Reportáž

Atentát na peruánské skvosty

01 / 10 / 2015

Aktivisté Greenpeace před časem pošlapali velevzácný obrazec kolibříka v poušti Nazca. A rozezlili tím Peruánce, kteří to berou jako urážku svých předků. Nyní se však ukazuje, že hlavního ničitele unikátů z dob předkolumbovské civilizace je třeba hledat jinde…

Aktivisté Greenpeace před časem pošlapali velevzácný obrazec kolibříka v poušti Nazca. A rozezlili tím Peruánce, kteří to berou jako urážku svých předků. Nyní se však ukazuje, že hlavního ničitele unikátů z dob předkolumbovské civilizace je třeba hledat jinde…

Aktivisté Greenpeace před časem pošlapali velevzácný obrazec kolibříka v poušti Nazca. A rozezlili tím Peruánce, kteří to berou jako urážku svých předků. Nyní se však ukazuje, že hlavního ničitele unikátů z dob předkolumbovské civilizace je třeba hledat jinde…

Peruánský pilot dvakrát za sebou navádí malou cessnu tak, aby si turisté sedící v levé části letadélka vyfotili obrazec psa. Ten – vedle řady dalších obřích zpodobněních zvířat, geometrických útvarů a linií – vyryli zhruba před dvěma tisíciletími Indiáni na planině poblíž města Nazca. Nyní pilot dělá otočku, abych i já, na sedadle vpravo, mohl splnit svoji turistickou povinnost.

Žaludek se mi převrací, snažím se soustředit na psa v pustině pode mnou. Vypadá, jako kdyby uskakoval před rozpáleným pouštním vzduchem, který se díky zdejšímu mikroklimatu bez deště a větru ani nepohne. Navíc je z něj částečně mrzák: nohy mu pod koleny amputuje vyježděná cesta… Naši dávní předci si toto úžasné dílo nemohli vychutnat, pořádně ho lze spatřit jen z výšky.

Greenpeace, nepřítel Peruánců

Právě popsaný obrazec není jediný, který Indiánům kultury Nazca jejich potomci poničili. Další vyježděná cesta půlí velrybu, stejně tak i pavouka. A ještěrovi jeho ocas odřízl silniční tah Panamericana. Zdejší vypodobeniny zůstávají přesto druhou nejnavštěvovanější atrakcí v zemi, hned po incké citadele Machu Picchu. Národní pohoršení proto vyvolalo, když se před několika měsíci na závěr mezinárodního summitu o globálním oteplování do prostoru vkradli aktivisté Greenpeace a pod zobákem devadesátimetrového kolibříka umístili anglický nápis: „Čas na změnu. Budoucnost je obnovitelná.“

Novinář Roberto Ochoa, který se v deníku La República věnuje archeologickým objevům, svůj komentář zakončil vzkazem „Fuck you Greenpeace!“. A svůj postoj mi nyní vysvětluje v podloubí limské kavárny: „Vědci si tam při výzkumu nazouvají boty podobné sněžnicím, aby povrch nenarušili, našli tam třeba otisky podkov z počátku kolonizačního období,“ říká, vytahuje lžičku z šálku a pokračuje: „Když tam tímhle vyryješ své jméno, zůstane tam dalších pět set let. A takové místo podupe dvacetičlenná banda aktivistů! Ty stopy už nepůjdou nikdy zahladit!“ chrlí Roberto, který akci Greenpeace bere i jako osobní zradu, protože jejich kampaně dosud podporoval. Popíchnu ho, že to má svou kladnou stránku: náhlý zájem peruánské veřejnosti k zanedbávané ochraně nespočetných památek na vyspělé indiánské civilizace. „To bys pak mohl říct, že pozitivní byla i druhá světová válka, protože po ní vzniklo OSN!“ oboří se na mně Roberto nasupeně.

Jinak to vidí Ana María Cogornová, šéfka Asociace Maríy Reicheové, která dlouhodobě tlačí na stát, aby se o unikátní obrazce v Nazca lépe staral. „To, co udělalo Greenpeace, bylo hloupé, ale nám to dalo skvělou záminku zaútočit na vládu, že památku dostatečně nechrání,“ říká s tím, že slogan u kolibříkova zobáku není zdaleka tím nejhorším, co obrazce za poslední století potkalo. Připomíná rovněž, že mezi aktivisty nebyl žádný Peruánec, což pomohlo ještě víc rozpumpovat celospolečenské rozhořčení, že nějací cizáci ničí zdejší kulturní dědictví. Úřady, které jinak devastaci památek bohorovně přehlížejí, najednou začaly jednat a přes Interpol žádaly, aby viníci byli vydáni spravedlnosti zpět do Peru. Cogornová se „grínpísáků“ zastává: „Musím říct, že se k tomu postavili čelem. Jejich šéf Kumi Naidoo přijel velmi rychle do Peru a rytířsky se všem omluvil.“

Paříž – Nazca – Dakar

Šedesátnice Cogornová, která ve své kanceláři každou chvíli něco chaoticky hledá, tedy může zářit spokojeností: podařilo se nastartovat veřejnou debatu o tématu, které ji pálí. Méně nadšený je její pudlík Tumi, pojmenovaný po ceremoniálním noži z dob močické civilizace. Novinářská návštěva mu zasedla jeho židli a tak se jí neustálým ňafáním domáhá zpět. „Greenpeace navíc nebyli první, ke Kolibříkovi už před časem pronikla japonská novinářka s celým štábem, pózovala u něho pak vleže. Výrobce nápojů Redbull tam natáčel reklamu a žádné slovo lítosti jsme od něj nikdy neslyšeli,“ vysvětluje Cogornová a dodává: „Ostatně úplně největší škody tam děláme my Peruánci. Například před dvěma lety vláda povolila, aby tudy vedla rallye Paříž – Dakar. Vyhnula se sice nejcennějším obrazcům, ale několik lichoběžníků v okrajových částech planiny bylo poškozeno,“ ukazuje mi na monitoru svého počítače fotky „před a potom“.

Další hrozbu představuje nelegální těžba: v Nazce jsou bohatá naleziště železa, doly tady hloubí i zlatokopové. Stát není schopen jejich činnost zastavit, majitele potrestat a dělníky vyhnat.

A úplně největším ohrožením jsou invaze, jak Peruánci nazývají opakovanou situaci, kdy stovky bezzemků koordinovaně obsadí půdu – ať už v soukromém nebo erárním vlastnictví – a začnou si tam z plechů, rohoží a překližek budovat chatrče. V případě Nazky měla invaze zdržení, protože v dřívějších dobách měli Peruánci respekt ke svatým místům svých předků, báli se. Tento strach strach však už pominul, navíc osídlení zdejší pouště podporuje i vedení města Nazca. Lokální politici kvůli volebním hlasům rádi zajistí, aby státní energetická společnost přivedla k chýším proud. Porušují tím zákony, ale právě tímto způsobem lze divoké osídlení de facto zlegalizovat. „Upozorňujeme na tyto zásadní problémy neustále, ale zatím jsme dokázali jen zabránit tomu, aby se přetížené kamiony vyhýbaly placení mýtného objížďkou přes planinu Nazca,“ říká Cogornová. Výběr mýtného úřady posunuly po silničním tahu Panamericana více na jih – do míst, kde ji nelze objet.

Málo platné drony

Vzácné obrazce nejsou nijak oplocené a kromě několika cedulí, které se v rozlehlé poušti ztrácí, nemusí případný „narušitel“ ani vědět, že právě přejíždí gigantickou rytinu v půdě. „Navrhovali jsme ministerstvu kultury, že seženeme peníze na informační tabule i na výstražné světelné signály na fotobuňku. Řekli nám, že to není potřeba,“ stěžuje si Cogornová. Ministerstvo kultury slibuje, že výhledově na hlídání území, které od roku 1994 patří na listinu světového dědictví UNESCO, nasadí drony. Jenomže letečtí roboti mohou sice monitorovat terén, ale vymáhat, aby dotyčný hříšník areál opustil, už nedokážou.

Proč je v tomto ohledu peruánský stát tak bezzubý? Javier Paredes Sotel, obrýlený čtyřicátník z právního odboru ministerstva kultury, se nejdříve pustí do Greenpeace: „Nejde jen o pošlapaní obrazců v Nazca. Byla to urážka našeho národa a celého lidstva.“ Jeho projevu však chybí patřičné nasazení, spíše se zdá, že stejnou větu už opakoval řadě novinářů přede mnou mnohokrát. A bez velkého zápalu se brání i mému argumentu, že jeho úřad netrestá narušení památky, které mají na svědomí samotní Peruánci. „Máme rozjeto třicítku případů se zhruba stovkou obviněných. V krajním případě mohou jít do vězení až na šest let,“ říká po dlouhém naléhání, aby dal příklad nějakého stíhání za ničení linií v Nazca. Ale vypadá to, že si cifru vycucal z prstu, konkrétnější být nechce. Stejně tak neví, kolik osob už je kvůli tomu za mřížemi. Pak trochu otráveně přihodí pár stížností na nedostatek personálu a peněz, načež schůzku ukončuje.

Není žádné přehánění říci, že peruánští politici berou starost o památky jako výstřední hobby nepočetné vyšší třídy. Kultura je zajímá jen ve chvíli, kdy se někde před novostavbou muzea odhaluje děkovná cedule s jejich jmény. Zdejší ministerstvo kultury, které existuje teprve od roku 2010, je v exekutivě ještě větší otloukánek, než jsme zvyklí z našich končin. Peru je ekonomicky závislé především na vývozu kovů, ke svým jedinečným památkám se chová macešsky a neumí je využít pro hospodářský rozvoj. Nazca je nevzhledné město, kde by bez obrazců v nedaleké poušti jinak turista při svém výletu do bývalé incké metropole jménem Cuzco neměl žádný důvod zastavit. Díky obrazcům tu alespoň jednu noc stráví 120 tisíc návštěvníků ročně. Ti se pak většinou dopoledne – před tím, než výhledy zahalí mlha od moře – nad planinou proletí a zase zmizí. Tento zdroj peněz se však nepochybně ztratí, pokud expandující město kolibříka a spol. zastaví.

Nemocnice na místě pyramidy

„Nazca je ukázkovým příkladem toho, jak tady nefunguje ochrana památek,“ říká za stolem své kanceláře advokát Fabricio Valencia Gibaja, který se specializuje na kauzy spojené s obranou kulturního dědictví. Dodává: „Peru má několik desítek tisíc pamětihodností různého významu, ale pořád ještě neexistuje ani jejich seznam. Chápu, že nedokážeme ohlídat všechny, ale alespoň těch osm míst, která jsou pod ochranou UNESCO, bychom snad zvládnout mohli.“

Z letmého pohledu do mapy je však zřejmé, jak podivně je archeologická zóna v Nazca vymezena a chráněna. „Měří celkem 5 130 kilometrů čtverečních. Podle zákonů by v ní neměla být žádná výstavba, takže nelegální je vlastně i nemalý úsek Panamericany nebo dvousettisícové město Ica. Když se právo takto rozchází z realitou, není se co divit, že ho občané neberou vážně. To už jako archeologickou zónu můžeme vyhlásit celé Peru,“ říká čtyřicátník s bradkou ironicky. V zemi je zkrátka tolik památek, že nové stavby mají přednost. I tak lze shrnout zdejší přístup. Například největší nemocnice v hlavním městě Lima stojí na troskách obří pyramidy. A nově budované muzeum předkolumbovských civilizací vzniká přímo na místě chrámu Pachacamac kousek za Limou. „Ještěra přepůlila Panamericana už v roce 1938. Ale nemyslím si, že se nyní k Nazce chováme lépe. Až se jednou bude silnice rozšiřovat o další pruhy, nikdo nebude hledat nějakou objížďku. Prostě zmizí další kus obrazce,“ říká advokát Gibaja.

Přístup Peruánců k jejich kulturnímu dědictví připomíná chování despotického otce k synům. Mlátí potomky hlava nehlava, ale nikomu jinému nedovolí, aby se jich byť jen dotknul. Případ Greenpeace to potvrzuje. A jaká je vlastně reakce této ekologická organizace na skandál s „počmáraným kolibříkem“? Když jsem kontaktoval Sol Gosettiovou z argentinské pobočky, jejíž člen happening organizoval, odpověděla mi, že se Greenpeace na pokyn z centrály k tématu už nevyjadřovat nebude.

Galerie (1) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat