Kauza

Areály duchů. Stály miliardu, vědci nikde

08 / 05 / 2017

Nejprve se dva lidé seznámili při hraní on-line hry. Pak měli velké plány, zapojili univerzitu a zažádali si o dotace, které dostali. Výsledek je žalostný. Jeden vědeckotechnický park vznikl, ale nikdy se nerozjel. Druhý skončil jako rozestavěná kostra. Po třetím parku není ani stopy. Projekty přitom patřily mezi vůbec to nejdražší, na co šly evropské a české dotace z programů ministerstva průmyslu. Magazín Reportér detailně zmapoval příběh neexistujících vědeckotechnických parků.

Nejprve se dva lidé seznámili při hraní on-line hry. Pak měli velké plány, zapojili univerzitu a zažádali si o dotace, které dostali. Výsledek je žalostný. Jeden vědeckotechnický park vznikl, ale nikdy se nerozjel. Druhý skončil jako rozestavěná kostra. Po třetím parku není ani stopy. Projekty přitom patřily mezi vůbec to nejdražší, na co šly evropské a české dotace z programů ministerstva průmyslu. Magazín Reportér detailně zmapoval příběh neexistujících vědeckotechnických parků.

Místo v něčem připomíná prázdná města duchů v Americe; ta ovšem kdysi žila, jen je pak jejich obyvatelé opustili. Zde to ovšem normálně nefungovalo nikdy. Základní kámen vědeckotechnického parku, který nebyl uveden do provozu, dnes leží v Jihlavě v Hruškových Dvorech pořád – jen je víc vrostlý do země. Děkovací tabule za ním už je jen málo čitelná. Na vstupní bráně do areálu visí řetěz, za ním prázdné budovy. Nyní je park v konkurzu a nabízí se k rozprodeji  za zlomky pořizovací ceny. A to tento štědře dotovaný projekt dopadl vlastně nejlépe. 

Po druhém jihlavském parku, který měl být rozšířením toho prvního, totiž není ani památky. Místo něj vznikla komerční bioplynová stanice ve čtyřicet kilometrů vzdáleném Velkém Meziříčí.

A park v Milovicích nedaleko Nymburka dnes z dálky připomíná rozvaliny legendárního Stonehenge. Pilíře trčí v bývalém vojenském prostoru Mladá do nebe jako menhiry. Ke kostře parku dorazíte po silnici z žulových kostek, cestou trochu symbolicky minete ukazatele „věznice“, „střelnice“ a „tankodrom“.

Takový je výsledek velké dotační jízdy za stovky milionů korun, která skončila trestními oznámeními, obviněními a několika bankroty. Veřejné rozpočty s velkou pravděpodobností přijdou o ohromné peníze, za které měly původně vzniknout tři vědeckotechnické parky. 

 

Věk parků

Pod hesly o spolupráci škol, vědy a průmyslu v parcích a inkubátorech proudily do nejrůznějších projektů miliardy korun z veřejných rozpočtů, včetně peněz z EU přerozdělovaných českým státem. Po republice díky tomu vyrostlo více než padesát nových areálů s přístroji. Často stojí v polích desítky kilometrů od tradičních vědeckých center a univerzit, jejichž zaměstnanci do nich mají dojíždět a bádat. Část z nich funguje, část přežívá a některé i přes vysoké dotace v různých fázích padly.

Příběh tří parků, které popisujeme, spadá do poslední kategorie padlých projektů. 

Vzhledem k tomu, že se původní partneři rozhádali, příjemci dotací skončili v bankrotu nebo exekuci a na majetek pořízený z dotací se slétli dravci, bylo možné dobře zdokumentovat, jak takové budování velkých „vědeckých“ projektů probíhá, jak v něm obíhají lidé a mizí peníze. Vzhledem ke svému obřímu rozměru přitáhl příběh hned z několika směrů pozornost policie. Ta dál šetří, zda nedocházelo k dotačním podvodům, tedy drancování veřejné pokladny nerealistickými sliby o podpoře vědy a průmyslu.

V příběhu tří padlých parků je jasněji díky drsnému rozvodu mezi dvěma bývalými obchodními partnery, kteří stáli u zrodu myšlenky na jejich vznik. Jsou jimi pražský právník Jan Rakušan a brněnský podnikatel Josef Komárek. 

Jednou z mála věcí, na nichž se dnes shodnou, je to, že se neměli nikdy poznat. „Na našich parcích dotace dopadla špatně a stojí za tím pan Rakušan a lidi z ČVUT, kteří to s ním řídili,“ říká Josef Komárek. Svůj díl příběhu vypráví, protože je přesvědčený, že se mu lidé z této skupiny mstí, snaží se pohřbít jiný jeho projekt a jeho tím přivést do finanční tísně. 

Jan Rakušan naopak viní z pádu parků svého bývalého parťáka. „Pan Komárek se pokusil o násilné převzetí a od toho se vše odvíjí. Rok a půl poté to všechno spadlo jako domeček z karet,“ vysvětluje. Vystupovat veřejně moc nechce. Říká, že ho celá věc poškozuje a že přišel o velké peníze. I on vede svůj boj. Čelí obvinění z dotačního podvodu, loni policie jednu část vyšetřování uzavřela s návrhem na obžalobu. „K tomu se nebudu vyjadřovat,“ říká.

Největší věřitel, ministerstvo průmyslu, mlčí. Úřad sice požaduje vrátit přes 320 milionů korun vyplacených před zhroucením plánů, ale nezúčastnil se klíčové schůze věřitelů. Zpět nezíská pravděpodobně vůbec nic. 

 

Virtuální seznámení

Na začátku přitom vše vypadalo docela optimisticky. K setkání právníka z Prahy a podnikatele z Brna došlo úplnou náhodou ve virtuálním světě. „Vnitřně se za to stydím. Děti jely někam na hory a řekly mi: Tati, tady je on-line hra, klikni na to občas, ať nám to neumře,“ vzpomíná Josef Komárek na dříve populární hru Travian. V ní se nestavěly vědeckotechnické parky, ale vesnice, a platilo se zlatkami. 

„Nějaký pán začal se mnou ve hře komunikovat, že je nějaký Rakušan, kdo jsem já, co dělám,“ říká majitel menší společnosti Technofiber, vyrábějící kompozity – výrobky ze spletených uhlíkových a skelných vláken jako například rámy a trubky na kola a lodě. „Ozval se mi s tím, že má kontakty a kamaráda, co dělá evropské projekty a že spolupracuje s vysokými školami. A já zase mám technologickou firmu a mohli bychom spolu dělat. Tak jsme se seznámili,“ říká. Pamatuje si to přesně, protože vzájemné seznamování stvrdila společná cesta na zahájení fotbalového Eura 2008, zápas Česko–Švýcarsko.

Podle Jana Rakušana za ním naopak přišel po roce a půl známosti Komárek s tím, že by potřeboval pomoct s evropskými projekty a novými zakázkami.

Jan Rakušan tehdy ještě pracoval v T-Mobilu jako právník a mobilní operátor byl hlavním sponzorem české fotbalové reprezentace. Rakušan nasbíral množství kontaktů v mobilní branži, u sázkových společností, v IT firmách, ale i na některých ministerstvech a vysokých školách. Pohyboval se okolo mobilních plateb, tehdy se hodně řešilo a lobbovalo za povolení on-line sázení. Přechod od operátora k projektům, které se zabývají přesunem myšlenek ze škol do výroby, byl podle něj logickým pokračováním v kariéře.

Už v roce 2008 spolu Komárek a Rakušan založili první společný „podnik“. Sdružení Centrum pro výzkum, vývoj a inovace (zkráceně CVVI, nyní přejmenované na Research Centre) – k němu se následně přidal Energoklastr. Oba spolky původně sídlily na jižní Moravě. Vedli je spolu. Okolo obou vznikla síť spřízněných firem a lidí, kteří sdíleli různé nápady, do kterých začaly proudit veřejné peníze. 

Zpočátku šlo vše hladce a zřejmě ke vzájemné spokojenosti. Jednou z prvních společných akcí byla tak zvaná „bezpečná fotbalová branka“, která nemůže na nikoho spadnout a zranit ho či zabít (takové případy se stávaly). Přenosnou bránu z kompozitu „vyvinulo“ Rakušanovo Centrum pro výzkum s několika lidmi z ČVUT. O testování a výrobu se postaral Komárkův Technofiber, odbytu pomohli před volbami cílenou dotací politici a celé to zaštítil fotbalový svaz. Fotbal tehdy reprezentoval místopředseda svazu Jindřich Rajchl, Rakušanův partner v byznysu okolo výzkumu kmenových buněk.

„Nebudu moralizovat, nemám svatozář. Ale stojím si za tím, že výsledkem projektů, v kterých jsem byl, bylo vždy něco, co mělo využití,“ říká k tomu Josef Komárek. „Bezpečné branky, které jsem vyráběl, fungovaly a děcka nezabíjely jako ty původní, ocelové,“ vysvětluje. Energoklastr, který vede, postavil například na Univerzitě obrany v Brně z první padesátimilionové dotace malý aerodynamický tunel. Podle Komárka okolo něj vznikla fungující komunita vědců, podnikatelů a nadšenců.

 

Od nuly k miliardě

Ve druhé polovině minulé dekády se v České republice ve velkém rozjela stavba vědeckotechnických parků a inkubátorů pro začínající podnikatele. Fakticky jde o budovy postavené na míru určitým technologiím a určené k nájmu. Ministerstvo průmyslu na jejich vznik slíbilo z programu nazvaného Prosperita několik miliard. Hlavním lákadlem byla šedesátiprocentní dotace pro podnikatele, kteří je postaví. Pokud žádala neziskovka nebo třeba univerzita, mohla si říct až o pětasedmdesátiprocentní příspěvek.

Mimořádný byl i absolutní objem v korunách. Sáhnout si bylo možné až na 400 milionů na jeden park. Nejdůležitější bylo včas a podle pravidel postavit slíbený počet metrů čtverečních.

Jan Rakušan s Josefem Komárkem chtěli zkusit parky tři. První měl vzniknout v průmyslové zóně v Jihlavě (oficiální název byl VTP a CTT Vysočina, to CTT znamená centrum transferu technologií). Druhý jej měl rozšířit, přidat stanici na výrobu plynu z biologického odpadu a postavit laboratoře v Telči (projekt se jmenoval Rozvoj VTP a CTT Vysočina). A konečně třetí s velkým aerodynamickým tunelem měl vzniknout v bývalém vojenském prostoru Mladá v Milovicích. 

Dohromady všechny parky a projekty za 1,2 miliardy, z toho mělo přijít více než 900 milionů na příspěvcích od Evropské unie a České republiky. 

Nejsložitější bylo pro oba muže papírově dokázat, že na stavbu a nákup přístrojů mají dost financí. Dotace se totiž proplácejí zpětně a po částech. Současně zde bylo lákadlo dotace na 75 procent projektu, pokud bude „neziskový“. Vznikla kvůli tomu podivuhodná konstrukce. Obrazně řečeno byla celá zabalena pod České vysoké učení technické v Praze (podrobnosti v infografice). O dotaci totiž žádaly dvě nově založené neziskovky, obecně prospěšné společnosti: jedna byla určená pro dva parky na Vysočině, druhá pro Milovice. Obecně prospěšné společnosti založilo Komárkovo a Rakušanovo sdružení Energoklastr. V čele správní rady neziskovek byl vždy zástupce ČVUT a řediteli se stali nejbližší spolupracovníci Jana Rakušana. Žádná z neziskovek neměla ani historii, ani finance. O dotace proto jako třiatřicetiprocentní spolužadatel žádalo ČVUT a s ním prodejce oken CZ Okna (později přejmenovaný na CZ Projekt). Díky tomu se stal plán na ministerstvu průmyslu „průchozím“.

Za univerzitu jednal tehdejší děkan fakulty elektrotechnické Boris Šimák. Od tehdejšího rektora ČVUT Václava Havlíčka získal v polovině roku 2010 plnou moc k zastupování univerzity v chystaných parcích. V neziskovce pro park na Vysočině byl Šimák předsedou, v Milovicích členem správní rady. Jeho souhlas byl potřeba pro všechna zásadní rozhodnutí. Loni například soudu potvrdil, že majetek pořízený z dotací zastavil ve prospěch firemní schránky. Profesor Šimák na dotazy zaslané e-mailem do uzávěrky nereagoval.

Po uzávěrce tištěného Reportéra profesor Šimák uvedl, že se několik částí fakulty elektrotechnické chtělo zúčastnit projektu na Vysočině a po návrhu tehdejšího rektora Havlíčka se stal členem správní rady připravovaného parku v Jihlavě a následně v Milovicích. „Jako děkan FEL jsem tak měl možnost přispět k realizaci projektu. Projekt (v Jihlavě) byl realizován, zkolaudován a slavnostně otevřen 4. června 2014,“ uvádí s tím, že v říjnu téhož roku ve správní radě skončil.

„Domluva na počátku byla, že my z Brna budeme mít na starosti přípravu Vysočiny a pan Rakušan bude mít z Prahy na starosti Milovice,“ vypráví Josef Komárek. Část parku v Jihlavě měla být vyhrazená pro ČVUT a brněnskou Mendelovu univerzitu. Jedna měla zkoumat energetické úspory, druhá biopaliva. Potichu chystané testovací středisko pro společnosti Honeywell mělo přinést peníze. Firma spolupracující s Američany zde měla mít vlastní chráněné prostory a na serverech vývojová data. Plánovalo se, že v Milovicích vyroste aerodynamický tunel a areál bude živit spolupráce s mladoboleslavskou Škodou Auto. Komárek, Rakušan a případně další investoři by měli příjem ze správy parků a nových projektů, které by do nich firmy a školy přinesly. Na to už také měli připravené jiné společnosti.

Jan Rakušan odmítá Komárkovo tvrzení, že by existovala nějaká dohoda o sférách vlivu. Naopak prohlašuje, že oba parky měl mít od počátku na starosti on. Jeho partner se měl starat o účetnictví, daně a provozní věci. „Já jsem duchovním otcem, já jsem přizval ke spolupráci řadu velkých i menších firem, akademických partnerů včetně Svazu lyžařů, ČVUT nebo Mendelovy univerzity. Získal jsem i investory,“ uvedl Rakušan.

Už během přípravy projektů mezi nimi došlo ke sporům a v průběhu roku 2012 se domluvili, že se raději vzájemně vypořádají a rozejdou. Podle Jana Rakušana bylo hlavním důvodem, že nedostával informace z účetnictví a zprávy o projektech v Brně. Naopak Komárek tvrdí, že se ho snažili vystrnadit z výběrových řízení a poté i parků. Vyvrcholilo to prý výběrovým řízením na stavbu parku v Jihlavě. „Všichni přijeli v červnu na slavnostní poklepání na kámen do Jihlavy a pan Rakušan mi tam řekl, že profesor Šimák z ČVUT jako předseda správní rady smlouvu s vítězi nepodepíše, pokud si řízení projektu nepřevezmou do Prahy,“ říká Josef Komárek. V té době se skutečně stáhl z Vysočiny a čekal na vrácení peněz, které do společných akcí vložil. Řízení projektů, výběrová řízení a komunikaci okolo dotací na parky komplet převzal Jan Rakušan a jeho lidé. 

Ke konečnému vypořádání však nikdy nedošlo.

 

Dotovaná megalomanie

Podle Jana Rakušana může za současný stav jeho bývalý partner. Prý porušil dohody o přátelském rozchodu, násilně ovládl spolek Energoklastr a s pomocí několika lidí na ČVUT, kteří proti němu a profesoru Šimákovi intrikovali, projekty „úmyslně zničil“.

Suchá řeč dokumentů však dává jiný obrázek, proč parky padly. Podle dokumentů ministerstva průmyslu týkajících se dotací, podle komunikace úředníků s Rakušanovým týmem a následně i dokumentů z insolvenčního řízení, šlo jednoduše o megalomanský projekt závislý na dotacích a s minimem vlastních peněz. 

Za jedno z výběrových řízení na dodavatele stavby v Milovicích ostatně padl trest a dotace se krátila o čtvrtinu. V soutěži bylo podmínkou, že uchazeči musí mít zkušenosti s podobně velkými aerodynamickými tunely, jaký se měl podle projektu budovat. Až při auditu zakázky se zjistilo, že vítězné sdružení v čele se společností Prominecon CZ vyhrálo s referenční zakázkou, která se opírala nikoli o zkušenost se stavbou aerodynamických tunelů, ale „fukarů“, s nimiž si hrají návštěvníci výstavy ve Varšavě.

Podle Rakušana bylo zásadní chybou, že nové vedení milovického projektu spojené s Komárkem podepsalo s Promineconem exekuční zápis, v kterém slíbilo do tří dnů zaplatit dlužných čtyřicet milionů. Ty však neměli a zároveň tím podle Rakušana neziskovku připravili o možnost chtít peníze po dodavateli za problematické výběrové řízení a pokutu z prodlení.

Komárek k tomu říká, že k podpisu došlo za jeho zády a poté, co se to dozvěděl, podal na ředitele projektu trestní oznámení.

Stavební firmě Prominecon CZ, která kvůli podepsané a neuskutečněné zakázce vystupuje jako věřitel, přitom nyní pravděpodobně propadnou v exekuci pozemky, které předtím město Milovice levně prodalo neziskovce na vědecké centrum. Prominecon CZ se kdysi jmenovala Navatyp, od letošního března si říká Vistoria CZ. Jako majitel se k ní nyní oficiálně hlásí bývalý pražský komunální politik Tomáš Hrdlička. „V této chvíli děláme právní rozbor naší situace,“ uvedl na dotaz, co s pozemky plánuje.

 

Není to skrytý záměr?

Největším průšvihem byl ovšem třetí park – ten, který jednoduše vůbec neexistuje. Jmenoval se „Rozvoj Vysočina“. Měl se stát mladším bratrem prvního parku v Jihlavě. Původní plán počítal s laboratořemi a malou experimentální bioplynovou stanicí. Ta měla vyrůst nejprve v Telči na pozemcích ČVUT. Jako vyjednávač s obcemi fungovala Gabriela Lobodášová, Rakušanova známá z mobilní branže.

Při veřejném projednávání plánu se Lobodášové starosta Telče věštecky zeptal, zda náhodou nejde o skrytý záměr postavit normální komerční bioplynku a schovat ji za vědu a výzkum. Podle zápisu byl ubezpečen, že jde jen o laboratoře a pracovní místa. V Telči to nicméně neprošlo, na dalších místech také ne. Poslední oficiální změna projektu počítala s obcí Krakořice u Šternberka. Předseda správní rady pro park Vysočina profesor Šimák podepsal předběžnou smlouvu o koupi části zemědělského družstva, z kterého měl vzniknout „vědeckotechnický park Šternberk“. Uvnitř byla schovaná bioplynka a silážní žlaby. 

Zkraje roku 2013 dostal někdo na ministerstvu průmyslu rozum nebo strach. Projekt „Rozvoj Vysočina“ s bioplynovou stanicí se totiž dokola měnil, posuzoval a zamítal. Kvůli nedostatečným financím a pochybám o jeho smyslu. Poprvé tento projekt také začala řešit protikorupční policie. Odstartovalo to trestní oznámení, které podali zřejmě lidé z ministerstva. Směřovalo na Jana Rakušana a tehdejšího šéfa přes evropské fondy na ministerstvu Petra Očka kvůli údajným nestandardním stykům a tlaku na zaměstnance, aby tento projekt schválili. Po zhruba roce byl případ odložen. 

Petr Očko, který je nyní šéfem Technologické agentury ČR, říká, že šlo o snůšku nepravd a zkreslených informací. Uvádí, že řízení fondů převzal v kritickém stavu po svém předchůdci Miroslavu Elfmarkovi. Evropská komise zastavila téměř na tři roky proplácení peněz a on začal úřad organizačně a personálně čistit i kvůli nedůvěře v některé lidi „působící v sekci za pana Elfmarka“. „Trestní oznámení neslo jasné znaky původu u těchto osob s cílem mě odstranit,“ uvedl Očko. Miroslav Elfmark je přitom v oboru dotací známá postava: v druhé polovině roku 2014 se stal poradcem rektora ČVUT, ze školy v roce 2016 odešel kvůli pravomocnému odsouzení za daňový podvod.

Projekt „Rozvoj“ nakonec žádnou dotaci nedostal, přesto si neziskovka na Vysočině bioplynku pořídila. Těsně před rokem 2013 koupila obecně prospěšná společnost vedená profesorem Šimákem a řízená Rakušanovými lidmi projekt ve Velkém Meziříčí, kdy plyn ze stanice měl dodávat městu i teplo. Postavili vědeckotechnickou bioplynku za vědeckofantastickou cenu. Stála prý  150 milionů – a v ceně měly být i nějaké technologie v původním parku v Jihlavě. Jan Rakušan říká, že na technologie a stavební úpravy v Jihlavě šlo 85 ze zmíněných 150 milionů korun. Tyto dluhy stáhly nakonec celou neziskovku do úpadku. V dražbě o bioplynku nikdo neprojevil zájem ani za čtyřicet milionů.

Profesor Šimák po uzávěrce tištěného Reportéra uvedl, že počítali se zapojením bioplynky do dotovaného projektu vědeckotechnického parku. „Schvalovací řízení nebylo bohužel dokončeno. Podle posudků byla jak nezávislými odborníky, tak bankou prověřena kladně jeho ekonomická životaschopnost a soběstačnost. Stavba bioplynové stanice nebyla pořízena z dotačních prostředků. Projekt byl realizován z čistě komerčních zdrojů,“ uvedl Boris Šimák.

Josef Komárek je přesvědčený, že hlavním smyslem akce bioplyn bylo získat peníze od banky a další dotaci. „Zda a kudy tam peníze tekly, to mohou zjistit jen policajti,“ říká s tím, že projekt byl předražený. Podal trestní oznámení pro podezření z pokusu o dotační podvod, největší část ovšem protikorupční policie po roce odložila.

Jana Rakušana a několik spolupracovníků však vyšetřovatelé obvinili z dotačního podvodu v souvisejícím projektu. Jedná se o fiktivní studentské stáže. Část peněz skončila v kapsách organizátorů, část směřovala k dodavatelům vznikajících parků. Řádově se jedná o miliony. Jan Rakušan se k tomu nechtěl vyjádřit.

 

Dvě sestry

S financováním parků měli pomoct partneři. Jak bylo řečeno, dotace totiž tečou zpětně a po částech, nejprve je potřeba získat peníze, za které se začne projekt uskutečňovat a které jsou teprve následně proplaceny dotací. Hlavní roli ve financování a shánění partnerů měla mít společnost Bloom Invest. 

Od počátku šlo přitom o schránku. Podle rejstříku ji po většinu času vlastnila Kateřina Ďatková a její sestra Gabriela Lobodášová, již zmíněná známá Jana Rakušana, která se zabývala hledáním vhodného místa pro bioplynku. Firma Bloom Invest se postupně stala největším věřitelem parků na Vysočině, vymáhala po nich pohledávky za více než sto milionů korun. Další pohledávky koupila od společností Jana Rakušana. Dohromady s různými smluvními sankcemi přesáhly jen na Vysočině dvě stě milionů korun. Pohledávky následně převzala anonymní kyperská společnost Otaria Per-Blandus. Shodou okolností za Bloom Invest i Kypřany jednají stejní lidé spolupracující s pražskou advokátní kanceláří Brož, Sedlatý. 

Kateřina Ďatková uvedla, že k Bloom Investu nemá co říct. Gabriela Lobodášová uvedla, že se nechce k financování parků vyjadřovat, má malé dítě a rok a půl je mimo. Advokát Petr Sedlatý uvedl, že je vázán mlčenlivostí. 

Co je však na tom nejpodstatnější, státu a většině ostatních věřitelů se z dotovaných a zkrachovalých projektů pravděpodobně nevrátí nic.

Věřitelé, tedy Bloom Invest a „Kypřani“, totiž mají ve svůj prospěch zajištěný téměř veškerý majetek, tedy především budovy, pozemky a přístroje v Jihlavě. Cokoliv se z toho prodá, půjde nejdříve na Kypr.

To, že se dá majetek do zástavy, schválil Jan Rakušan a za neziskovku potvrdil profesor Šimák. Ten loni kyperské společnosti stvrdil, že o všem věděl a vše podepsal. 

Na ČVUT, které bylo třetinovým spolužadatelem o dotace, panovalo dlouho ticho. První pochyby vznikly okolo opakovaných a zamítaných žádostí na druhý park v Jihlavě, z něhož se vyklubala zmíněná bioplynka ve Velkém Meziříčí. Rektor Havlíček, který dal profesoru Šimákovi plnou moc k zastupování univerzity, ji vzal před koncem svého funkčního období zpět. 

Problémy s parky tak spadly na jeho nástupce v čele ČVUT Petra Konvalinku. Ten si nechal po svém nástupu v roce 2014 udělat právní analýzu, z níž vyplynulo, že vedení univerzity nemá přehled o tom, co její zástupci slíbili a podepsali. Případné vracení dotace by se mohlo podle analýzy týkat i školy, protože parky univerzita zaštítila jako spolužadatel. „Z pohledu ČVUT konstatujeme, že nemáme žádné závazky. Podnikli jsme kroky k tomu, aby nebylo možné požadovat jakákoliv plnění,“ uvedl nyní na dotaz Reportéra rektor Konvalinka. 

Ve sporu mezi Rakušanem a Komárkem se tehdy škola přiklonila na Komárkovu stranu. Ten získal přístup k dokumentům a měl navrch. Ale jen na pár měsíců. Bloom Invest totiž požádal o zaplacení dluhů a Vysočinu poslal do insolvence. Jen o chvíli později do insolvence na návrh Rakušanova spolupracovníka zamířily i Milovice. 

Jak již bylo uvedeno, největší věřitel parků, tedy stát, přes který šly dotace, mlčí. 

Zástupci ministerstva průmyslu nedorazili ani na první schůzi věřitelů, nepřišli ani zástupci finanční správy. Konkurz Vysočiny ovládli zajištění věřitelé v čele s „Kypřany“. 

Josef Komárek nyní bojuje o finanční přežití. Ministerstvo průmyslu odmítlo jeho spolku Energoklastr vyplatit desítky milionů u jiného skončeného projektu. Důvodem jsou dva smrtící posudky, že spolek nesplnil podmínky dotace. 

Komárek si myslí, že to s příběhem parků těsně souvisí. „Rektor Konvalinka nám s parky hodně pomáhal. Ale jen do doby, než se na škole objevil jako jeho poradce Miroslav Elfmark, potom už ne,“ říká. 

Autorem jednoho z posudků o nesplněných podmínkách je totiž bývalý Elfmarkův spolupracovník, který se pohybuje okolo vědeckotechnických parků. Svět vědy a dotací je prostě malý. „Na začátku jsem si říkal, že se nám podařilo darebákům zatnout tipec. Ale nakonec možná budeme za největší pitomce my,“ uzavírá Josef Komárek.

 

590b449b9c40d6e6c28dd1e5 MEDIA_ITEM image

Text vznikl s podporou Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky.

 

Tato verze článku je aktualizována o vyjádření profesora Šimáka, který své odpovědi na otázky magazínu Reportér zaslal až po uzávěrce tištěného vydání.

Galerie (5) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat