Rozhovor

Jan Šibík: Jdi blíž, foť teď!

25 / 02 / 2017

Když skončil v týdeníku Reflex, začal pořádat workshopy a fotografovat svatby. „Za tři svatby můžu jet třeba do Angoly. Vracím se tak vlastně do doby před třiceti lety, kdy jsem začínal. Tehdy jsem si všechno platil sám a byl jsem šťastný, když mi to někdo otisknul,“ říká Jan Šibík.

Když skončil v týdeníku Reflex, začal pořádat workshopy a fotografovat svatby. „Za tři svatby můžu jet třeba do Angoly. Vracím se tak vlastně do doby před třiceti lety, kdy jsem začínal. Tehdy jsem si všechno platil sám a byl jsem šťastný, když mi to někdo otisknul,“ říká Jan Šibík.

Jako fotograf pracujete už třicet let. Co se za tu dobu změnilo?

Všechno. Fotožurnalistika skomírá a brzy bude jen pro pár vyvolených.

 

Jeden čas jste byl i obrazovým redaktorem a vedoucím fotooddělení v Reflexu. Jak na to vzpomínáte?

Zažil jsem tam tu nejlepší dobu. Reflex měl peníze, já mohl jezdit a pak publikovat obsáhlé reportáže. Ta doba je nenávratně pryč. Mladá generace přestala kupovat noviny a redakcím klesají zisky. Časopisy jsou na tom o trochu lépe, můžou pracovat s dlouhými články a velkými fotografiemi, které na internetu nefungují. Problémem je ale velký propad příjmů z inzerce. I časopisy musí šetřit a zjišťují, že mít stálé fotografy je luxus. A postupně se jich zbavují. Je příliš drahé posílat fotografy za desítky tisíc do zahraničí, když ty fotky můžou mít okamžitě a levně z agentur.

 

To dává smysl, když je potřeba šetřit.

V určitém okamžiku to ale začíná ovlivňovat kvalitu periodika. Jasně, můžete přetisknout článek z Reuters nebo Associated Press, ale nebude to mít český aspekt. A podle mě lidé ten český aspekt chtějí. Chtějí styl, na který jsou zvyklí od konkrétního autora.

 

Nějaké honoráře přece redakce pořád fotografům platí.

Ano, ale ty sumy se ani zdaleka nepřibližují nákladům, které zahraniční cesty stojí. Fotografování takových reportáží se stává koníčkem, vracím se tak vlastně do doby, když jsem začínal. Tehdy před třiceti lety jsem si všechno platil sám a byl jsem šťastný, když mi to někdo zadarmo otisknul. Pak se situace zlepšovala a zlepšovala, až nastal ideální stav, o kterém jsem před chvílí mluvil.

 

Podobným způsobem se šetří všude na světě. Například  fotografové z magazínu National Geographic dříve jezdili na tříměsíční zakázky, dneska si o tom mohou nechat jenom zdát. 

Ano, i takové kolosy jako je National Ģeographic šetří. A i největší fotografické ikony se tomu musí přizpůsobit. Kdo chce pořád jezdit, musí si ty peníze vydělat jinak.

 

Jak to děláte vy osobně?

Pořádám workshopy. Lidé mají zájem se učit fotografovat a jsou ochotni za to dobře zaplatit. Fotím také svatby. Neohrnu nos před žádnou zakázkou, o které mám pocit, že ji zvládnu. Někteří kolegové mi říkají: „Svatby? Máš to zapotřebí?“ A já jim říkám, že mám, a že k tomu mám velký respekt, protože pro ty lidi jsou to jedny z nejdůležitějších fotek v životě. A já pak můžu jet za tři svatby třeba do Angoly. Nicméně doba velkých reportáží, které se objevovaly v hlavních týdenících jako Time, Newsweek, Stern, je nenávratně pryč. A je to smutný. 

 

Jak probíhají vaše workshopy?

Čím dál častěji je dělám v zahraničí, naposled jsme byli v indických městech Váránasí a Kalkata, přihlásilo se osm lidí.  Já je přímo vedu, říkám jim „Foť to!“, tlačím do nich „Jdi blíž!“ a křičím „Foť teď! Hned!“ Předávám jim své knowhow, na kterém pracuju třicet let. 

58afc20d9c400e1e0e65f01b MEDIA_ITEM image
Jan Šibík

Před revolucí v roce 1989 pracovali čeští fotografové víceméně v izolaci. A najednou se objevila spousta fotografů z celého světa, hlavně ze západní Evropy. Jak to na vás tehdy působilo?

Koukal jsem na to s otevřenou pusou. Poprvé v životě jsem viděl fotografy, kteří u sebe měli celý produkční štáb včetně místního průvodce. Docela dlouhou dobu jsem měl pocit, že jde o rozmazlenost západníc novinářů, že já to nepotřebuji. Už při mých prvních cestách jsem si ale uvědomil, jací jsme zoufalí amatéři a jak to všechno děláme na koleně. V roce 1994 jsem byl v Jihoafrické republice, kde se odehrávaly první všerasové volby, poprvé mohli volit černoši. Potřeboval jsem se dostat asi čtyřicet kilometrů za Johannesburg, kde zrovna probíhal mítink strany Inkatha (IFP) – jedné ze znepřátelených stran. Vůbec jsem nevěděl, jak se tam dostat a až s odstupem mi došlo, o kolik fotografií jsem tím přišel – jen proto, že jsem neměl auto. Navíc jsem v té době fotky ještě moc „neviděl“, byl jsem průměrný fotograf. Zažíval jsem úžasné situace, ale neuměl jsem je dobře vyfotografovat.

 

Po revoluci jste se hodně rozjel, nechyběl jste skoro u žádné události.

Snažil jsem se. Fotožurnalistika je souhrn určitých vlastností, není to jen o tom, že chci u něčeho být a fotit to. Musím se rychle dostat na místo, improvizovat, sehnat co nejlevnější letenku, navázat kontakt s bojovníky, přemluvit lidi, aby mě nechali fotit. Naštěstí to jsou věci, které mě baví.

 

Byl jste jedním z prvních českých fotografů, kteří hned začali jezdit po světě. A vyprávíte občas historky, jak jste spal v New Yorku na ulici a vybíral jídlo z popelnic.

Ale to bylo ovoce, které jsem nikdy před tím neviděl a nejedl! A bylo v dobrém stavu. Když mě viděl majitel obchodu, který to ovoce vyhazoval, říkal mi, abych vždycky přišel v šest hodin, že mi to dá v lísce a budu si moct vybrat, co budu chtít.

 

To byla od vás docela velká oběť…

Já to tak nevnímal. Mohl jsem jezdit a to bylo hlavní, i když finanční prostředky byly omezené. Byl jsem nadšený, že můžu být u toho, když se tvoří dějiny. Sice z té doby nemám moc dobrých fotek, ale zůstává ve mně naprostá spokojenost, že jsem to zažil. Lidé mi říkali „Už toho musíš mít plné zuby, už jsi viděl tolik neštěstí!“ Ale pro mě to byla nenahraditelná zkušenost. Můžete přečíst tisíce článků, povídat si s lidmi, kteří tam byli, ale dokud na tom místě nejste fyzicky, tak ty věci nemůžete pochopit.

 

Nedávno jste publikoval reportáž o Kalkatě. Co vás tam nejvíc zaujalo?

To město mě fascinuje svojí koloniální atmosférou. Je drsné, špinavé a krásné zároveň. Celý svět se mění, ale Kalkata se příliš nemění a to je unikátní. Dodnes jsou tam třeba rikšové, kteří běhají se zákazníky, někteří i bosi. To už se jinde neděje.

 

Radnice se snažila to běhání zastavit, ale rikšové se vzbouřili…  

Dělal jsem o rikších reportáž už před osmi lety. Tehdy jich bylo asi deset tisíc. Magistrát měl pocit, že je to  ostudný pozůstatek britského kolonializmu, že se to musí zastavit. A chtěli to zakázat. Jenomže vzít tolika chudým lidem práci, když každý z nich má třeba deset dětí, není je tak. Dnes už v Kalkatě zbývají poslední dva až tři tisíce rikšů a město přestalo vydávat nové licence. Ono to na první pohled vypadá drsně, ale pro ty lidi je to jediný zdroj obživy, z jejich příjmu žije třeba deseti až patnáctičlenná rodina.

 

Baví vás ještě akční fotografie? Ještě jste tak dravý jako zamlada?

Je mi to pořád blízké, ale s přibývajícím věkem pro mě získávají čím dál větší důležitost i ty klidnější věci. Už nejsem ochoten tolik riskovat. Navíc dnes existuje nový fenomén, a to jsou únosy novinářů. Já byl asi desetkrát v Pákistánu, pětkrát v Afganistánu, opakovaně v Iráku, Palestině… A nikdy jsem neměl pocit nebezpečí. Dnes je to jiné. Únosu se obávám čím dál víc a když to někde hrozí, tak velmi zvažuju, jestli tam jet nebo ne.

 

Stalo se, že vás někam nepustili?

Opakovaně. Třeba když byly nepokoje v Barmě, tak jsem v Bangkoku nedostal barmské vízum. Tvrdil jsem, že jsem turista, ale v dnešní době stačí zadat jméno a Google prozradí všechno. 

 

Zato jste měl možnost fotografovat v Severní Koreji.

Ano, byl jsem tam dvakrát. V současné době už ale můžu těžko žádat o vízum do Severní Koreje a tvrdit, že nejsem novinář. 

 

Už by vás tam nepustili?

Myslím, že ne, protože jsem publikoval fotky, které jsem ilegálně nafotil z jedoucího vlaku na trase Peking – Pchjongjang. Fotografoval jsem tehdy policisty, vojáky, vesnice i nádraží. A otiskl to například německý Stern, přičemž v Koreji není povoleno fotografovat, pokud to nepovolí průvodce, který je s vámi od první chvíle po celou dobu pobytu v zemi. Současně je to jediný člověk, se kterým můžete hovořit, neboť běžný občan Severní Koreje nesmí mluvit s cizincem. 

 

Nyní vydáváte další knihu, už čtvrtou. Jak jste ty fotky vybíral?

Ta kniha se jmenuje Deset let, tudíž je jasné, že obsahuje mé práce za poslední dekádu. V první části ještě převažují přírodní katastrofy, respektive jejich následky: tajfun na Filipínách, zemětřesení na Haiti a následné nepokoje, jsou zde již zmíněné snímky z KLDR, potom Arabské jaro a jeho krvavé důsledky v Egyptě a Libyi. Druhé části dominují snímky aktuálních mocenských konfrontací – ruského imperialismu, který se projevil během občanské války na Ukrajině, a zejména militantního islamismu, jenž vyprovokoval uprchlickou krizi nebývalých rozměrů. A právě ta se stala mým hlavním tématem, v poslední době jsem jel fotografovat uprchlíky celkem devětkrát.


Jak těch posledních deset let své práce hodnotíte?

Spokojený jsem jen částečně. Je ve mně obrovská nejistota a pochybnosti. Vím, že to mohlo být lepší, silnější. Nemyslím si, že nad moje fotky není. Knihou chci podat zprávu o místech, kde jsem byl, a tím si to období pro sebe uzavřít.

 

Na Staroměstské radnici v Praze probíhá do 13. března výstava Jana Šibíka nazvaná Deset let. Rozsáhlý soubor snímků si můžete prohlédnout i v naší galerii.

Galerie (23) Diskuze Sdílet

Autor také napsal