Magda Vášáryová: Pořádně, nebo vůbec

Odmala ji fascinovala matematika, přesto se nakonec prosadila v oborech, které toho mají s matematickou přesností málo společného – v herectví a diplomacii. V politice nikdy nevyhrávala, říká, že je zvyklá být v menšině. Své názory, kterými mnohé štve, nijak neskrývá. Magda Vášáryová mluví o herecké kariéře, nadějích a zklamáních i o tom, proč podle ní politička nemá ukazovat slzy.

V devadesátých letech jste radikálně změnila profesi: z herečky jste se stala diplomatkou a političkou. Když se za tím dnes ohlédnete, co vám přineslo víc osobního uspokojení, to první, nebo druhé?

Neměla jsem pocit, že dělám nějaký ostrý řez. Já byla homo politicus a knihomol snad už od pěti let a můj otec, profesor, mě v tom podporoval tím, že toho ohromně moc znal a všechno mi vysvětloval. Když jsem pak přijela už jako diplomatka do Varšavy, tak mi Poláci nevěřili, že jsem odmalička věděla, že v Katyni postřílela elitu jejich armády a inteligence sovětská NKVD, a ne nacisti. Ale mně o tom táta vyprávěl, když jsem byla ještě holčička.

Takže pro vás opravdu nebyl problém přejít z role herečky Slovenského národního divadla na post velvyslankyně Československa v Rakousku?

Pochopitelně jsem se musela hodně věcí naučit, ale vlastně mě nic nepřekvapilo. Vnitřně jsem na to byla připravená. Koncem osmdesátých let jsem chodila na podzemní semináře, které jsme si my sociologové tajně organizovali, ale ani nikdy předtím jsem nepřestala sledovat sociologii, filozofii, zahraniční politiku… Uměla jsem jazyky, nebyla jsem odkázaná na překlady. Takže když jsem přijela jako nová velvyslankyně do Vídně, neměla jsem pocit, že skáču do úplného neznáma. Z hlediska toho, o čem a jak jsem v dosavadním životě přemýšlela, tam pro mě byla výrazná kontinuita, i když se to jiným lidem těžko vysvětluje.

Vy jste v prvním filmu hrála ještě na základní škole, jako gymnazistka jste v režii Františka Vláčila natočila slavnou Markétu Lazarovou, a potom jste šla studovat sociologii. Proč?

Nejvíc jsem chtěla dělat čistou matematiku, ale pak mi táta zavolal někam na Šumavu, kde jsme tenkrát točili Markétu, že na univerzitě otevírají nový obor, sociologii, a to že by mě určitě bavilo. Já si jen vzpomínám, že jsem se ho ptala, jestli je v tom i matematika, a on mi řekl, že matematiky a statistiky je tam spousta, tak jsem souhlasila. Do té doby byla u nás sociologie zakázaná coby kapitalistická pavěda a my byli první ročník, který ji v roce 1966 začal studovat.

Jak jste se tedy stala profesionální herečkou?

Pro herectví je velmi důležité, že to je váš dětský sen. A já ho nikdy neměla. Prostě mě zajímaly jiné věci a kromě toho jsem měla před očima svou o šest let starší sestru Milku, která nedostala doporučení ke studiu od místní organizace komunistické strany, protože děti z takových rodin, jako byla naše, tehdy studovat neměly. Tak nahonem udělala talentové zkoušky na herectví a tam ji vzali. Měla v plánu, že po roce přestoupí na angličtinu, ale brzy začala točit, dařilo se jí, najednou byla finančně nezávislá a nakonec zůstala na vysoké škole múzických umění. Ale dlouho se s tím prala, plakala, nadávala, že neví, co má udělat… Já to s ní prožívala a asi mě to taky do určité míry ovlivnilo. Ale hlavně mě mnohem víc přitahovala ta matematika a potom politika a filozofie.

Ale nedostudovala jste, že?

Asi v roce 1970 mě vyhodili z fakulty za Jakubiskův film Vtáčkovia, siroty a blázni a já opravdu nevěděla, co si počnu. Na ulici jsem potkala Martina Hubu, on se zeptal, co dělám, a já mu řekla: „Víš co, já asi nenajdu zaměstnání, protože mně kvůli politice nedovolí nic dělat.“ A on na to: „Tak se zastav u nás v Divadle Na korze, my bychom tam potřebovali někoho takového, jako jsi ty.“ Čili tak se to stalo. Divadlo Na korze sice taky brzy zakázali, ale většina souboru odtud přešla na Novou scénu a já už zůstala herečkou. Ale tam i ve Slovenském národním divadle, kam jsem přestoupila v roce 1983, jsem měla nižší plat než moji kolegové, protože jsem neměla vysokou školu – tak to tenkrát chodilo, podle tabulek.

Na druhou stranu ale můžete být osudu vděčná, že jste normalizaci prožila mezi výjimečnými osobnostmi.