,“ varuje, „má osmdesát procent.“

Odmítám uvěřit, kopnu do sebe malého panáka a celou noc mám pocit, jako bych k večeři neměl kozu s antilopou, nýbrž kilo papriček.


Proč vlastně cestuju?

Ráno mi rodina nabalí jídlo, pití, a co prý potřebuju dál.

Nic.

Nějaké peníze?

Ne, proboha! 

Vzpomenu na studentská léta, kdy jsem byl věčně bez peněz – tehdy mě napadlo, že bych zkusil stopovat po arabských zemích, kde by mě šejkové ubytovávali v komnatě hned vedle harému a platili mi za to, že jsem je poctil návštěvou. Nikdy jsem ten pokus neuskutečnil a neudělám to ani v příštím životě – vyrazím zbohatnout stopováním po Jižní Africe.

 

 

Manželé Nelovi mě zavezou přímo k největší zdejší atrakci, vodopádu mocnému zhruba jako Niagara: „Kdybys něco potřeboval, zavolej, ahoj.“ Vteřinu zírám do vodopádu, ale pak mě to přestane bavit, takže jdu na kafe.

Mrzí mě to na sobě samém, jsem nějak emočně plochý. Nebo to tak (teď se ptám svých vrstevníků, lidí kolem čtyřiceti) máte taky? Taky vás všechny krásy světa baví jen vteřinu? Já si vždycky říkám: „Dobře, velkej vodopád, přesně takhle vypadá i na všech fotkách v Googlu, nazdar.“

Hrůza.

Proč vlastně cestuju? To kafe je pro mě větším a hlavně delším zážitkem než celej slavnej vodopád. Teda bylo – oknem do kavárny skočila opice, zvrhla mi hrnek a ukradla cukřenku.

Uvědomuju si, že to je jediné nebezpečí a příkoří, kterému jsem na dvou tisících prostopovaných kilometrech čelil – nepočítám-li chyby způsobené vlastní naivitou, která mě občas navedla na cestu, která je na mapě uzounce žlutá, což v praxi znamená, že tam nic nejezdí, jelikož i na těch tlustých červených projede jedno auto za sedm minut, nebo tak nějak…

Včera jsem se smál Santiiným předsudkům o Česku, ale ještě směšnější byly mé vlastní předsudky o Jižní Africe nebo Namibii. Vy to na rozdíl ode mě nejspíš víte, ale obě ty země jsou dokonale civilizované a přátelské.

Ne, oštěpy ani tomahawky po vás nikdo házet nebude. 

Ne, divoká zvěř na vás nezaútočí. Jen dejte pozor na to, kam šlapete, někteří hadi jsou svině.

Ano, je tu absolutní pořádek – pořád jsem ještě nezjistil, kam tihle lidi odhazují vajgly, že je nikde nevidím; ale oni vlastně moc nekouří.

Ano, úplně všichni hovoří anglicky.

Ano, silnice jsou tu v mnohem lepším stavu než u nás, bez jediné díry.

Díky tomu, že jsou ty silnice nekonečně dlouhé, rovné, prázdné a bez policajtů (co by dělali policajti uprostřed pouště?), je moje průměrná rychlost 150 kilometrů za hodinu. Obvyklá délka stopování je patnáct minut, délka odvozu dvě stě kilometrů, takže kdybych chtěl trhat rekordy projedu tyhle dvě země (nějakých tři tisíce kilometrů) bezpečně za tři dny.

Ale já nechci. Kličkuju, dělám výlety, ochotně se nechávám svádět z naplánovaných cest. „Vy jedete do Lüderitze? A je to tam hezký? Tak já si to město prohlídnu, třeba se konečně vykoupu v moři...“ (Ne. nevykoupal jsem se, i v Namibii je Atlantik ledový.)

Například za deset minut, až napíšu tenhle článek si zakličkuju tady ve vesnici Aus do restaurace Bahnhof a posnídám přibližně za stokorunu vejce benedikt – mají je jako od Pohlreicha.

 

Tomášova aktuální poloha. Tato mapa se aktualizuje každé tři minuty.

 

 


Úžasná hranice s Namibií

Během uplynulého čtvrtstoletí jsem měl to štěstí (nebo spíš smůlu), že jsem projížděl desítkami exotických hraničních přechodů. Nenávidím to. Hodiny dopředu se bojím. Očekávám hodinu buzerace na obou stranách hranice, děsím se žádosti o úplatek za každou chybičku; v horším případě nevpuštění do plánované země.

Někteří celníci mi zkazili dojem o své zemi, předloni například kostaričtí:

Ukaž zpáteční letenku nebo jízdenku z naší země.

Nemám. Jedu stopem do Panamy.

Tak tě nevpustíme.

Jo, vyřešilo to čtyřicet dolarů, ale naštvali mě moc… 

Jihoafričané a Namibijci byli úžasní. Jak se různě motám, dostal jsem se na maličký přechod Alexander Bay: „Díky, že jste nás navštívil, snad jste byl spokojený,“ prskli mi razítko do pasu, já pak musel přejít uzounký most přes Oranžskou řeku, od oceánu příšerně foukalo, takže se houpal, po namibijském břehu běhaly antilopy a tamní celníci mě vítali: „Snad se vám bude líbit i u nás. Sice jste se dostal do zakázané zóny, kde se těží diamanty, ale nebojte, my vám zastavíme nějakého řidiče, který má povolení.“

A pak už následuje přenádherná poušť, která střídá barvy od růžové přes hnědou až k fialové, což se sice emočně plochému cestovateli mého typu po hodině okouká, ale na druhou stranu: když řidič troubí na stádo paviánů, je to celkem zábava.
Nemám si tedy nač stěžovat, až na to, že ubývá bělochů. 

Ne, že bych měl cokoli proti černým (v autech například poslouchají mnohem lepší muziku), ale ti vás domů nevezmou, maso neugrilují. Včera jsem za stop jednomu kamioňákovi poprvé platil – řekl si o směšnou částku, asi třicet korun za stodvacetikilometrovou jízdu, ale je mi jasné, že těchto žádostí bude přibývat.

No nic, zatím peníze mám. Je osm ráno, z okolních baráčků slyším zpívat křesťanské písně, mizím na to vejce benedikt.
 

 

Přehledová mapa Tomášovy cesty. Tato mapa se aktualizuje v delších časových intervalech.

 

Další snímky si můžete prohlédnout v galerii.

Galerie (10) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat