Článek

Plzeňská detektivka

Robert Čásenský, Václav Dolejší, Zprávy Seznam.cz
05 / 06 / 2016

Ten příběh by vydal na román. Je v něm spousta vrstev a zápletek. Velké peníze, tajemné struktury, karibské ostrovy, miliony v taškách, fiktivní Američané, napálená vláda, ale i tisíce slušně placených pracovních míst, miliardy na zaplacených daních a moderní české výrobky. Příběh plzeňské Škodovky by mohl sloužit též jako stručný průvodce dějinami novodobého českého kapitalismu. Policie sice vyšetřování odložila, ale ne kvůli tomu, že by vše bylo v pořádku. Výsledky její práce ovšem doplnily chybějící díly skládanky.

Ten příběh by vydal na román. Je v něm spousta vrstev a zápletek. Velké peníze, tajemné struktury, karibské ostrovy, miliony v taškách, fiktivní Američané, napálená vláda, ale i tisíce slušně placených pracovních míst, miliardy na zaplacených daních a moderní české výrobky. Příběh plzeňské Škodovky by mohl sloužit též jako stručný průvodce dějinami novodobého českého kapitalismu. Policie sice vyšetřování odložila, ale ne kvůli tomu, že by vše bylo v pořádku. Výsledky její práce ovšem doplnily chybějící díly skládanky.

Ten příběh by vydal na román. Je v něm spousta vrstev a zápletek. Velké peníze, tajemné struktury, karibské ostrovy, miliony v taškách, fiktivní Američané, napálená vláda, ale i tisíce slušně placených pracovních míst, miliardy na zaplacených daních a moderní české výrobky. Příběh plzeňské Škodovky by mohl sloužit též jako stručný průvodce dějinami novodobého českého kapitalismu. Policie sice vyšetřování odložila, ale ne kvůli tomu, že by vše bylo v pořádku. Výsledky její práce ovšem doplnily chybějící díly skládanky.

Osmého února letošního roku podepsala vrchní komisařka plzeňské expozitury Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality Markéta Dobrá rozsáhlý, více než stostránkový spis. Symbolicky tak uzavřela jednu velkou kapitolu v životě jedné z nejvýznamnějších firem v zemi, plzeňské Škody. Firmy, kterou v roce 1859 založil hrabě Valdštejn a o deset let později převzal hlavní konstruktér Emil Škoda. Firmy, která přežila pád mocnářství, obě války, první i druhou republiku, socialismus i obnovení kapitalismu.

Komisařka Dobrá vyšetřovala okolnosti prodeje Škody Holding z let 2001 až 2003, tedy vlastně jakési druhé vlny privatizace podniku poté, co první pokus – prodej do rukou českého podnikatele Lubomíra Soudka – skončil neúspěchem a Škoda se ocitla na kolenou. Policie měla podezření, že při druhém prodeji mohlo dojít ke spáchání čtyř trestných činů: podvodu, porušování povinností při správě cizího majetku, podplácení a legalizace výnosů z trestné činnosti. Vynesla v nich následující verdikty: odloženo, odloženo, odloženo a odloženo. O něco později se informace o konci vyšetřování s tímto závěrem dostala i na veřejnost. Zdálo by se tedy, že dlouhé policejní zkoumání k ničemu nevedlo.

Takový závěr by byl mylný. Plzeňským vyšetřovatelům se totiž ve skutečnosti podařilo doplnit řadu chybějících dílků do skládačky příběhu, který pronikl na veřejnost už téměř před pěti lety a předznamenal pád tehdy nejmocnějšího manažera v zemi.

Příběh lze shrnout do následujících vět: Tehdejší management Škody Holding využil příležitosti, která se před ním otevřela, spojil se s lidmi kolem Mostecké uhelné a společně v utajení koupili jeden z nejvýznamnějších podniků v zemi. K lidem, kteří k tomu dopomohli, následně doputovaly mnohamilionové částky přes sérii účelových finančních operací. Jedním hlasem je však třeba dodat i to, že manažeři takto získaný majetek – na rozdíl od jiných – nezplanýrovali, ale rozvinuli v úspěšný a fungující podnik.

Abychom mohli popsat, jak se to celé odehrálo, musíme se nyní přenést v čase o téměř patnáct let nazpět…

 

Druhá privatizace

Pětadvacátého října 2002 vyšlo nové číslo čtrnáctideníku Škodovák, firemních novin pro zaměstnance. Hlavní titulek oznamuje, že „Appian má exkluzivitu v prodeji Škoda Holding“, vedle na fotografii jsou dva mladí muži. Čerstvě jedenatřicetiletý ministr financí Bohuslav Sobotka a téměř třiatřicetiletý ředitel Škody Holding Martin Roman. Věkově jsou si blízko, ale o tom, co ten titulek doopravdy znamená, má ten druhý mnohem větší povědomost. A to přesto, že on členem vlády není.

Martin Roman stál v té době v čele Škody už dva a půl roku. Přišel tam v březnu roku 2000 poté, co o rok dříve, v únoru 1999, skončila ve Škodovce éra Lubomíra Soudka. Spolu s Romanem, který si získal důvěru bank při záchraně Janky Radotín, tvořili tým ještě Tomáš Krsek, Jiří Zapletal a Michal Kraus, kterého později nahradil Michal Korecký.

Soudkovi se původně se Škodou dařilo, expandoval do zahraničí a podnik rozvíjel. Nakonec mu ale křídla přistřihly banky ve chvíli, kdy se podnik začal topit v pasti obrovských úvěrů, které postupně načerpal. Nebyl to u privatizátorů z devadesátých let zdaleka jediný podobný případ.

Na jaře 2000 se začaly podnikat první formální kroky k záchraně plzeňské Škody. Mezi věřiteli hrály tehdy nejvýznamnější roli IPB a státní Konsolidační banka. V procesu se angažovaly také právní kanceláře Jansta, Kostka a BBH, stejně jako státní Revitalizační agentura. Plán spočíval v tom, že se z původní plzeňské Škodovky oddělí hlavní výrobní podniky do nové firmy, která nebude tolik zatížena komplikacemi z minulosti.

To se také stalo a na nově vytvořenou Škodu Holding, do jejíhož čela byl posazen Romanův tým mladých a nadějných manažerů, přešly všechny hlavní výroby a také ochranné známky – tedy vlastnická práva ke jménu Škoda a známému okřídlenému šípu.

Jenže IPB, která měla původně při restrukturalizaci nejvýznamnější pozici, o pár měsíců později sama padla. A tak se v Plzni začal odvíjet jiný scénář, takový, ve kterém měl hlavní slovo stát a také management Škody Holding.

Na podzim 2001 se původní Škoda, z níž byly ty zdravé části vyděleny, ocitla v konkurzu – mimochodem, poměrně zvláštně vyhlášeném. Podstatné pro další příběh je, že pod konkurzního správce Milana Bufku tak spadlo 51,6 % ve Škodě Holding. Zbylých

48,4 % pak patřilo státní České konsolidační agentuře (ČKA), která na jaře 2002 rozjela „druhou privatizaci“ plzeňské Škodovky.

Konsolidační agentura, jejíž dozorčí radě tehdy předsedal politik Vlastimil Tlustý a ředitelem byl dnešní člen bankovní rady ČNB Pavel Řežábek, si jako poradce na prodej najala firmu zvučného jména, investiční banku JP Morgan. S ní spolupracovala pražská pobočka slovenské firmy Slavia Capital – firma, která v příběhu později hrála velmi důležitou roli.

579f77179c40af426f22d32b MEDIA_ITEM image
Firemní časopis oznamuje důležité rozhodnutí.

 

Mladí, schopní – a připravení…

Bylo jaro 2002 a poradci začali pro stát připravovat prodej Škodovky. Chystat se ale začal i management. Mladí manažeři Škody si uvědomili, jaká příležitost se před nimi otevírá. Není divu, byli to muži, kteří nejlépe věděli, jak na tom firma ve skutečnosti je, a – to jim přiznejme – už si toho také docela dost na její záchraně odpracovali.

Ostatně jeden příklad velkého podniku, který také nakonec skončil v rukách vlastního managementu, už tu byl – těžařská firma Mostecká uhelná. Tu koupili její šéfové a další investoři společně skrytí za údajně americkou firmou Appian z peněz, které jim na to sama Mostecká uhelná půjčila.

A právě s nimi, tedy s Appianem, se dohodli na spolupráci mladí manažeři ze Škody Holding. Šlo o to, že Appian poskytne jméno a peníze na nákup, a pokud uspěje, tak se pak podle určitého klíče, k němuž se dostaneme později, o firmu a zisk z transakce s manažery rozdělí.

Proto na sklonku jara 2002, v době, kdy JP Morgan začal sondovat zájem případných investorů, začala vznikat v zahraničí spletitá struktura firem a trustů, která měla za cíl koupit Škodovku a přitom ukrýt, kdo jsou její skuteční nabyvatelé.

V následující pasáži se text začne poněkud hemžit exotickými destinacemi a cizokrajnými názvy firem, ale bez jejich uvedení by příběh nebylo možné popsat. A tato spletitá struktura je možná také vysvětlením skutečnosti, proč si minimálně někteří členové české vlády opravdu mysleli, že prodávají Škodovku výhradně zahraničním investorům.

Právník Josef Brož připravil pro manažery na Kajmanských ostrovech The California Trust, jehož zakladatelem byl podle dokumentů získaných švýcarskou prokuraturou při zkoumání všech finančních toků kolem Mostecké uhelné Martin Roman. Na Britských Panenských ostrovech zase vznikla firma Artwick Investments, jejímž vlastníkem se stal onen trust a beneficienty (těmi, v jejichž prospěch byla firma řízena) pak i ostatní členové Romanova manažerského týmu.

Skupina Appian v červnu založila firmu Appian Machinery (sídlila pro změnu v Holandsku), která později podala nabídku na koupi Škody Holding. A tato firma pár dnů po vzniku, 1. července 2002, uzavřela smlouvu o poradenství s poněkud tajuplnou karibskou firmou Ashby Commercial, ve které jí přislíbila vyplatit odměnu 150 milionů, pokud bude snaha o získání Škodovky úspěšná.

Ještě jedno jméno firmy je pro tento příběh důležité, možná dokonce nejdůležitější, protože právě v ní se pak zájmy všech zúčastněných protnou – jde o společnost Havelet, založenou na ostrově Man, což je malý ostrov v Irském moři zhruba na polovině cesty mezi Anglií a Irskem. Je vyhlášený pořádáním nejnebezpečnějšího závodu motocyklů – a také jako daňový ráj.

 

Rychle, rychle, rychle

Ale vraťme se  zase na čas zpátky do Česka, protože aby mohly být všechny ty exotické destinace k něčemu platné, muselo se to hlavní nejprve odehrát v Praze a v Plzni.

V Česku se dostal najatý poradce JP Morgan do kleští. Na jedné straně na něj ČKA, zejména její dozorčí rada, tlačila, aby proces prodeje co nejvíce urychlili. Na straně druhé stál obezřetný management Škody, který si i poskytnutí detailních informací o firmě nechal schválit valnou hromadou.

ČKA v půlce června informovala svého poradce, že existují dva zájemci o koupi, firmy Advent a Appian, a že žádají o exkluzivitu v jednání. Poradce na to namítl, že je lepší nechat proces otevřený pro více zájemců a že se tak může podnik prodat za lepších podmínek.

Dozorčí rada ČKA, které předsedal Vlastimil Tlustý z ODS a členem v ní byl Josef Hojdar z ČSSD (dříve zasedal i v orgánech Mostecké uhelné), několikrát přijala usnesení, jimiž s ohledem na zhoršující se stav firmy vyzvala JP Morgan k co největšímu zrychlení. Politicky pro to byla docela příhodná doba. Bylo těsně po volbách a právě se formovala nová vláda Vladimíra Špidly.

Hned v den jejího jmenování, 15. července, odešla na adresu čerstvého ministra financí Bohuslava Sobotky a ministra průmyslu Jiřího Rusnoka kopie dopisu, v níž pánové Tlustý, Hojdar a Řežábek vyjádřili „znepokojení“ nad zhoršující se situací Škody Holding a opět vyzvali poradce, ať vše maximálně urychlí.

Tlak na rychlý prodej, jistě alespoň zčásti oprávněný, ze strany ČKA pokračoval celé léto. Vedení agentury i poradci z JP Morgan chtěli prodávat podíl ČKA spolu se správcem konkurzní podstaty, což by samozřejmě dávalo pro obě strany smysl. Ten jim to také obecně přislíbil.

Na konci prázdnin, ve čtvrtek 29. srpna, ale přišel karambol. Správce konkurzní podstaty oznámil, že není připraven podíl tak rychle prodat, protože není jasné, jak by se dělily peníze mezi věřitele, jejichž zájmy zastupuje, a konsolidační agenturu.

JP Morgan stihl ještě posbírat nabídky od dalších zájemců, což byl například Atlantik podnikatele Karla Komárka či firma Inekon, ale po krátké sérii dalších schůzek a dopisů jako poradce skončil. 19. září poslal státu výpověď ze smlouvy.

Věci pak skutečně zrychlily a nabraly spád… A také směr.

Appian, jediná volba

V ten moment vstoupil do hry na oficiálním hřišti, nejen v zahraničních strukturách, také management Škody Holding. Martin Roman a Tomáš Krsek napsali dopis řediteli ČKA Řežábkovi, ve kterém popsali situaci firmy jako kritickou, vyjádřili obavy z protahování prodejního procesu i z nepokojů ze strany odborářů. Kopii dopisu pak poslali i dalším zainteresovaným.

Konsolidační agentura se v tu chvíli rozhodla, že bude v prodávání Škodovky pokračovat jen s druhým poradcem, firmou Slavia Capital Praha. Lidé okolo této firmy měli navíc docela blízko jak k Vlastimilu Tlustému, tak k Josefu Hojdarovi, klíčovým mužům dozorčí rady ČKA.

Mezi Slavií a ČKA byl dohodnut hodně rychlý harmonogram. Do tří týdnů bude doporučení investorů, kteří budou vpuštěni do tzv. dataroomu, tedy budou se moci seznámit detailněji se situací podniku. A do dalšího měsíce doporučení na vítěze.

Slavia Capital úkol splnila, rychle obodovala uchazeče o koupi: Appian dostal 18 bodů, Atlantik 10,5 bodu a Inekon 6,5 bodu. Appian však vedle podání předběžné nabídky v soutěži dal ještě jednu. Nazývala se podmíněná závazná nabídka, Appian v ní žádal o exkluzivitu v jednání s tím, že se zavazuje uhradit za oba podíly, ten v držení ČKA i ten u správce konkurzní podstaty, dohromady osm set milionů korun až miliardu. Slavia Capital tento postup ČKA doporučila, agentura odsouhlasila a 18. října byla podepsána dohoda o exkluzivitě. Tehdy také vyšlo ono číslo časopisu Škodovák, kde byli na obrázku Martin Roman a Bohuslav Sobotka. V popisce u fotky bylo uvedeno, že vláda slibuje, že nebude prodej nijak brzdit.

Nebrzdila.

Po detailním prozkoumání stavu prodávané firmy pak Appian 14. listopadu 2002 nabídl ČKA celkem 350 milionů za 48,4 % akcií Škody Holding a 63,5 % akcií Škody TS, dále za převod směnek v hodnotě 1,46 miliardy a postoupení pohledávek za dceřinými firmami Škody Holding v celkové výši 1,51 miliardy.Správci konkurzní podstaty pak Appian nabízel za „jeho“ část 450 milionů. Dohromady tedy oněch osm set milionů.

Konsolidační agentura návrh předala ministerstvu financí a ministr Sobotka jej pak předložil vládě k tomu, aby vzala výsledky výběrového řízení na vědomí, a tím pro ČKA prodej de facto posvětila. A to se také 9. prosince 2002 stalo.

Tehdejší ministr financí a dnešní premiér Bohuslav Sobotka je přesvědčen, že to bylo správné rozhodnutí. „Strojírenská skupina Škoda je dnes jedním z nejvýznamnějších tuzemských zaměstnavatelů a exportérů, proces i výsledek prodeje, stejně jako rozhodnutí vlády v roce 2002, se ukázaly jako správné,“ uvedl Sobotka pro magazín Reportér.

 

Rozděl a panuj v praxi

Nyní opět na chvíli přeskočme za hranice. Zatímco v Praze se chystá předvánoční podpis smluv mezi státem a Appianem, smlouvy se sepisují i v cizině – konkrétně 16. prosince 2002 ve švýcarském Fribourgu. A do hry se dostávají ony firmy vytvořené dříve v průběhu roku.

Pro koupi Škody byla určena firma Appian Machinery, ta operaci prováděla na základě komisionářské smlouvy pro firmu Appian Group. Ta zase konala na základě tzv. nominee smlouvy na pokyn Haveletu, což byla už dříve zmíněná společnost z ostrova Man.

A právě Havelet je klíčovým subjektem ve společné operaci mladých manažerů ze Škody a vlastníků Mostecké uhelné. Do Haveletu přitekly přes dva další subjekty peníze pocházející původně z MUS, jež byly určeny na financování nákupu Škodovky.

A co je ještě důležitější, právě v rámci Haveletu je sérií smluv zakotveno budoucí uspořádání nových vlastnických poměrů Škody Holding. Podle rozsáhlých dokumentů, které získala policejní vyšetřovatelka v rámci mezinárodní právní pomoci, je domluveno následující rozdělení.

Společnost Artwick Investments, zastupující manažery Škody, získá v prvním kroku 50 % hlasovacích práv v Haveletu. V kroku druhém pak získá i 66 % práv majetkových. Appianu zůstane při naplnění podmínek uvedených ve smlouvách 34 % majetkových práv a 50 % práv hlasovacích.

