Komentář

Poučení z aféry Pejsekgate

02 / 09 / 2017

Někdy nám připadá, že mluvíme o nesmyslech, a přitom v posledku jde zpropadeně důležité věci. Ukázal to i dosud nejslavnější facebookový post předsedy lidovců Pavla Bělobrádka.

Někdy nám připadá, že mluvíme o nesmyslech, a přitom v posledku jde zpropadeně důležité věci. Ukázal to i dosud nejslavnější facebookový post předsedy lidovců Pavla Bělobrádka.

Ten příběh zná celá republika, takže jej připomeňme v hrubých rysech pro ty, kdo měli v uplynulém týdnu spoustu práce, případně ho strávili v offline režimu uprostřed Pacifiku. 

Jakási paní se svěřila na Facebooku, že je smutná, poněvadž jí umřel pejsek. Pavel Bělobrádek na to rozšafně odepsal, že zvířata neumírají, nýbrž „uhynou, pojdou, chcípnou”. Tahat sem umírání je prý „modernistické, levicové a liberální… městské”, s dovětkem: „Věřte veterináři.” Následujících dvanáct hodin si celá země utahovala ze svého vicepremiéra. Posléze dalších dvanáct hodin kroutila hlavou, jaké pitomosti to u nás řešíme. Tak to bychom měli.

Bělobrádek nicméně nechtěně poukázal na velkou a důležitou rozpravu, jež se v naší společnosti rýsuje. A se kterou se budeme muset, chtě nechtě, v příštích dekádách potýkat.


Osobní kompas

Šéflidovec má – striktně vzato – vlastně pravdu. My biologové také říkáme, že zvíře uhynulo. Nicméně korpus jazyka českého je jiného názoru, přinejmenším v internetovém provedení. Pokud googlujete výraz „zvíře uhynulo“, vyskočí vám asi pětkrát méně odkazů, než při kombinaci „zvíře umřelo“. Nicméně hněv se na Bělobrádka nesnesl pro veterinářskou upjatost nebo slovní konzervativismus. Lidem asi nejvíc chyběla bezcitnost. Když někomu uhyne – umře (nehodící se škrtněte) pejsek, patrně právě nemyslí na správné názvosloví. A každopádně, nešlo by přinejmenším tu paní okřikovat někdy jindy?

Jenomže od Bělobrádka to nebyl náhlý úlet. Velmi podobnou poznámku o hynutí a umírání uvádí ve své knize Na život!, kterou lidovecká strana letos vydala. Očividně rozpor považuje za nějak důležitý. A má pravdu. Jenomže tu proti sobě nestojí mluvy veterinářského stavu a chovatelského lidu. Aféra Pejsekgate totiž přehledně ilustrovala jinou dělící čáru, kterou dobře znají a empiricky prozkoumali sociální psychologové. Když studovali náš vztah k divokým zvířatům, popsali dva typové postoje, které asi všichni intuitivně známe. Nazývají je dominancí a mutualismem. 

Lidé s převážně dominantním uvažováním si ponejvíce přejí, aby zvěř poskytovala užitek nebo zábavu. Nevidí nic špatného na lovu nebo rybaření. Neznamená to, že by jim chyběla lidskost. Když myslivci na znamení respektu po honu vkládají mrtvému divočákovi do mordy smrkovou větvičku, chápou to jako znamení úcty k životu. Dominance má snadno srozumitelný prvopočátek. Neseme si ji v sobě z dob, kdy zvířata byla hlavně jídlem, popřípadě dalším zájemcem o naše jídlo. 

Mutualisté vidí v chlupatých a pernatých sousedech hlavně živé bytosti. Divoká zvířata, která kolem nás žijí, považují za součást svého společenství. Vytvářejí si k nim citovou vazbu a chtějí o ně pečovat. A také – ano, už je to tady! – mají větší sklon přisuzovat jim lidské vlastnosti. Kupříkladu bez většího rozmýšlení napsat, že pejsek umřel. Vědci testují příchylnost k dominanci a mutualismu sérií otázek, které lidem kladou. Docela to sedí, respondenti bývají v odpovědích konzistentní. Navíc hodnotové orientace slouží jako osobní kompas, kterým každý z nás řídí své praktické chování a postoje. Ukázaly to reálné testy. 

