Co dělali vaši předkové na podzim roku 1918?

Dědeček schovával zběhy

Náš dědeček Oldřich Dvořák (z matčiny strany), který se ulil z války, protože se mu podařilo systematickým krmením se špenátem zcela odvápnit a zezelenat, schovával na statku zběhy: mimo jiné místního ševce, který nemoha ševcovat vyučil se astrologii a pak nám všem sepsal horoskop. Jinak ten děda zdárně hospodařil na zděděném gruntě. Moje maminka už uměla číst, ač do školy ještě nechodila, a náš tatínek právě nastupoval do první třídy. Náš dědeček František Honzák patrně také hospodařil na poněkud menším gruntě na Moravě.

Císařpán zůstal viset

Pojítkem k roku 1918 je mi prastrýc Augustin. Ač měla naše rodina chalupu v Pošumaví, on i jeho bratr (děda, jehož jsem nezažila) měli v dokladech coby rodiště Vídeň, kam jejich rodiče jezdívali za prací. Prastrýcovi bylo osmnáct a nikdy pak nevyhodil fotku císaře pána, měl ji vedle Masarykovy, ale častěji vzpomínal na císaře. Jako holku mě to fascinovalo, protože ve škole se mluvilo negativně o obou. O něco později se prastrýc přidá k cirkusu, hraje na heligon, a až se vrátí, bude žít z úrody na políčkách u chalupy, dělat kostelníka, zvoníka a hrobaře.

Děda byl na Sibiři

Můj táta Richard nastoupil do první třídy a babička Jarmila Hašková čekala v Praze na svého muže, Jarouška, který byl na Sibiři – a na krku měl medailonek s fotografií maličkého Ríši. Všichni se radovali, že vzniká republika, ale Jaroušek měl dost svých dalších starostí. O půl roku dříve opustil legie, načež vstoupil do Rudé armády. Koncem roku 1918 tedy působil coby velitel oddílu Čuvašů, zastupoval velitele bugulmského okresu, vydával časopisy. Domů se vrátil koncem roku 1920.

Kobyly u Národního

Já nejsem tak stará jako republika, to by mi bylo sto let, ale maminka se narodila v roce 1902 a tatínek byl ještě o dva roky starší. Pamatuji si jejich vyprávění, jak rok před říjnem 1918 pustili tehdejšího politického vězně Karla Kramáře. Šli kolem Národního divadla ve chvíli, kdy studenti vypřáhli koně, zapřáhli se místo nich do postrojů a Kramáře vezli. Jako holka jsem si říkala, to musí být hrozný, ty kobyly volně kolem Národního divadla, toho bych se bála. Ale kobyly se nesplašily, tatínek to přežil, Kramář taky – a pak si postavil tu Kramářovu vilu.