Podmínek je v dokumentech stanoveno více, tou klíčovou však je splácení peněz, které přes Havelet majitelé Mostecké uhelné na transakci poskytli.

Už v této fázi příběhu si můžeme prozradit, že smlouvy byly později také naplněny, což se odrazilo i v další úřední a bankovní dokumentaci, kterou získali plzeňští vyšetřovatelé.

Po této dohodě už nic nebránilo tomu, aby se v Praze čtyři dny před Ježíškem roku 2002 podepsala smlouva o prodeji první části Škody Holding „americkému investorovi“ Appian Machinery.

Velmi rychle, ještě mezi svátky, se Appian dohodl i na koupi podílu od správce konkurzní podstaty. Příběh této transakce a toho, co následovalo, by vydal na samostatný článek. Zde jen ve stručnosti uveďme, že většinu jednání za konkurzního správce vedl jistý inženýr Petr Šikoš. A tentýž Petr Šikoš se později stal jedním ze spolumajitelů firmy AP Trust, v níž skončila ta část majetku Škody (budovy, pozemky atd.), kterou nepotřebovala přímo k podnikání.

 

A vlastníci jsou…

Vypořádání zahraničních smluv běželo poměrně svižně. Už v červenci následujícího roku uplatňoval zástupce Artwicku (subjektu spravujícího zájmy mladých manažerů) vypořádání první opce. Podle zjištění policie běželo rychle i splácení, jen za rok 2003 odešlo z různých firem plzeňské skupiny do struktur Appianu 961 milionů korun a dva miliony eur.

Na postupné naplňování dohod a dělení získaných aktiv ukazují i dokumenty o skutečných vlastnících firmy Havelet. Zatímco v roce 2002 mezi nimi byli pouze lidé z Appianu, v březnu roku 2004 k nim přibyli ještě Roman, Krsek, Zapletal a Korecký.

V letech 2005 a 2006 jsou jako vlastníci Haveletu uváděni Diviš, Čmejla, Roman, Krsek, Zapletal a Korecký. Obdobná je podle dalšího dokumentu situace i v roce 2009, kde už ovšem nefiguruje mezi vlastníky jméno Martina Romana a místo něj se objevuje právník Josef Brož, který na samém počátku celou strukturu chystal.

Někdejší mladí manažeři se nikdy nehlásili k tomu, že byli na spoluvlastnictví Škody Holding domluveni ještě před jejím prodejem. Nejvehementněji svou účast popíral Martin Roman, pro něhož by to byl, vzhledem k jeho angažmá v čele energetického gigantu ČEZ od jara 2004, docela vážný střet zájmů.

Když jsme o jeho možné účasti na těchto operacích informovali v roce 2011 v rámci tehdejší redakce MF DNES – samozřejmě bez policejních možností oficiálně si vyžádat dokumenty – Martin Roman prohlásil, že „nikdy nebyl vlastníkem ani beneficientem Škody“. A pokud prý nějaké dokumenty, které tehdy noviny přinesly, ukazují opak, pak jistě nemohou být pravdivé.

Ve stejném duchu odpověděl i na dotazy magazínu Reportér před pár dny. Zopakoval, že nikdy nebyl vlastníkem ani beneficientem Škody, a doplnil, že žádný z motivačních plánů pro management nebyl naplněn před jeho odchodem do ČEZ. Připustil pouze, že si před odchodem do ČEZ smluvně pojistil možnost návratu do čela Škody, kdyby to s ČEZ nakonec nevyšlo. Pak prý i tato dohoda vypršela. A pokud existují nějaké pozdější dokumenty, které ukazují na jeho účast ve Škodě, pak „se muselo jednat o falzum, omyl či opomenutí“.

Na doplňující dotaz, zda toto vyjádření platí i pro dokumenty získané policií v rámci mezinárodní právní pomoci, uvedl, že ano. Naopak zdůraznil, že je velmi hrdý na to, že mohl stát u počátku záchrany Škody. Podobnou hrdost na záchranu významného podniku – a zřejmě právem, k čemuž se ještě dostaneme – vyjadřovali v zaslaných odpovědích i Tomáš Krsek a Marek Čmejla, kteří však otázky na detaily prodeje Škody nechali bez odpovědi.

Policejní vyšetřovatelka uzavřela vyšetřování celé transakce s konstatováním, že je sice přesvědčená, že šlo o podvod, ale k tomu, aby mohla pokročit dále, nemá některé potřebné dokumenty, které byly švýcarskými soudy prohlášeny za neveřejné. Především jde o majitele firmy Artwick od roku 2004. Pokud by se jí je podařilo získat, což je nepravděpodobné, k případu by se vrátila.

Manažeři zdůrazňují, že závěry policie neznají, neboť v případu figurovali pouze jako svědci, a že by tím pádem bylo nespravedlivé, kdyby byli s trestným činem podvodu spojováni.

 

Vaše provize, pane

Pojďme ale ještě jednou na začátek roku 2003 do období těsně po prodeji Škody. Zatímco Appian a správci zahraničních struktur odepisují a naplňují zmiňované dohody o převzetí Škodovky, pod povrchem bublá ještě jeden zajímavý úkol.

Je totiž potřeba zaplatit za poradenství. Stát posílá Slavii Capital za její služby zhruba 35 milionů korun. Mnohem větší sumu za poradenství však odesílá kupující firma Appian Machinery, za kterou jedná Jiří Diviš. Připomeňme, že Appian už v červenci 2002 uzavřel smlouvu o poradenských službách ve věci nákupu plzeňského podniku s Ashby Commercial z Britských Panenských ostrovů. Smlouva byla naplněna, Appian Škodu koupil. A tak Ashby dostává dva měsíce po uzavření obchodu se státem na účet 150 milionů.

Jenže tahle platba podle policie nebyla odměnou za rady, ale spíše úplatkem. Jak totiž ukázaly dokumenty z kyperské banky, kde měla Ashby účet, jejími  skutečnými vlastníky byli tři lidé – Martin Kvietik, Peter Gabalec a Peter Ratkovský. Což jsou stejní lidé, kteří v té době zároveň vlastnili i firmu Slavia Capital. A lidé ze Slavie, jak už víme, poradili státu, aby exkluzivně prodal Škodovku Appianu za podmínek, které nabídl. „Měli tedy možnost ovlivnit průběh prodejního procesu aktiv Škody Holding ve prospěch Appian Machinery,“ napsala do svého usnesení policie k majitelům Slavie a Ashby.

Důvodem, proč bylo i šetření tohoto skutku – tedy poskytnutí a přijetí úplatku – odloženo, není podle policie v nedostatku důkazů, ale proto, že je kauza již promlčena. Lhůta pro možné stíhání uplynula už po pěti letech, tedy v roce 2008.

Slavia Capital prostřednictvím Petera Benčurika sdělila, že o celé věci nemá informace a vyjádří se, až je bude mít. K tomu ale už nedošlo. Lze tedy vycházet pouze z toho, co majitelé Slavie Capital vypověděli policii. Jejich vysvětlení se dá shrnout přibližně takto: „S firmou Ashby jsme v době, kdy dostala od Appianu peníze, ve skutečnosti už neměli nic společného. Přenechali jsme ji totiž svému dalšímu partnerovi, Marku Hudákovi.“

Na Marka Hudáka se odvolával za Appian také Marek Čmejla. Podle něj to byl právě Hudák, kdo Appianu přinesl tip na investici do Škody a chtěl být proto i jejich partnerem v celém obchodu. Appian se ale „po zralé úvaze“ rozhodl ho nepřibrat, a tak mu dali místo toho oněch 150 milionů. Jinak by jim prý mohl připravovaný obchod zkazit. Jiří Diviš prostřednictvím advokátky Karoliny Zelenkové striktně odmítl jakoukoliv korupci. Transakci ale ani on policii nevysvětlil. Odmítl vypovídat proto, aby jeho odpověď nemohla být použita v jiné kauze, a to praní peněz z MUS.

Důležité je, že vůbec nic nemůže vysvětlit ani Marek Hudák. Před devíti lety totiž zahynul v Himálaji.

 

Miliony do tašky

Peníze se však na účtech Ashby dlouho neohřály a vydaly se na zajímavou cestu. Policie podnikatelům ze Slavie Capital připisuje nakonec z celkové sumy „jen“ 31 milionů korun. Ty totiž přitekly až na švýcarské účty jejich další firmy jménem Darios.

Zbylých 119 milionů korun však od Ashby putovalo dál. Největší porce, zhruba 96 milionů korun, odešla přes lichtenštejnskou schránku zpátky do Česka, a to na účet pražské firmy Marila Invest. Ani tady se peníze nezdržely. Finance chodily po částech, a jakmile jednotlivé sumy dorazily, hned se začaly shánět kufříky nebo igelitky. Celkem 73 milionů korun totiž vybráno v hotovosti, vždy téměř okamžitě potom, co se objevily na účtech Marily. Poprvé šlo o výběr třiceti milionů korun, pak patnácti milionů a nakonec 28 milionů.

Právo vybírat z účtu Marily měli podle policie dva lidé, advokát Norbert Ostrčil a člen představenstva firmy Rostislav Trávník. Pokyn k výběrům však dával údajně oficiální vlastník Marily, která se tehdy zabývala hlavně výrobou pražené kávy a cukrovinek, podnikatel Jiří Syrovátka.

Veřejným tajemstvím ale bylo, že v pozadí skupiny Marila stojí ještě dvě další známé persony –  později zastřelený „kmotr“ František Mrázek a jeho obchodní partner Tomáš Pitr. Ti měli také blízko k některým politikům z ČSSD i ODS včetně těch, kteří ČKA kontrolovali z dozorčí rady.

Důkazy o konečných příjemcích ale chybějí. Jiří Syrovátka podle policie odmítl vypovídat. Na otázky Reportéra, proč dával pokyny k tak velkým výběrům hotovosti, řekl, že si na to vůbec nepamatuje. „Já si vůbec nevzpomínám, nevím, jestli se to stalo, nevím, o co šlo,“ řekl. Norbert Ostrčil se odvolal na advokátní mlčenlivost. Reportéru vedle toho ale také řekl, že si po 13 letech vážně nepamatuje, že by vůbec a ani z jakého důvodu peníze v hotovosti z účtu vybíral. Rostislav Trávník bez dalšího vysvětlení pak na policii vypověděl, že peníze putovaly buď do pokladny Marily, nebo „ke třetím osobám“.

Kdo byly ty „třetí osoby“? Shrnuto úřední hantýrkou: „policejní orgán se domnívá, že část zmíněných finančních prostředků mohla sloužit jako úplatek pro osoby mající rozhodující vliv na rozhodnutí o prodeji aktiv ČKA ve Škodě Holding společnosti Appian Machinery“, zapsala kriminalistka Dobrá do usnesení.

Taková domněnka vyznívá poměrně realisticky, zvláště uvážíme-li, že odměna za pomoc se získáním Škody byla smluvně stanovena ve chvíli, kdy se proces teprve rozbíhal. A klíčoví lidé v ČKA cestě Škody do rukou Appianu – eufemisticky řečeno – rozhodně nepřekáželi.

 

Tanec miliard

Po podpisu smluv se státem a konkurzním správcem se pak začal odvíjet nový osud plzeňské Škody. A nebyl to osud neúspěšný, stejně jako nákup samotný.

Firma byla za 800 milionů na jaře 2003 celá v rukou Appianu. Začala její stabilizace a také vypořádávání peněz. Jak už bylo řečeno, do Appianu jen za rok 2003 odešla více než miliarda korun. Do konce dubna 2007 pak suma, kterou poslalo dohromady 11 firem ze škodováckého holdingu do struktur Appianu, přesáhla dvě miliardy.

Nakonec sami lidé z Appianu odhadli na konci roku 2003 v dokumentu pro banku hodnotu plzeňského podniku na 4,5 miliardy korun. Na to, že management firmy ještě na podzim roku 2002 tlačil na rychlý prodej kvůli kritickému nedostatku peněz, to byl tedy docela zásadní obrat. Policie také proto dospěla k závěru, že stát při prodeji Škodovky utrpěl škodu, a to více než miliardu korun. Nedokázala však říci, kdo měl být za údajnou škodu zodpovědný, už proto, že stát neprodával firmu pro dosažení zisku, ale s ohledem na udržení firmy a pracovních míst.

Manažeři však jakékoliv nevýhodné ocenění firmy odmítají. Tomáš Krsek odkazuje na to, že s prodejní cenou souhlasily i věřitelské banky: „Správnost ocenění podniku nakonec potvrdil i souhlas věřitelského výboru složeného převážně z mezinárodních bank. Je ale třeba zdůraznit, že základní ekonomická logika velí, že výnosy z kupované investice musí pokrýt kupní cenu a adekvátní zisk. Jinak by neexistoval důvod jakýkoliv podnik vůbec kupovat,“ zdůraznil Krsek s tím, že „prodej a následná restrukturalizace Škody byly mimořádně úspěšné z pohledu vývoje firmy, zaměstnanosti i z pohledu celého plzeňského regionu“.

 

Cesta k lokomotivám

Firma postupně zužovala své zaměření. V roce 2004 prodala své dceřiné firmy Škoda Jaderné strojírenství a Škoda Steel investorům z Ruska za 428 milionů korun. Manažeři dnes vzpomínají na to, že Škoda Steel tehdy vykazovala veliké ztráty, až k miliardě ročně, a že byli rádi, když ji od nich někdo převzal.

Ještě předtím, na jaře roku 2004, opustila Škodu tehdejší hlavní postava holdingu, Martin Roman. Nastoupil na místo šéfa ČEZ. Pro Škodovku to byla na jedné straně ztráta, na té druhé výhoda. Netrvalo dlouho a ČEZ vyhlásil program obnovy svých uhelných elektráren v hodnotě sto miliard korun. Vzhledem k tomu, že tradičním dodavatelem energetických zařízení byla právě plzeňská strojírna, začalo se blýskat na časy. Navíc ekonomika Evropy po roce 2005 stále rostla, na vlně úspěchu se vezla hlavně energetika. Díky tomu i díky novým zakázkám od ČEZ se tak energetická větev strojírny nazvaná Škoda Power stala bohatou nevěstou a na přelomu let 2009 a 2010 ji majitelé prodali novému investorovi. Korejský kolos Doosan za ni zaplatil 11 miliard korun.

Z podniku tak zbyla hlavně výroba lokomotiv a tramvají a společnost dostala nové jméno – Škoda Transportation. U této slavnostní příležitosti se také poprvé představili noví vlastníci. Místo Appianu a jeho údajných amerických investorů se coby majitelé prezentovali Marek Čmejla a Jiří Diviš s tím, že si podíly od Appianu koupili. Jako další dva vlastníci, rovněž díky nákupu akcií od Appianu, byli uvedeni Tomáš Krsek a Michal Korecký. O něco později další, menší podíly připadly i některým výkonným manažerům firmy.

Škoda Transportation není žádný anděl, umí využívat příležitosti ve svůj prospěch. Poznalo to hlavní město i České dráhy. Pokud druhá strana obchodu „nabídne“ ve smlouvách Škodě nějakou výhodu, ta ji celkem jistě využije. Dlouholeté působení Martina Romana v čele ČEZ a také v roli významného hybatele politicko-byznysových procesů v zemi rozhodně Škodě také neškodilo, naopak pomohlo jí k významnému rozletu.

Na straně druhé je férové říci, že ať už byly okolnosti prodeje Škody jakékoli, noví vlastníci firmu ani nepohřbili, ani nevytunelovali – což je ve světle současných problémů jiných gigantů, například OKD, o to viditelnější. Aktuálně zaměstnává skupina Škoda Transportation kolem 5 500 lidí, většinou s odbornou kvalifikací, vykazuje vysoké tržby i velmi solidní zisky. Majitelé říkají, že mají ambice dostat podnik minimálně na úroveň významného evropského hráče. A zdůrazňují, že daně platí České republice.

Podle tabulky, kterou v reakci na dotazy poskytl magazínu Reportér předseda dozorčí rady Tomáš Krsek, zaplatila firma od roku 2008 do loňska na daních do českého rozpočtu přes osm a čtvrt miliardy. A čistě pro pořádek řečeno, i samotný správce státní kasy má za sebou minimálně jednu velmi divokou privatizaci a také nějaké to využívání ČKA pro svůj byznys (viz Reportér č. 13 ze září 2015 – pozn. red.), takže v tomto směru si majitel agrokomplexu s lidmi z plzeňské strojírny nejspíš nemají zase tak moc co vyčítat.

 

Vítězové a poražení

Má tedy spletitý příběh plzeňské Škody nějaké vítěze a poražené?

Bráno čistě matematicky a v dlouhodobé perspektivě, státu se záchrana a další existence plzeňské Škody nejspíš vyplatila. Jestli by to bylo při jiném prodeji a jiných vlastnících lepší nebo horší, o tom už půjde navždy jen spekulovat.

Muži, kteří Škodu Holding tehdy získali, na transakci dohromady vydělali jistě ještě o poznání více než stát. A podpis a razítko na odloženém vyšetřovacím spisu plzeňské komisařky jim dává docela slušnou naději, že z této operace už jim žádné velké osobní riziko nehrozí.

Špatný pocit rozhodně nemusí mít ani vyšetřovatelka a dozorující státní zástupce Ondřej Trčka. Sice „nikomu nesdělili“, jak se v oboru s oblibou říkává konci vyšetřování bez obvinění, ale dlouhé měsíce práce vedly k odhalení a popsání jednoho z nejtajemnějších a nejpečlivěji skrývaných příběhů českého byznysu.

A my ostatní můžeme alespoň zbystřit, až zase bude stát v rámci záchrany něco prodávat. •

Jana Klímová je redaktorkou Radiožurnálu Českého rozhlasu.

Robert Čásenský je šéfredaktorem magazínu Reportér.

Galerie (2) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat