Poláček v Africe: Kam se schovali všichni gangsteři?

Když mi zastaví běloch, vždycky vím, že teď už jsem v naprostém klidu. Bude to nějaký manažer nebo farmář, prostě bohatý, úspěšný člověk, který si za volantem džípu nadšeně vyslechne můj sen o prostopované Africe.

Vždycky cítím jisté rasové spiklenectví a řidičovy mírné obavy, aby se mi v převážně černých zemích něco nestalo – pokud se blíží večer, běloši mi vymýšlejí bezpečné spaní, ať už v hostelu, kempu nebo u sebe doma.

Před pár dny jsem se tak stal hostem na obrovské farmě manželů Nelových – bylo to v jihoafrickém národním parku Augrabies, což je zelený pruh krajiny na břehu Oranžské řeky. Dostal jsem vlastní dvoupokojový byt pro hosty s vycpaným leopardem v rohu a několika vkusnými akty na stěnách, a po teplé sprše mě rodina vzala na dvacetikilometrovou projížďku svou farmou: „Máme hlavně hrozny, vyvážíme je i k vám, do Česka,“ říká farmářka Santie Nelová.

Potom nakrmíme antilopy granulemi, zkontrolujeme stádo buvolů (raději ovšem nevystupujeme z auta), a když se vracíme podél pomerančovníků k domovu, zeptám se: „Když k nám přivážíte hrozny, byla jste tam někdy i vy?“

Přikývne, což nepřekvapí. Zastavilo mi zatím deset bílých řidičů a osm z nich Evropu dobře znalo, několikrát tam byli. „Před pár lety“ říká farmářka, „a byl to zvláštní zážitek.“ Jasně, říkám si v duchu, líbilo se jí ve Zlaté uličce. „Čekala jsem gangsterskou zemi,“ překvapuje Santie, „ale po celé tři dny jsem si v Praze připadala úplně bezpečně.“