Bojovníci za pípou aneb kříšení vesnické hospody

Dlouhá Lhota leží v kopcích mezi Benešovem a Sedlčany. Má dnes sotva třicet stálých obyvatel a ve všední den v poledne není snadné tady na někoho natrefit. U kapličky před hospodou ale zametá postarší žena. „Mám na starosti zvonění, a tak se trochu starám, aby to tu vypadalo k světu,“ vysvětluje.

Alena Jelínková je místní hostinská, zve mě dovnitř. A za pípou stojí sanitář, který přijel vyčistit trubky. Mám tedy hned dva zasvěcené informátory. „Dělám to už devatenáct let. A vidím každý den, jak jdou hospody do kopru,“ říká Tomáš Fejtek, který má na starosti výčepy v okruhu zhruba padesáti kilometrů a denně jich obrazí zhruba šest. „Ten kšeft se strašně ztenčil. Až tihle dojedou,“ ukazuje ke dveřím, za kterými paní Alena připravuje oběd, „už to po nich nikdo nepřebere.“

Vybavení v hostinci v Dlouhé Lhotě mají hodně retro, třeba výčepní pult pochází z roku 1978. Jediným výkřikem současnosti je elektronická pokladna. „Jsem zvyklá poslouchat, to mám ještě ze starýho režimu. Prostě se něco nařídilo, a hotovo,“ směje se sedmašedesátiletá paní Jelínková. EET si tedy pořídila, zákaz kouření spíše přivítala. „Někdy se tu vznášelo tolik čmoudu, že jsem jenom rychle roznesla piva a šla se schovat dozadu. A musím říct, že chlapi to docela berou – nepřemlouvaj mě, kouřej míň, chodí ven. Jenom mě štve, jak házej vajgly, kam je napadne, a já to pak musím sbírat.“

Větší hrozbou pohostinství je prý něco jiného. Místo aby šli do hospody, jezdí lidé do supermarketů, kde kupují levnější lahvové pivo. „Ještě před pár lety jsem brala deset až patnáct padesátilitrových sudů týdně. A dneska? Jestli tři. Staří štamgasti umírají a mladý už nemají tolik času.“ Tomáš Fejtek zvedne hlavu zpod výčepu a dodává: „Navíc už lidi nemůžou tak popíjet. Ráno musí sednout do auta, šéfové jsou přísný, není to jako dřív, kdy mohli chodit do práce nacamraný.“

Přes chodbu mívala paní Jelínková malý koloniál, ten ale zavřela. Ještě před pár lety se tu i vařilo. „Živí mě důchod, tohle dělám hlavně pro těch pár chlapů, aby si měli kde popovídat. Snažím se vyhovět, maminka byla taky taková povaha,“ objasňuje paní Jelínková. Živnost se v rodině dědí po generace. „Máma se sem provdala na začátku války, to už hospodu vedla moje babička. Od časného rána se pracovalo na statku, pak v JZD. V poledne se tu podávaly obědy, večer se točilo pivo.“