Řidiči, kteří dávají převážně mutualistické odpovědi, také s větší pravděpodobností zastaví auto, vystoupí, zvednou želvu, která přechází silnici, odnesou ji za krajnici. Například Američané s mutualistickými sklony skutečně méně loví a rybaří (a více chodí pozorovat divoká zvířata), němečtí mutualisté častěji souhlasí s návratem vlků a zubrů do přírody.

Bělobrádek měl nicméně pravdu v jednom společenském postřehu. K divokým zvířatům jsou obecně vstřícnější lidé liberálních postojů, s vyšším vzděláním, většími příjmy a žijící ve městech. Naproti tomu dominantní uvažování vůbec neznamená, že by dotyčný nechtěl chránit zvířata. Může k tomu mít jiné důvody než soused, ale pořád bude milovat bohatou a pestrou přírodu; lesy plné ptáků a stráně, jež bzučí, kvetou a voní. 

Přesto se tady pomalu utváří rozpor, který nás v příštích desetiletích bude sem a tam dělit společnost. Do české krajiny se vracejí větší divoká zvířata, jež jsme v minulosti vyhubili. Řeky a potoky už opět obývá několik tisíc bobrů. V několika koutech země se usadily vlčí smečky. Každý rok zhruba na stovce míst vyvádějí mladé orli mořští. Naše příroda se stává bohatší a zajímavější. A vypadá to, že prozatím se z toho velká většina Čechů a Češek raduje. 

Nicméně časem se patrně nevyhneme tomu, aby se tady nebo jinde naše zájmy křížily s chlupatými sousedy. Kdo by pak měl ustoupit? Nejspíš ne vždy na to budeme mít všichni stejný názor. A střety mezi lidmi a zvířaty se proto asi někdy promění v konflikty mezi lidmi. Měli bychom ovce chránit před vlky, nebo šelmy postřílet? Chceme v nějaký okamžik zastavit přibývání bobrů? Zabránit vlaštovkám, aby si stavěly hnízda nad okny? Vyhnat kolonii havranů z městského parku nebo kormorány z rybníka? Pokud se lišíme v principiálních hodnotových postojích vůči divokým zvířatům, nejspíš často nebudeme mít stejnou odpověď.


Jak to vyřešit?

Tohle není spor mezi ochránci přírody a myslivci, alespoň ne v první řadě. Organizované skupiny, ať už stojí na jakékoliv straně, mají sklon se do věcí vnořit hlouběji, lépe jí porozumět a snažit se o dohodu na nějakém kompromisu – před lety jsem jako tehdejší programový ředitel Hnutí DUHA podepisoval smlouvu o spolupráci při ochraně vzácných šelem s předsedou myslivecké jednoty. Spíše se tu budou rozcházet názory v řadách široké veřejnosti. A protože jde o rozličná pojetí morálních hodnot, mohou to být spory hodně vyhrocené.

Příklad: dříve či později počet českých bobrů v naší krajině stoupne natolik, že část společnosti bude chtít kvóty na odstřel. Jiné části to bude připadat jako barbarství. Co teď? V Americe, kde velká část střední třídy žije v rodinných domcích na zelených předměstích, už takové rozpravy hýbají nejednou komunitou. Rozmnožení jeleni se procházejí po zahradách a spory, které z toho vznikají, popsal v pozoruhodné knize Nature Wars (Války o přírodu) autor Jim Sterba. 

Kdyby došlo na hlasování, mutualisté v evropských zemích včetně Česka patrně s převahou zvítězí. Koneckonců k jejich vidění světa se přiklonil také nový občanský zákoník, který v paragrafu 494 ustanovuje: „Živé zvíře není věcí“. Ale spíše potřebujeme najít řešení, které nebude jedna část společnosti cítit jako porážku a druhá jako vítězství. Můžeme tak už předem promýšlet, jak spolužití s přírodou vyřešit tak, abychom zůstali v přátelství nejen se zvířecími, ale také s lidskými sousedy. Co třeba začít uznáním, že ne všichni to vidíme stejně?


Autor pracuje v institutu Glopolis
 

Galerie (1) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat