Jakub Polanka: Smysl pro lenost

13. září 2015

Jakub Polanka.

foto Marek Kučera

Je jedním z nejznámějších českých návrhářů, ba jednou z jeho ikon. Napůl Pražan a napůl Pařížan, muž, kterého časopis Vogue Italia zařadil mezi nejnadějnější talenty mladé generace. To bylo před pěti lety. Dnes je Jakubu Polankovi šestatřicet, má za sebou další velkou přehlídku a zná už i tajemství úspěchu: v jeho případě je to také lenost. Lenost dělat věci, které ho nebaví, a které by tudíž nedělal naplno.

Praha, Celetná ulice číslo 8. Za těžkými dveřmi je vchod do pavlačového domu a v prvním patře ateliér. Svět figurín, všudypřítomných nití, špendlíků, odstřižků látek a tichého vrnění strojů, ale též snů a fantazií. Sem nedoléhají vášnivé politické diskuse a hrozby světa, jen šumění proudu turistů, který se valí pod otevřenými okny. Jakub Polanka má tohle město rád. Moc rád.

O Praze: „Praha je pro mě něčím mezi Paříží, kde pracuji, a Sušicí, kde jsem vyrůstal. Lidé v Paříži jsou víc svobodní a uvolnění, baví mě pozorovat je a inspirovat se ulicí. I ti bezdomovci jsou elegantní, představte si! Tady jsou lidi smutní, shrbení. Když jdu po Praze narovnaný a usmívám se, všichni si myslí, že jsem cizinec. Na druhé straně, parky se v Paříži zavírají v deset. Tady se mohu v noci sebrat, jít do Stromovky a nastříkat si tam barvu na látku. V tom je zase mnohem svobodnější Praha.“

Na pražské Štvanici v otevřeném prostoru Skateparku defilují půvabné, ač typicky zachmuřené postavy – je první zářijová sobota a Jakub Polanka má v rámci Mercedes-Benz Prague Fashion Week očekávanou přehlídku. You gotta fight − for your right − to party, zní známý popěvek od Beastie Boys, který se Jakubovi vryl do hlavy a už tam zůstal. Šaty jsou pastelově barevné, splývavé – a zároveň zkombinované s robustními botami, modelky mají dokonce nabarvené uši. Ony prvky bojového umění mají symbolizovat Jakubův boj za vnitřní svobodu: „Můžete všechno, akorát musíte nést důsledky a někdy i trest.“ Mezi šaty jsou jedny opravdu krásné, které jsem viděla už v ateliéru na figuríně. V barvě lila, poletující jako vánek.

O vůni levandule: „Chtěl jsem víc radosti, víc barev. Překročit svůj stín, neboť s nimi jsem zkušenost neměl. Tuhle barvu a látku jsem objevil v kamionu mezi tisíci jiných. Připomněla mi vůni levandule, mýdlo u babičky, co trochu osychá. Střih je jednoduchý, nic víc by už nepotřebovaly a byly by krásné, ale najednou jsem jim potřeboval dát žlutá ramínka – asi jako pyl květiny − a drzé, ostře modré kapsy. Někdo by řekl, že jsem se zbláznil… Zkusil jsem je dát pryč, ale ucítil jsem, že je mi to líto. Často musíte udělat opak, abyste poznali, co opravdu chcete.“

Ze šumavské Sušice vyrazil poprvé „do světa“ už na střední škole; textilní škola jej zavedla do Brna a UMPRUM do Prahy. Pak přišla nabídka přímo od šéfky Institutu Français de la Mode. Byla z těch, které se neodmítají – a tak se Jakub Polanka stal prvním Čechem, který vystudoval jednu z nejprestižnějších škol oděvního designu. Potřebnou finanční částku ve výši zhruba tří set tisíc poslepoval z drobných příspěvků od nadací, přátel a rodičů, i tak odjížděl s poloprázdnými kapsami a bez znalosti jediného francouzského slova. Bylo mu dvaadvacet.

Podpořte Reportér sdílením článku