Jan Šibík: Jdi blíž, foť teď!

Jako fotograf pracujete už třicet let. Co se za tu dobu změnilo?

Všechno. Fotožurnalistika skomírá a brzy bude jen pro pár vyvolených.

Jeden čas jste byl i obrazovým redaktorem a vedoucím fotooddělení v Reflexu. Jak na to vzpomínáte?

Zažil jsem tam tu nejlepší dobu. Reflex měl peníze, já mohl jezdit a pak publikovat obsáhlé reportáže. Ta doba je nenávratně pryč. Mladá generace přestala kupovat noviny a redakcím klesají zisky. Časopisy jsou na tom o trochu lépe, můžou pracovat s dlouhými články a velkými fotografiemi, které na internetu nefungují. Problémem je ale velký propad příjmů z inzerce. I časopisy musí šetřit a zjišťují, že mít stálé fotografy je luxus. A postupně se jich zbavují. Je příliš drahé posílat fotografy za desítky tisíc do zahraničí, když ty fotky můžou mít okamžitě a levně z agentur.

To dává smysl, když je potřeba šetřit.

V určitém okamžiku to ale začíná ovlivňovat kvalitu periodika. Jasně, můžete přetisknout článek z Reuters nebo Associated Press, ale nebude to mít český aspekt. A podle mě lidé ten český aspekt chtějí. Chtějí styl, na který jsou zvyklí od konkrétního autora.

Nějaké honoráře přece redakce pořád fotografům platí.

Ano, ale ty sumy se ani zdaleka nepřibližují nákladům, které zahraniční cesty stojí. Fotografování takových reportáží se stává koníčkem, vracím se tak vlastně do doby, když jsem začínal. Tehdy před třiceti lety jsem si všechno platil sám a byl jsem šťastný, když mi to někdo zadarmo otisknul. Pak se situace zlepšovala a zlepšovala, až nastal ideální stav, o kterém jsem před chvílí mluvil.

Podobným způsobem se šetří všude na světě. Například fotografové z magazínu National Geographic dříve jezdili na tříměsíční zakázky, dneska si o tom mohou nechat jenom zdát.

Ano, i takové kolosy jako je National Ģeographic šetří. A i největší fotografické ikony se tomu musí přizpůsobit. Kdo chce pořád jezdit, musí si ty peníze vydělat jinak.

Jak to děláte vy osobně?