Nad Tatrou sa blýska?

Všechny události kolem únosu syna prezidenta Kováče, Mečiarova cesta k moci i zapojení státních „bezpečnostních“ složek jsou ve filmu Únos popsány či naznačeny chladně, až mrazivě, nic se neskrývá pod obvyklým tuzemským obalem „čistě náhodných“ podobenství, smiřujícího nadhledu, či dokonce humoru.

Po bratislavské premiéře jsem vyšel z kina a všechno kolem vypadalo temně – město, obloha, země. Éra mečiarismu, období zbožňovaného lidového vůdce, není až tak vzdálená. Účelové amnestie učinily z viníků sousedy užívající si podnikání či důchod. Je vůbec možné, že se tohle stalo v civilizované, demokratické zemi kousek od nás? A co se vlastně dělo u nás? A co se děje dnes?

U nás, na rozdíl od Slovenska, při novodobých politických bitvách nikdo nepřišel o život. Snad. Ale boj o moc a všudypřítomná korupce mají i tady na svědomí zmařené životy, znechucení, ztrátu důvěry ve spravedlnost. Pokud si někdo může postavit obrovský dům na nejvyšším vrchu přírodní rezervace, pokud si někdo udělá ze státních služeb soukromý byznys, pokud je usvědčený lhář reprezentantem země, pak se v takové zemi žije trpce. Vlastně se jen přežívá.

Ale stranické pokladny dál potřebují peníze na předvolební kampaně, při nichž budou usměvavé tváře slibovat prostému lidu vyšší zdanění úspěšnějších, strašit, že nám Němci seberou Sudety, že místo křížů budeme mít zítra na kostelech půlměsíce.

Slovenský Únos dokázal jako jeden z mála polistopadových filmů pravdivost (paradoxně) Leninova citátu, že „ze všech umění je pro nás nejdůležitější film“. Návštěvnost je na slovenské poměry obrovská, film se promítal poslancům těsně před jednáním o rušení amnestií. Vypadá to skoro jako zázrak: snímek společensky angažované režisérky a odvážného producenta vytahuje krvavého kostlivce ze skříně, v jejíž otevření už nikdo ani nedoufal. Netřeba dodávat, že v českých skříních zůstává pro samé kostlivce zatraceně těsno.

Nic proti zábavě. Ale často lamentujeme, jak plytké jsou příběhy naprosté většiny současných českých filmů. A přitom nedávná minulost a žel i současnost nabízejí takřka denně náměty týkající se nás všech – o věcech, které všichni důvěrně známe: o zbabělosti ozvat se či přiznat se, říkat či psát pravdu i za cenu osobní újmy, o ztrátě ideálů, o rezignaci, alibismu, relativizaci viny a trestu, o střetu svědomí a loajality, o nevzdělanosti, stádnosti… Anebo o zbabělosti či nechuti napsat a natočit film, který by věrně popsal třeba poválečné masakry v pohraničí.

Ale chodil by na takové filmy někdo? Příjemnější je zasmát se při nekonfliktním filmu s oblíbenými herci a pak si někam zajít jen tak potlachat. Ale vážné otázky stejně nezaženeme. A čím déle se budeme jen smát a chodit kolem, tím menší bude naděje, že najdeme odhodlání a odvahu přiznat si svoje osobní i národní slabosti, omyly, křivdy a hříchy.

V úvodu jsem napsal, že Únos je neradostný film. Přiznávám chybu a opravuji: Únos je, při vší hrůze, radostný film. Protože vznikl. •

Více o velkolepém úspěchu filmu Únos i aktuálním vývoji na Slovensku si můžete přečíst zde.