Reportáž

Reportáž roku: Foxtrot v Afghánistánu

12 / 10 / 2014

Jaroslav Lieskovan po sobě zanechal syna Patrika. Dnes už nežije, byl jedním z pěti vojáků čety Foxtrot, kteří zahynuli v červenci 2014 v Afghánistánu. Jak přesně ona pětice zahynula? A co v této zemi vlastně Češi dělají? Dva spolupracovníci Reportéra strávili více než dva týdny s českou jednotkou na základně Bagrám.

Jaroslav Lieskovan po sobě zanechal syna Patrika. Dnes už nežije, byl jedním z pěti vojáků čety Foxtrot, kteří zahynuli v červenci 2014 v Afghánistánu. Jak přesně ona pětice zahynula? A co v této zemi vlastně Češi dělají? Dva spolupracovníci Reportéra strávili více než dva týdny s českou jednotkou na základně Bagrám.

Jaroslav Lieskovan po sobě zanechal syna Patrika. Dnes už nežije, byl jedním z pěti vojáků čety Foxtrot, kteří zahynuli v červenci 2014 v Afghánistánu. Jak přesně ona pětice zahynula? A co v této zemi vlastně Češi dělají? Dva spolupracovníci Reportéra strávili více než dva týdny s českou jednotkou na základně Bagrám.

Je to podobné jako tehdy. Vozidla MaxxPro čety Foxtrot, tentokrát posílená o dvě auta čety Echo, projedou kolem afghánské policejní stanice a zastaví před nemocnicí, které všichni říkají korejská, protože byla postavena a vybavena za korejské peníze. Terénní auta se řadí do půlkruhu tak, aby každý ze střelců měl dobrý výhled a mohl hájit svůj prostor při případném útoku. Po kontrole se otvírají zadní rampy a vojáci, až na střelce a řidiče, sesedají.

Uprostřed improvizovaného stanoviště, kousek před vchodem do nemocnice, stojí poručík Ondřej Červený, přezdívaný „Červeňák“, velitel čety Foxtrot. „Tak tady zemřeli mí kluci,“ říká smutně a ukazuje na stále patrnou prohlubeň v zemi, kterou mezitím místní vypláchli vodou. Vojáci, stejně jako jejich velitel, hledí do ztvrdlé hlíny. Náhle se jeden sehne a zdvihne kousek něčeho. Je to zbytek látky, ne větší než desetkrát patnáct centimetrů. „To patřilo našim,“ řekne kdosi a schová ten kousek do kapsy, aby ho přidal k ochraňovaným artefaktům pocházejícím z onoho nešťastného dne.

14. července 2014 přibližně v půl osmé ráno se před korejskou nemocnicí uprostřed sestavy českých vojáků odpálil sebevražedný útočník. Výbuch zabil na místě čtyři z nich, další zemřel na následky těžkých zranění později. Čtyři pocházeli z 2. roty 43. výsadkového praporu z Chrudimi, jeden ze 41. mechanizovaného praporu ze Žatce. V Afghánistánu byli všichni zařazeni právě do čety F, tedy Foxtrot.

„Nejhorší byl ten zápach spálené nafty a těl. Ten cítíme pořád,“ říká Červený. „Když to bouchlo, byl jsem 400 metrů odsud. Prakticky hned jsme se rozběhli zpátky. Bylo to hodně dlouhejch 400 metrů. Šlápl jsem skoro na skalp, pod autem ležely nohy. Pak jsem se dozvěděl, že to byly nohy toho sebevraha.“

Vypráví a přitom jde kolem plotu nemocnice na pole za ní, kde se nacházela v době exploze většina čety. Nalevo rozbili svůj stan všemi ostrakizovaní nomádi kučiové. Je kolem deváté hodiny a děti vyhnaly na pastvu po hliněných políčkách ovce. Kousek od stanů se pasou velbloudi a oslové. Tehdy v červenci měl za sebou Foxtrot také noční patrolu − čety ji absolvují každou noc, aby přítomností v terénu ochraňovaly strategickou základnu Bagrám. Po páté hodině ráno povstalci odpálili na základnu raketu − Češi dostali pokyn, aby vyrazili zajistit místo výstřelu do příjezdu jednotky rychlého zásahu a pyrotechniků. Zaparkovali před nemocnicí, v autech zůstali jen řidiči, střelci a zástupce velitele čety. Ostatní odešli na 400 metrů vzdálené místo za nemocnicí, kde zůstali až do onoho výbuchu.

Ve své novodobé historii dosud česká armáda neztratila během jednoho dne tolik mužů najednou. Útok vyvolal v Česku jak vlnu solidarity, tak vzrušené debaty o našem angažmá v Afghánistánu a obvinění vojáků, že jsou obyčejnými žoldáky. Náčelník generálního štábu Petr Pavel tehdy dokonce označil agresivní internetové diskuse ohledně zesnulých mužů za stoku.

Vojáci z 2. strážní roty v Bagrámu si o svých pocitech navykli hovořit, na padlé vzpomínají každý den. Připomínají jim je různé osobní věci – součást Síně cti jednotky: gumový pásek na ruku, na kterém je napsáno, co se 8. července 2014 stalo, či pět fotografií visících na překližkové stěně mezi odpočinkovým předsálím se stoly s fotbálkem a místností s telefony a počítači s přístupem na internet. Pod pěti fotografiemi jsou tři svázané sešity se vzkazy z domova, které si vojáci procházejí, když čekají na telefon.

Čeští vojáci jsou – jakkoli drsně to zní – ve válce. Nejde o válku masovou, nejde o bitvy, v nichž jsou jasně vytyčené linie, fronty, tak jak je má zafixované většina lidí z filmů z první a druhé světové války. V povstaleckém či asymetrickém konfliktu se střídají okamžiky naprostého klidu s intenzivními střety − několikaminutovými až mnohahodinovými. Člověk neví, kdy se situace změní, což zvyšuje tlak na psychiku. Vše se navíc odehrává v obydlených oblastech a ochrana civilistů je, jak přesvědčivě vysvětlují vojáci, prioritou.

„Obě naše armády jsou nástroje zahraniční politiky a děláme jen to, co po nás naši představitelé chtějí,“ říká americký podplukovník Mark Sherkey ze 101. výsadkové divize, pod nějž v Bagrámu spadají i čeští vojáci. Válka v Afghánistánu začala poté, co 11. září 2001 zahynuly ve Spojených státech téměř tři tisíce lidí při teroristickém útoku organizovaném skupinou al-Káida: ta měla své základny právě v Afghánistánu, kontrolovaném tehdy radikálním islamistickým Talibanem. Česká republika se do operací zapojila jako spojenec Ameriky v rámci dalších sil Severoatlantické aliance.

Většina českých vojáků v zahraničí i doma včetně příbuzných věří, že v Afghánistánu slouží ve vyšším a ctihodném zájmu. Což je jedna z věcí, která se ukazuje na příběhu 2. strážní roty, čety Foxtrot, pěti padlých vojáků, nejstaršího z nich, Jaroslava Lieskovana.

 

Úkol: z patroly na patrolu

Kapitán Jiří Pazděra má domovskou základnu v Žatci, nyní ale velí 2. strážní rotě v Bagrámu a v Afghánistánu je již potřetí. Má mušketýrský knír a bradku, a pokud se na chvíli utrhne z velitelství, které je na druhé straně letiště, než jsou ubikace vojáků, rád si zazpívá (respektive „zařve“) u počítačové hry s virtuální kapelou. On je zpěvák, jeden z jeho vojáků bubeník a počítač obstará zbytek.

Nasazení na různých místech Afghánistánu může porovnávat a říká, že takové tempo ještě nezažil. To je podle něj jeden z hlavních rozdílů například oproti předchozí misi v Lógaru. „Tam měly čety pět patrol týdně, v extrému to bylo šest patrol, takže ještě víc než tady. Patrola tam ovšem byla čtyř-, pěti-, maximálně osmihodinová. A když už byla osmihodinová, tak to byl, jak se tomu říkalo, záděr. Navíc četa ráno vyjela, ve dne se vrátila a v noci měla volno,“ říká Pazděra.

Nasazení za posledního půl roku v Bagrámu se dá nazvat „záděrem“ na druhou. Zde na každou četu vychází pět úkolů týdně, ale jeden z pěti „pracovních“ dnů tvoří třeba třinácti- až patnáctihodinová mobilní a pěší patrola mimo základnu, ve dne v noci. Dalším úkolem je takzvané QRF, tedy jednotka rychlého nasazení, která se v případě potřeby vysílá kamkoli. Čety také zajišťují „taxi“, což znamená dopravu a ochranu amerického velitele a jeho podřízených a civilně-vojenských týmů mimo základnu na jednání s Afghánci nebo třeba kontrolu rozvojových projektů.

Na misi v Bagrámu působí čeští vojáci v prostoru o velikosti třináct krát sedm kilometrů a nepohybují se ve větší vzdálenosti než deset kilometrů od základny. To má své výhody – znají skvěle prostředí a jsou schopni zaznamenat sebemenší odchylky od normálu, ale i nevýhody. Především v tom, že je omezený počet přístupových cest, takže je možné odhadovat pohyb patrol a také náchylnost k rutině.

„Tohle je moje třetí operace – jedenkrát Bosna a dvakrát Afghánistán. Co se týče nasazení, tohle je zatím nejnáročnější,“ říká vášnivý sparťan, rotný Ondřej „Fiš“ Fišar ze 43. výsadkového praporu z Chrudimi, který na neprůstřelné vestě nosí na suchém zipu obrázek panáčka močícího na nápis Slavia. „Jde o malej prostor, jsme neustále venku, znáš každý kámen, takže člověk se musí hodně snažit, aby neupadla pozornost, což může být osudné. To je to nejhorší.“

Jak říká kapitán Pazděra, ti, kteří byli již v Afghánistánu předtím, se s novým bagrámským operačním tempem srovnávali paradoxně hůře než nováčkové. Ten, kdo změnil taktiku a začal zvyšovat počet hodin mimo základnu, je již zmíněný podplukovník Mark Sherkey, jenž velí i Čechům. Vojáci o něm říkají, že trpí syndromem „neposlušných tenisek“. Má totiž v oblibě dělat si na výjezdech mimo základnu, co chce, což ty, kteří jezdí „taxi“ a mají ho nejenom vozit, ale i chránit, dovádí k šílenství. „Je na jednání, najednou vyjde s nějakým Afgháncem, naskočí do auta k afghánským policistům a odjíždí pryč,“ vypráví zamračeně jeden z vojáků. „Musíme naskákat do aut a pak ho stíháme a ani nevíme kam.“

Sherkey na to reaguje s úsměvem. Říká, že ví, že to ztěžuje vojákům život, ale že musí držet krok s těmi, s nimiž jedná. Čeští vojáci reptají nejenom na tohle, ale i na neustálé zvyšování hodin mimo základnu. Americký podplukovník však nedá na Čechy dopustit. „Jsou velice adaptabilní. Vypadá to, jako by neexistoval úkol, který by nebyli schopni splnit. Zbytečně se nestresují a umějí se vyrovnávat s požadavky i s tím, co se stane,“ vypočítává Sherkey. „Druhý den po sebevražedném útoku už zase byli venku a patrolovali. Jsou to velice inteligentní bojovníci, nejsou pasivní, chtějí se střetnout s nepřítelem, ale zároveň agresivitu kontrolují. Jsou extrémně fyzicky zdatní a mentálně agilní. Tato kombinace z nich dělá výtečné bojovníky.“

Co ho vedlo ke změně taktiky? Více důvodů, například snižování počtu spojeneckých vojáků a základen − především však zvýšené napětí po prezidentských volbách, kdy téměř sedm měsíců Afghánistán nevěděl, který z kandidátů vyhrál. Nyní, po nedávné inauguraci Ašrafa Ghaního a jmenování jeho konkurenta Abdulláha Abdulláha do nové funkce šéfa vlády, se napětí snížilo.

A koncem září se také zdá, že nová taktika funguje: lze to ukázat na počtu raket vystřelených na základnu. Zatímco během zimy, kdy je povstalecká aktivita nízká, odpálili na Bagrám necelých šedesát raket, za dalších pět měsíců to bylo jen o málo více: přitom ale prošlo léto, kdy jsou Taliban a další skupiny povstalců tradičně aktivnější.

 

Jak čelit léčkám

V přístrojích pro noční vidění vypadá okolní krajina jako ze sci-fi filmu. Polorozbořené hliněné stavby připomínají obrovská termitiště. Nalevo, asi čtyřicet metrů od silnice, kde zůstala stát terénní vozidla MaxxPro, se objevuje několik kontejnerů. Právě odtud několikrát povstalci napadli ze zálohy české vojáky projíždějící po silnici, právě z tohoto místa zranil odpálený ruční protitankový granát (RPG) několik dnů po sebevražedném útoku střelce ve věži bojového vozidla.

Povstalci už však odsud neútočí, protože jsou mrtví − a to právě po střetu s Čechy, kteří změnili taktiku. Ve vojenské hantýrce se střet s nepřítelem označuje jako „kontakt“ a prošlo si jím všech sedm čet 2. strážní roty. Ukázalo se, že jeden ze zabitých patřil mezi takzvané kapitány a jeho smrt ochromila činnost povstalců v okolí základny minimálně na měsíc a půl. V rámci psychologické války nyní čeští vojáci rozdávají letáky se čtyřmi fotografiemi, na jedné je i onen kapitán. Nápis upozorňuje místní obyvatele, že není dobré útočit na koa­liční jednotky.

Vojáci na pěší patrole urazí během noci čtyři pět kilometrů i více. Někdy vyjdou do prostoru jednou, uprostřed noci, jindy dvakrát. Průběh je podobný. Ve chvíli, kdy auta sjedou z asfaltové silnice na nezpevněnou, zhasnou světla a řidiči jsou odkázáni na přístroje pro noční vidění a na poznámky střelců, kteří sedí či stojí vysoko v kymácející se věži a mají přehled o okolí.

Vozidla MaxxPro obvykle sjedou na sklizené pole, přejíždějí přes nízké valy ze ztvrdlé hlíny oddělující políčka, a jelikož jsou vysoká, houpají se jako v bouři. Velitel patroly je nechá rozestavit do kruhu, aby bylo provizorní tábořiště chráněno do všech směrů. Vojáci se pak střídají na stráži, odpočívají či spí v autech nebo si ustelou na zemi „u kola“ − pokud nejdou na pěší hlídku. Pokud ano, procházejí se po kozích stezkách, vinoucích se nahoru a dolů tu mezi zídkami, tu mezi dvěma políčky kukuřice, tu mezi zavlažovacími kanály, ve kterých je voda: kdo špatně šlápne, má mokro v botách, občas se zaboří po kolena. Sem tam někdo potichu zakleje.

Pokud se pěší patrola protáhne nebo začíná později v noci a trvá do východu slunce, po čtvrté hodině se začnou ozývat muezzini a mešity ožijí. Lidé spěchají ještě za tmy k modlitbám a mohou spatřit vojáky, kteří potmě, jako duchové, procházejí kolem nich. Vojáci je zdraví salam alejkum (mír s vámi). Hodně jich odpoví, jiní dělají, že nevidí. Většina chce zůstat mimo tuhle válku, ale je jaksi uprostřed.

Když svítí měsíc, je bez přístrojů vidět skoro stejně dobře jako s nimi, byť ne do takové vzdálenosti. Patrola se během stanovené cesty několikrát zastaví. Někdy dojde k místům, odkud povstalci rádi odpalují rakety, či tam, kde by mohla čekat léčka; vojáci zalehnou do prachu nebo trávy prorostlé bodláčím a čekají. Hodinu i déle, zda se neobjeví povstalci. „Střecha na šesté hodině,“ ozve se potichu. Sledovaný muž však jen přidřepne na okraj střechy a začne močit. Zřejmě na střeše spal a nemá tušení, kolik lidí jej v tu chvíli přes přístroje na noční vidění pozoruje, zda se mu v ruce neobjeví zbraň.

 

Vy jste jiní

Jedna policie nedaleko od sebe, a přitom dva naprosto odlišné světy. Nad stanovištěm ANP 4 (Afghánská národní policie 4) vlaje afghánská vlajka, ze které zbývá stěží třetina, kolem rozpadající se budovy s hliněnou věží je val s žiletkovým ostnatým drátem. A na valu mezi bodláčím vyrůstá několik rostlin marihuany. Všichni o nich vědí, ale dělají, jako by tam nebyly. Policisté si svítí a vaří na jedné plynové bombě, nemají auto a vypadají, eufemisticky řečeno, nesourodě. To policejní stanoviště ANP 20 je udržované mnohem lépe, připomíná hrad, je napojené na elektřinu, policisté mají k dispozici auto, vypadají disciplinovaněji a je jich tam mnohem více.

Stanice ANP 4 má nového velitele, který to vůbec nebude mít lehké. Je jím čtyřiadvacetiletý poručík Shafiallah, který nedávno dokončil tříměsíční policejní školu. Setkal se s tím, s čím se mnohdy setkávají jeho kolegové po celém Afghánistánu – jeho předchůdce si po převelení odvezl z policejní stanice, co se dalo, takže Shafiallah je vděčný i za postel a petrolejové lampy, které mu přivezou čeští vojáci. Ještě větší rozruch vyvolá doktor jednotky kapitán Jiří Tóth, který na mandolínu zahraje při čaji policistům několik písní v jejich rodném jazyce.  Zdánlivě banální věc, jako je posezení bez vest a přileb s afghánskými policisty či vojáky při čaji, pojídání chleba a hroznového vína, patří k důležitým činnostem v rámci takzvané protipovstalecké strategie: jejím cílem je naklonit si místní obyvatelstvo na svou stranu, aby neposkytovalo podporu povstalcům.

„Z těch 43 zemí, které tu jsou, nemáme problém se 41. Vadí nám Spojené státy a Británie především proto, že podporují Paštuny. Zároveň se nechovají tak jako Češi,“ tvrdí dvaatřicetiletý poručík Nadžibulláh z policejní stanice ANP 20. Je Tádžik a ti se na Paštuny dívají s velkým podezřením. Proč má Čechy v oblibě? „Vy přijedete, sednete si s námi, dáte si čaj a hroznové víno a popovídáme si. Navíc hodně pomáháte, třeba s opravou školy a tak. Proto vás místní mají rádi.“

Po pravdě, ne všichni. Pomineme-li ozbrojené útoky a to, že někteří lidé neodpovědí ani na pozdrav, občas začnou na pancíři vozidel MaxxPro chrastit kameny, které někdy propadnou dovnitř přes střelcovu věž. Kamenují děti, mladší i starší, a pro vojáky zvláště na pěší patrole není nic příjemného, když se do nich pustí deset dvacet výrostků. Nefunguje na ně ani otočení věže a namíření zbraně. I proto mají vojáci od Američanů takzvané „paintballky“ – náboje naplněné barvou (na rozdíl od evropského sportovního paintballu jsou kuličky s barvou větší a zásah více bolí). „Nejde o to je trefit, a když už, tak do nohou. Spíše je chceme vystrašit. Jelikož nevědí, že po nich nestřílíme normální zbraní, vždy se rozutečou, což je ostatně cíl,“ říká pětadvacetiletý desátník Jan Benda přezdívaný „Bendis“ z čety Foxtrot, který je v zahraniční operaci poprvé.

Nejhorší případy házení kamenů na české vojáky se odehrály na místě, které je známé jako poloostrov a nachází se mezi dvěma říčními koryty. Místní indoktrinovali děti, aby házely kamení na spojenecké vojáky, protože se jim to přičte k dobru po smrti. Půjdou přímo do nebe. Proč? Nikoli z politických, ale z ryze kriminálních důvodů, jak vyprávějí Češi. Na poloostrově operují gangy, které se zabývají pašováním a dalšími nelegálními činnostmi − patrolování vojáků a policistů je ohrožuje.

Člověk na Západě si snadno z médií vytvoří obrázek, že Afghánistán je jedna velká frontová linie, kde se pořád bojuje. Není tomu tak. V Kábulu jsou zácpy jako v kterékoli jiné metropoli, vlastně ještě horší, protože jen málokdo dodržuje i ta nejzákladnější pravidla. Ulice jsou sice plné děr a výmolů, ale pulzují životem a obchody jsou osvětlené. Dopravu občas zastaví paovce a vedle krámku s elektronikou visí na hácích před řeznictvím kusy masa obletované mouchami. V jedné uličce jsou vedle sebe krámky, v nichž se prodává originální vybavení pro koaliční vojáky, které zjevně pochází z vykradených kontejnerů. Ten, kdo se ocitne v Kábulu opakovaně, a zvláště má-li jej šanci spatřit ze vzduchu, zjistí, že se město rozvíjí a že se v něm staví. Člověk by měl pocit, že je v normálním městě rozvojového světa. Nebýt třeba těch občasných sebevražedných útoků…

 

Tragický konec jedné noci

„Když to bouchlo, otočil jsem se s věží, protože jsem si myslel, že to bylo RPG, a očekával jsem střelbu. Pak jsem si všimnul hořícího auta a bylo mi jasný, že jde o něco jiného. Volal Červeňák (velitel čety Foxtrot Ondřej Červený, pozn. red.) a chtěl vědět, co se stalo. Slezl jsem z věže. Nejprve jsem nebyl schopen zaostřit, pak jsem odpověděl a vyběhl ven,“ říká svobodník Ladislav „Hety“ Hetflaiš, který je v armádě tři roky. „Prvního jsem viděl Šenkyho, otočil jsem ho a zjistil, že je to špatný. Pak volal Bendis, že Lesák ještě žije, ať mu hned jdu pomoct. Tak jsem utíkal.“

Ostatní vojáci, kteří přežili útok sebevražedného útočníka 8. července 2014 u korejské nemocnice, popisují incident stejně. Dohromady bylo mužů na místě devět – čtyři řidiči, čtyři střelci a zástupce velitele čety štábní praporčík in memoriam Jaroslav Lieskovan, zvaný „Lesy“ či „Lesák“. Z těchto devíti čtyři zemřeli na místě – Ivo „Kluzo“ Klusák, Libor „Ligy“ Ligač, Jan „Šenky“ Šenkýř, David „Beny“ Beneš. Pátý, Jaroslav Lieskovan, podlehl následkům zranění později. Kromě Davida Beneše, který byl ze Žatce, byli všichni mrtví z druhé roty chrudimského výsadkového praporu.

„Člověk zjistí, že to není jako ve filmu,“ vzpomíná šestadvacetiletý četař Tomáš „Staroch“ Starý, který byl v době výbuchu se zbytkem čety asi 400 metrů daleko. „Nemohli jsme udělat vůbec nic jinak. Hned jak jsme přiběhli, začali jsme kluky ošetřovat. První pomoc už ale poskytli Bendis s Hetym a udělali to dobře. Udělali, co se dalo.“

Tohle však byl až konec jedné dlouhé noci. Foxtrot vyrazil před osmou večer 7. července ze základny Bagrám, která je domovem přibližně čtyřiceti tisíc lidí a v noci vypadá jako obrovská svítící kopule. Ve čtyřech vozidlech MRAP značky MaxxPro bylo 19 lidí – 17 českých vojáků, tlumočník a příslušník speciálních sil americké námořní pěchoty, který byl na Bagrámu na stáži. Mimochodem, z jeho hodnocení vyplývá, že se jednotka nedopustila žádných taktických pochybení, že by jednal stejně.

„Byli jsme po dvanáctihodinový patrole. Hodně jsme chodili, spali jsme tak hodinu,“ říká poručík Ondřej Červený o osudném ránu. Krátce před půl šestou byla z prostoru za korejskou nemocnicí na Bagrám odpálena raketa 107 mm, kterou ve vzduchu zničil protivzdušný systém Phalanx. Četa Foxtrot dostala pokyn vyrazit na místo, stalo se tak před šestou hodinou. Měla zajistit, aby místní neodnesli důkazy před příjezdem pyrotechniků. Po šesté zaujala vozidla kruhovou obranu před nemocnicí a větší část čety odešla zajišťovat místo odpalu. Když přijeli pyrotechnici, vydali se příslušníci Foxtrotu prohledat místo u pole, kde mohly být uložené zbraně, pak zastavili dva podezřelé mladíky a začali jim digitálně snímat otisky prstů, charakteristiky oční čočky a odebírat vzorky DNA. (Tyto informace se ukládají do databáze a pomáhají při vyšetřování teroristických útoků a dalších povstaleckých aktivit − například kladení nástražných výbušných systémů.)

Četa původně dorazila před korejskou nemocnici s afghánskými policisty. Ti zanedlouho odjeli, protože to nebyl jejich rajon, a zavolali jiné. Jejich auto vjelo mezi vozidla české jednotky a nastalo to, co se děje vždy, když přijedou vojáci k afghánským policistům nebo vojákům – přelévání nafty z kanystru do kanystru. Příděly jsou tak malé, že Afghánci odmítají doprovázet koaliční vojáky, pokud nedostanou naftu. Zlé jazyky však tvrdí, že ani tak nejde o využití nafty pro služební účely, jako spíš pro šmelení.

„Po výbuchu jsem vyběhl zadem, skoro poslepu, auto začínalo být plné dýmu. Když mi došlo, že to nebylo RPG (zásah ručního protitankového granátu, pozn. red.), myslel jsem si, že to vybuchla nafta, kterou jsme dávali místním policistům, a pak jsem to viděl. Kolem byla rozházená těla a jejich části,“ popisuje střelec Jan Benda.

Vrtulník přiletěl do půl hodiny a zanedlouho dorazila také četa Bravo, která měla ten den službu jako jednotka rychlé reakce QRF (ta zajišťovala místo odpalu rakety a zpátky se po výbuchu vracela od brány základny). Příslušníci Brava i Foxtrotu se podíleli i na uklízení místa útoku. „Když jsme pak vyklízeli auta, Ondra Fišar našel na sedačce kuličku. Tak nám začalo docházet, že to nebyla náhoda, že se někdo odpálil,“ říká Jan Benda. Kuličky z ložisek byly prakticky ve všech autech, ve zdi i v obětech. Evidentně jimi byla naplněna sebevrahova vesta, aby se zvýšil účinek exploze.

Kromě čtyř českých vojáků zemřeli na místě ještě dva policisté a šest místních obyvatel, z toho pět dětí. „Byl jsem na klinice a uklízel jsem. Bylo neuvěřitelné, že se to mohlo stát, a obzvláště divné bylo, že se ten člověk odpálil, když byly kolem děti,“ říká Shah Mullah Agha, strážce v korejské nemocnici, který při výbuchu přišel o příbuzného, a dodává, že se lidé z vesnice snaží viníka nalézt, a když ho najdou, zabijí ho. „Vy jste přišli o pět lidí, my ještě o víc.“

„Lesy (zesnulý Jaroslav Lieskovan) vždy říkal, že děti jsou nejlepší balistika. Bejvávalo,“ říká svobodník Jakub Všetička, který na místo útoku dorazil se zbytkem čety. Balistikou myslí ve vojenské řeči neprůstřelnou vestu a helmu. Všichni vždy spoléhali na to, že pokud jsou nablízku děti, nikdo nezaútočí, protože v místní kultuře – stejně jako v mnoha dalších − jsou nedotknutelné. To ostatně vede k závěru, který opakují všichni, že sebevrah určitě nebyl z této vesnice, v níž vojáci do té doby neměli žádný problém.

Prakticky všichni věří, že atentátník přišel z Pákistánu a byl Paštun, což u Tádžiků, kteří této oblasti dominují, není zas tak překvapivé. Avšak – jak dodal jeden z afghánských policistů −  ten, kdo ho řídil, byl zřejmě z nějaké sousední vesnice. Tomu nasvědčuje i další věc. Všichni, ať už vojáci, či Afghánci, jsou přesvědčeni, že šlo o léčku na spojenecké vojáky (povstalci jednotlivé národnosti v rámci koalice příliš nerozlišují). Ten, kdo útok plánoval, znal postupy koaličních sil v případě odpálení rakety na Bagrám, tedy že k místu vyjedou vojáci, a zároveň to místo dobře vybral: v okolí totiž není mnoho vhodných parkovacích ploch, zvláště po ránu, kdy začíná na silnicích houstnout provoz. A pak se všichni shodují ještě na jednom: organizátora útoku se nejspíše nepodaří nalézt, a mimochodem, může to být i některý z povstalců, kteří byli v posledních měsících zabiti.

 

Smrt a nesmrtelnost

„Dá se říct, že je to moje druhá rodina. Zažil jsem s klukama to nejlepší i to nejhorší,“ říká Jakub Všetička, který je v armádě tři roky a „nelituje ani jednoho dne“. „Po tom útoku jsme pořád rozebírali, zda něco nešlo udělat jinak, lépe, předejít tomu, ale nejspíš nešlo. V zásadě jsme se z toho vykecali.“ „Vykecat se“ je velice trefný výraz a je jednou z několika věcí, která člověka nepatřícího k jednotce zaujme. Vojáci jsou totiž velice otevření, o tragédii i o kamarádech chtějí hovořit.

Zesnulý Jaroslav Lieskovan, který ještě několik dní bojoval o život v nemocnici, patřil k legendám 2. roty: jejím členem byl 19 let, měl zkušenosti a pověst respektovaného a přirozeného vůdce. „Lesák byl kamarád, hodně toho uměl,“ vzpomíná například na chvíle po útoku Ladislav Hetflaiš. „Měl jsem ho zafixovanýho jako velkýho chlapa. Když jsem nastoupil, tak jsem se ho dokonce bál. A když jsem ho viděl, jak tam leží, to bylo strašný, nepřirozený.“

Další voják, který zahynul, Ivo Klusák, nebyl příliš upovídaný, byl skvělý řidič, klidný a rozvážný. V prosinci se mu narodila dcera, s manželkou ještě vychovávali syna a těsně před odjezdem dokončil rekonstrukci bytu. Život Libora Ligače byla zas jedna velká „pařba“, jak řekl jeden z jeho spolubojovníků na posledním rozloučení. Byl skvělý odstřelovač, a „i když nadával, tak se smál“, zkrátka byl jedním z tmelících prvků jednotky. Jan Šenkýř byl „pohodář“, měl rád pivo a holky a řídil rozvážně. Jeho vášní bylo bagování, tedy žvýkání tabáku, což je mezi českými vojáky poměrně rozšířený zvyk. David Beneš zase skvěle „zapadl mezi Chrudimáky, i když byl Žatečák“.

„Jedna věc těch pět spojovala,“ říká rotný Ondřej Fišar. „Všichni byli zkušení a rozvážní, nevyhledávali žádná dobrodružství, chtěli odvést co nejlépe svou práci. To je na tom to nejsmutnější, že to odnesli zrovna oni.“

Ať se člověk baví s kýmkoli, mají jen jeden příběh toho, co se stalo před korejskou nemocnicí a poté. „Kluci tu událost probírají tak dlouho dokola, až zmizí individuální detaily,“ vysvětluje poručík Rostislav Klíma, psycholog: v armádě je dva roky a do jednotky přijel těsně po tragédii. „Díky sezením se poskládá jednotná realita, čímž se snižuje riziko rozvinutí posttraumatické stresové poruchy, která je primárně způsobená nezpracovanou traumatickou událostí.“

Při sezení, které neprobíhá okamžitě po události (psychologové ze zkušenosti vědí, že vojáci se obvykle chtějí nejprve osprchovat, najíst se a odpočinout si), se ukázala další důležitá věc, která vojáky držela. „Chrudim je velice uzavřená, mají nastavený silný sociální systém, je to určité bratrstvo a jen tak mezi sebe někoho nepustí. Jsou zvyklí si pomáhat a řešit problémy sami,“ říká psycholog Rostislav Klíma. Vojáci si tak dokonce udělali sezení sami, bez jeho přítomnosti, jen na základě jeho instrukcí.

Proběhla i dvě rozloučení v kapli – první za čtyři mrtvé a druhé za Jaroslava Lieskovana. Na bohoslužby, které slouží pravidelně v Bagrámu kaplan, poručík Tomáš Mlýnek, přitom chodí z jednotky pravidelně asi tři lidé (proto je zde katolický kněz, který pracuje v armádě už tři roky, slouží v angličtině; američtí vojáci se totiž dostavují ve větším počtu).

„Nebyla to ani mše. Dal jsem do kaple fotku a každý, kdo chtěl, mohl přijít. Vojáci toho využívali hodně,“ popisuje kaplan Tomáš Mlýnek. „Přišli samozřejmě i Američané, kteří mají takový krásný zvyk, že si sundají hodnostní označení a dají je k fotce jako znamení holdu mrtvému. Osádky vrtulníků Kiowa a Apache zase vyrobily pro rodiny padlých certifikáty s americkou a českou vlajkou.“ I podle kaplana se vojáci se zážitkem vyrovnávají dobře, událost je stmelila. „Zajímavé je, že byť na mši kluci nechodí, zdvihl se zájem o medailonky archanděla Michaela a jedni si dali do auta růženec. Také jsem rozdal všechny nové polní Bible. A to jsem si přivezl dvě krabice.“

Všichni vojáci ještě budou procházet dalším vyšetřením doma, v Afghánistánu se však nesměli zastavit. „Je to stejné, jako když se vojákovi neotevře hlavní padák, takže použije záložní. Musí jít okamžitě do letadla a skočit si znovu, aby získal jistotu. Potřeboval jsem, aby znovu získali jistotu tím, že budou jezdit ven,“ říká velitel jednotky Jiří Pazděra.

Četu Foxtrot doplnili lidé ze štábu, již druhý den byla znovu v terénu a třetí den se vydala na místo, kde došlo k sebevražednému útoku. Zakrátko dorazili náhradníci a okamžitě se zapojili do hlídkování. „Nastupuje se blbě, protože člověk neví, co ho čeká: přijmou tě, nepřijmou tě,“ říká rotmistr Tomáš Vodička, který nahradil Jaroslava Lieskovana na pozici zástupce velitele čety, v jiné četě slouží i jeho bratr. „Jedeš sem vlastně jako takové nechtěné dítě. Ale okamžitě jsem zapadnul.“

Velitelé měli obavu, aby se nezměnilo chování vojáků k místním obyvatelům. „Na chvíli, než se s tím srovnali, jsme je neposílali do vesnic a požádal jsem Američany, abychom jezdili méně denních patrol a více nočních. Během nočních patrol nedochází k takové interakci s místními,“ říká Pazděra. „Po útoku se určitě projevila větší nedůvěra vůči Afgháncům. Bedlivěji jsme jim koukali na oblečení, jestli pod ním něco nemají, nepouštěli jsme si je do sestavy a podobně,“ vysvětluje Ondřej Fišar. Nyní se vše vrací do starých kolejí.

 

Žádné zprávy, dobré zprávy

V bytě v Hradci Králové drží malý Patrik krabici medailí. Začne je rozkládat po podlaze. Patrik je syn Jaroslava Lieskovana, je mu šest let, a jestli jej něco baví, pak vše, co se týká armády. Co když bude chtít jít v tátových stopách? „Nepustím,“ odpoví nejprve rezolutně Jana Lieskovanová, manželka Jaroslava. „I když vím, jak to měl manžel. Brala jsem si ho vlastně s armádou, takže s tím jsem nemohla nic dělat. Pokud k tomu dítě inklinovat bude, tak vím, že s tím nic neudělám, že si prosadí svoji.“

Odjezd blízkých do operace v zahraničí je pro rodiny téměř vždy těžký i přes pravidelný kontakt s vojáky. Každá zpráva o výbuchu, přestřelce, zraněných a mrtvých dokáže příbuzné vystrašit, byť se tak stane daleko od místa, kde jsou čeští vojáci. Ti mají naopak tendenci zlehčovat, co se odehrává, či dokonce si vymýšlet. Není tak neobvyklé, že voják příbuzným tvrdí, že je úplně jinde, než ve skutečnosti je, či říkají: My nevyjíždíme ze základny, to, co se děje, se nás netýká.

„Manžel byl perfektní, všechno je v pohodě, jídlo dobrý, a kdyby něco bylo ve zprávách, tak u nás to nebylo,“ popisuje Jana Lieskovanová: samozřejmě věděla, že se manžel nachází v bojové zóně. „Myslela jsem, doufala jsem...“ říká Helena Mikulová, matka Jaroslava Lieskovana. „Bylo to dva dny předtím, než se to stalo, mluvila jsem s ním po telefonu. Smál se, říkala jsem mu, dávej na sebe pozor, Jarečku, a on říkal, neboj, vždyť já na sebe dávám pozor, a že se mi vždycky vrátí.“

Bratr Jaroslava Lieskovana se také jmenuje Patrik – Jaroslav mu vždy záviděl jeho jméno, až je dal synovi. A také on je voják, slouží u 102. průzkumného praporu v Prostějově. I nejmladší z trojice bratrů, Jan, chce po maturitě nastoupit na Univerzitu obrany v Hradci Králové a stát se vojenským lékařem. „Zvláště to, co se stalo s bráchou, mě utvrdilo v tom, že se chci stát vojákem,“ odhodlaně tvrdí Jan. „Lidi si mohou říkat, co chtějí − o žoldnéřích a tak. Pro mě to má smysl.“

Patrik byl v Afghánistánu dvakrát, takže tušil asi nejlépe, v jakém prostředí je jeho bratr a co všechno mu hrozí. „Člověk se na to nemůže připravit. Nepřipouští si, že by se to stalo zrovna takovému veteránovi,“ říká Patrik. „Na druhou stranu, v Afghánistánu chodíte, projdou kolem vás tisíce lidí, projedou auta… Není možné každé zkontrolovat. Vím, že se něco podobného může stát.“

Podobně jako vojáky v Bagrámu i pozůstalé příjemně překvapila vlna solidarity (těm hanlivým komentářům se Jana Lieskovanová vyhýbá) a výše částky na podporu, kterou se od lidí podařilo vybrat. Někteří se obávají, aby tento zájem měl delší trvání. Chrudimští vojáci, kteří stáli za charitativními akcemi, proto spolu s velením armády zvažují založení fondu pro vojáky a jejich rodiny v tíživých situacích. Nadační fond by chtěla založit i Helena Mikulová. I tyto plány lze považovat za součást vyrovnávání se s tím, co se stalo.

Pozůstalí oceňují přístup ministerstva a především armády. Přesto všechno se s událostí musí nakonec vyrovnat sami – a po svém. „Plánuju změnu bytu. Vybírali jsme ho spolu, zařizovali jsme ho spolu, každá místnost je pro mě bolavá. Jsem tady z toho taková nervózní. Každá máme obranné reakce jiné. Jedna z manželek říká, že to má stejně, že také budou shánět něco jiného. Další zas říká, že ji to doma uklidňuje,“ říká Jana Lieskovanová.

 

Stát a jeho vojáci

V komentářích na internetu se člověk občas dočte, že čeští vojáci slouží v Afghánistánu jen kvůli penězům. Většina z těch, kteří prošli zahraničním nasazením, toto tvrzení vehementně odmítá. Peníze mohou hrát roli, ale jen do první přestřelky.

Je také zajímavé, jak je mezi vojáky populární názor prezidenta Zemana o boji proti terorismu (body u nich naopak prezident ztrácí smířlivým postojem vůči Rusku). „Jsme tady proto, abychom čelili teroristům daleko od domova, aby se to nepřelilo k nám,“ říká Jan Benda. „Jinak se o tom nebavím. Ale když se mě někdo zeptá, tak říkám, že reprezentuji Českou republiku.“

„Oni by to najednou lidi doma viděli jinak, kdyby se takhle u nás odpálil nějaký sebevrah třeba v metru. Pak by začali chápat, že naše nasazení tady má smysl,“ tvrdí Tomáš Vodička. Četař Tomáš Starý zase odkazuje na historii a nutnost bojovat proti zlu, protože „zlo si nedá pokoj“.

„Proč je tam posílat?“ pokládá řečnickou otázku Helena Mikulová, matka Jaroslava Lieskovana. „Už od dětství se učíme o tom, že stát, který nebude mít vojáky, který nebude mít nikoho, kdo by jej ochraňoval, nepřežije. Budeme snadno napadnutelní. Podívejte se na to, co se děje ve světě.“

Pro příbuzné jsou padlí z Afghánistánu hrdiny, kteří zemřeli pro vyšší zájem. „Hrdinství je bojovat ne za sebe, ale za ty druhé. A ti kluci to tam dělají každý den,“ dodává Jan Mikula. A pro Janu Lieskovanovou byl její manžel hrdina vždy, když odjížděl na misi. Tohle byla jejich čtvrtá.

Když se člověk na hrdinství zeptá vojáků, začnou se ošívat s tím, že se tak rozhodně necítí. Záhy se řeč stočí na kamarády a na to, že právě oni dávají kromě vyššího smyslu jejich konání v bojové zóně smysl bezprostřední. „To je těžký, člověk se tady vůbec necítí jako hrdina. Není to o tom, je to o kamarádech a o kamarádství,“ říká voják Tomáš Starý. „Nejtrefnější mi přijde citát z filmu Black Hawk Down: Nikdo nechce být hrdina, ale občas to tak dopadne.“  •

 

František Šulc je novinář a vojenský expert. Pracoval mimo jiné v Lidových novinách, spolu s dalšími novináři získal Cenu Ferdinanda Peroutky za reportáže z Iráku. Do loňského roku pracoval na Ministerstvu obrany.

Rotmistr Daniel Hlaváč je příslušníkem 43. výsadkového praporu Chrudim. Deset let se věnuje fotografování, několikrát získal ocenění v rámci soutěže Czech Press Photo za fotografie z Afghánistánu – včetně těchto.

 

Galerie (29) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat