Rozhovor

Islám na konci sil

08 / 10 / 2017

Možná patříte mezi ty, kteří se ho bojí, možná jej ani neznáte – jak jej ostatně poznat ze středu Evropy. Pravděpodobně však víte, že je jedním z nejsilnějších a nejrozšířenějších náboženství světa. A to znamená moc. MOC. Ale co když ne? Německý religionista Michael Blume právě vydal knihu, v níž tvrdí, že islám nejenže není mocný, ale že je velmi nemocný. A může zemřít.

Možná patříte mezi ty, kteří se ho bojí, možná jej ani neznáte – jak jej ostatně poznat ze středu Evropy. Pravděpodobně však víte, že je jedním z nejsilnějších a nejrozšířenějších náboženství světa. A to znamená moc. MOC. Ale co když ne? Německý religionista Michael Blume právě vydal knihu, v níž tvrdí, že islám nejenže není mocný, ale že je velmi nemocný. A může zemřít.

Tvrdíte, že islám je v krizi. V Evropě nicméně v posledních letech počet muslimů výrazně roste, stejně jako počet mešit. Mnoho lidí se proto naopak obává toho, že bude islám v Evropě brzy silnější než křesťanství.

To ale vyplývá především z toho, že my úplně jinak stanovujeme počet křesťanů a počet muslimů. Za křesťana považujeme jen toho člověka, který byl pokřtěn a nadále přináleží k určité křesťanské obci. Za muslimy nicméně bereme všechny děti muslimských rodičů. Přitom jen dvacet procent těch takzvaných muslimů, kteří v uplynulých desítkách let do Německa přišli, patří do nějaké islámské náboženské obce a jen jejich značná menšina se pravidelně modlí. Jenže tohle čísla nepoberou. Na jakém místě by měl muslim oznámit, že se vzdává svého náboženství? Že z něj chce vystoupit či přestoupit do jiného? Naše statistiky zkrátka srovnávají jablka s hruškami. 

 

Co tedy dělají ti, kteří chtějí vystoupit? Ani vaše žena už není muslimka, nebo stále je? 

Ale ano, moje žena se stále považuje za věřící muslimku. Nicméně se zároveň zasazuje také za mír a svobodu vyznání. A tak i rozhodnutí naší nejstarší dcery nechat se pokřtít v evangelické církvi akceptovala a na její zvolené cestě ji doprovodila. Stejně tak obě naše mladší děti se samy rozhodnou, zda a do jaké církve chtějí patřit. A sice po dovršení čtrnácti let, kdy u nich nastane zletilost v otázkách církve (v Německu tento věk udává zákon o náboženské výchově dětí z roku 1921, podle nějž nemohou být vychovávány v náboženství, které si samy nezvolily – pozn. red.). Víra může existovat jen se svobodou, z donucení vzniká pokrytectví. 

 

Způsobuje krizi islámu „jen“ klesající počet věřících? 

Já bych spíše řekl, že počet praktikujících muslimek a muslimů klesá, protože islám uvízl v krizi vzdělání a politiky. Co si mohou mladí akademici myslet o kazateli, který na začátku 21. století nerozumí ani evoluční teorii? A o politicích, kteří ve jménu náboženství ospravedlňují utlačování a korupci? S narůstajícím vzděláním si lidé uvědomují tyto zastaralé poměry a vzdalují se takto vedeným mešitám i státům. 

 

Vy jste vedl takzvaný Zvláštní kontingent Severní Irák; z této země jste tehdy do Německa dovezl více než tisíc jezídských a křesťanských žen a dětí, které radikálové z Islámského státu sexuálně zotročili a jimž se podařilo utéci. Byla mezi nimi i Nadja Muradová, dnes jezídská aktivistka a držitelka Sacharovovy ceny i ceny Václava Havla. Ovlivnilo to, co jste tam viděl, vaše názory na islám? 

Ano, stokrát jsem na vlastní oči viděl, jaké zločiny ten takzvaný Islámský stát napáchal. Mluvil jsem s oběťmi vykořisťování, jako je Nadja Muradová. Stál jsem uprostřed zničených měst i nad masovými hroby. Také mnoho muslimů, kteří tam proti Daesh, jak IS pohrdavě nazývají, bojují, mi vyprávělo o své hanbě a pochybách o své víře. Dříve platili lidé s dlouhými vousy v Iráku za moudré, dnes se jich ostatní bojí. Jsem velmi vděčný Amal Clooneyové, že se stala právničkou Nadji a bojuje za soudní potrestání pachatelů toho násilí. 

 

Kolik opravdových muslimů tedy žije ve světě a kolik Evropě?

Podle zastaralých statistik se jedná zhruba o 1,8 miliardy muslimů na zemi, z toho pak zhruba padesát milionů žije v Evropě. Nicméně je nejasné, kolik z nich se samo za muslimy vlastně považuje. Nejenže nemůžete výstup někde oznámit, ale když o něm mluvíte veřejně, hrozí vám v mnoha zemích násilí a diskriminace. Pokud se zaměříme na to, kolik muslimů se vůbec denně modlí, pak jejich počet drasticky klesne.

 

Do jaké míry je dodržování zvyků, četních denních modliteb, pravidel ramadánu či nejedení vepřového masa na Západě těžší? Je to vůbec možné?

Jako náboženská menšina se muslimové v Německu hlásí ke své víře silněji, ale praktikují ji stále méně často. Například celá třetina seniorů přes šedesát let se modlí každý den, ale z muslimů pod třicet let to dělá už jen méně než čtvrtina. Ze žen, které přišly do Německa z Turecka, nosí šátek 41 procent, z jejich dcer je to pak už jen osmnáct procent. Také z mešit odcházejí především mladí a vzdělaní lidé. 

 

Je to vůbec důležité? Také mnoho křesťanů zůstane v neděli doma, místo aby navštívili mši. Nechodí pravidelně ke zpovědi, a přesto se považují za křesťany. 

V Německu je to tak, že abyste byl považován ze statistického hlediska za křesťana, musíte náležet k náboženské obci. (Na základě přihlášení se k církvi platíte v Německu daň. V Česku je počet věřících odhadován podle sčítání lidu – pozn. red.) Když se ale na naše země podíváte tak, jak statisticky hodnotíme počet muslimů, můžete rovnou devadesát procent Saska, Česka a Slovenska prohlásit za křesťanské země, protože lidé tu pocházejí z křesťanských předků, a navíc slaví Vánoce. Ale to z nich přece nedělá křesťany.

 

Proč muslimové v Evropě na své tradice zapomínají? Může za to většinová společnost, která v každé ženě se šátkem vidí teroristku? Nebo nechtějí být sami spojováni s fundamentalisty? Nebo je to prostě pohodlnost a na Západě je netlačí okolí? 

Nejvíce asi to druhé. Mnoho muslimů vidí, že ve jménu jejich náboženství dochází k ospravedlňování korupce, války a teroru. Během uprchlické krize přijala křesťanská Evropa statisíce muslimů z míst, kde selhaly arabské režimy. U řady muslimů rostou pochyby o jejich víře a také roste počet těch, kteří konvertují ke křesťanství. Ve městě Irbíl v kurdské části Iráku byl po stoletích opět otevřen zoroastrijský chrám (zoroastrismus je náboženství vzniklé ve starověké Persii, ještě před příchodem křesťanství a později islámu – pozn. red.), k němuž se nyní hodně Kurdů hlásí. 

 

Ve své knize píšete o konspiračních teoriích, v jejichž rámci dává většina muslimů Západu za vinu problémy muslimských zemí. Západ se podle nich na Blízkém východě, v Iráku či Afghánistánu zapojoval až příliš, a naopak třeba v Saúdské Arábii málo. Vše kvůli ropě, nerostnému bohatství. Opravdu je to jen konspirace bez zrnka pravdy? 

Většina těchto konspiračních teorií jsou hlouposti. Je ale pravda, že nakupováním ropy a plynu podporujeme přesně ty radikály, na které si pak stěžujeme. Každý muslim ví, že Evropa prodává zbraně do Saúdské Arábie, tedy země, která šíří velmi radikální formu islámu. Teprve až přestaneme spalovat ropu a plyn, oslabíme radikály a teroristy. Ostatně z našich nákupů těchto komodit žijí také další režimy, jako je Rusko, Venezuela či Angola. 

 

Pokud statistiky ve vaší knize říkají, že 68 procent oslovených muslimů má „Zápaďáky“ za egoisty, 66 procent dokonce za násilníky, 64 procent za nenasytné a 61 procent za nemorální, je vůbec možné, abychom spolu žili v míru? 

My jsme v Evropě v minulosti dokázali, že se mohou stát přátelé i z nepřátel. Právě jsem byl s mojí rodinou v katedrále v Remeši, kde německý spolkový kancléř Konrád Adenauer a francouzský prezident Charles de Gaulle ukončili v roce 1962 před Bohem německo-francouzské nepřátelství. Nicméně my všichni musíme pro mír dělat více. 

 

Můžete být konkrétnější? Co bychom měli dělat?

Měli bychom být pravými křesťany nebo pravými humanisty. Tedy přátelští, připraveni pomoci a schopni vést dialog, zaručit se za naše hodnoty. Například má rodina k sobě zve každý rok na Vánoce nekřesťanské přátele, aby se seznámili se svátkem narození Ježíše Krista a aby s námi také navštívili kostel. Ale zároveň… pokud lidé trvale nepřijímají pravidla naší společnosti, měl by jim stát ukázat jasné hranice. Kde je to nutné, pak také vyvodit důsledky a sáhnout až k vyhoštění. Sama moje rodina přišla z někdejšího východního Německa a rozumím tomu, že svoboda a rozmanitost je pro mnohé obyvatele někdejších socialistických zemí nezvyklá. Ale rasismus a odmítání všeho cizího jsou znamením slabé nebo chybující křesťanské víry.  

 

Muslimové byli ve středověku učenci, reformisté, předchůdci renesančního člověka, islám prožíval zlaté časy. Kam se tento islám poděl?

V roce 1485 zakázal sultán Bajezid II. knihtisk. Zpočátku se zdálo, že udělal správnou věc, protože v Evropě se začala církev hroutit a začala třicetiletá válka mezi zastánci římskokatolického, luteránského a kalvínského vyznání. Jenže v Evropě po vynálezu knihtisku zároveň nastala exploze vzdělání a osvěty. Naproti tomu osmanská říše zůstala v té době stabilní, jenže také zakrnělá. Kolem roku 1800 uměla číst a psát téměř polovina Středoevropanů, ale z Osmanů jen méně než pět procent. Tento odstup islámský svět nestačil dohnat ani do dnešního dne. A má to ohromné dopady. Vždyť si vezměte, že například Izrael, který má jen osm milionů obyvatel, si registruje více než dvojnásobek patentů než celý arabský svět se třemi sty miliony lidí dohromady. 

 

Ale muslimové, kteří přicházejí do Evropy a chtějí s námi žít, mají přístup ke vzdělání – a přesto se někteří radikalizují. Proč? Není to třeba i proto, že my, „Zápaďáci“, jsme příliš naivní a očekáváme, že každý, koho přijmeme, vyznává automaticky stejné hodnoty jako my? 

Ano, my demokraté jsme často ještě příliš tolerantní vůči nepřátelům svobody. Zaprodáváme výhody naší civilizace příliš levně. Ale netýká se to jen muslimů. V Německu žije také velmi mnoho lidí, jejichž předci žili v minulosti v Rusku. Někteří z nich opovrhují demokracií a podporují Putina a extrémně pravicové strany. Také vlády v Maďarsku a Polsku si rády vezmou evropské peníze, ale svobodu a principy právního státu zároveň oklešťují. My Evropané se teprve začínáme znovu učit, jak bojovat za demokratické hodnoty, místo abychom se nechali jen využívat. 

 

Co by mohlo zastavit radikalizaci, a tím i další teroristické útoky?

To nejdůležitější by bylo vzdělání a snížení nákupu ropy a plynu. Křesťané by měli svou víru znovu objevit a prohloubit. A nakonec nesmíme teroristům dát to potěšení, aby nás zastrašili. Přesto však bohužel kvůli válkám a teroru zemře ještě hodně lidí, především v islámských zemích samotných. 

 

Můžeme přirovnat současnou situaci islámu k nějakému momentu v historii křesťanství? 

Ano, bohužel můžeme, a to velmi dobře. Současný stav islámu se podobá situaci v době třicetileté války. Má stejně špatnou pověst jako křesťanství tehdy. V Evropě tehdy bojovali evangelíci a katolíci, v islámu nyní sunnité a šíité. Bohužel ještě proteče hodně ropy a krve, než přijde na řadu vyčerpání, osvěta a mír. 

 

Křesťanský svět změnila reformace. Na jejím počátku stál jeden muž, Martin Luther. Je něco takového možné i dnes? Může jeden reformista změnit celé náboženství?

On byl ale ještě před Lutherem i jiný reformátor, a to na území současného Česka. Byl to Jan Hus. Jenže teprve Martin Luther mohl svoje učení rozšířit s pomocí vynalezeného knihtisku. Najednou jsme tu měli evangelickou rodinu s mnoha dětmi, ale s přístupem ke vzdělání, a to i pro ženy. Tím změnil Evropu a svět. V islámských zemích je však zakládání nových náboženských obcí bohužel stále ještě potlačováno, jakákoliv nová myšlenka to má tedy těžké. Islámská hnutí, která vyznávají vzdělávání a argumentaci místo násilí, jako je například Ahmadíja v Pákistánu nebo Hizmet v Turecku, jsou krvavě potlačována a mohou přežít jen v západní demokracii. Bez svobody ale není žádná dynamika. 

 

Dnes máme k dispozici superknihtisk – internet, sociální sítě. Téměř každý na planetě má přístup k informacím z celého světa. Může internet reformě pomoci, nebo je to naopak? 

Internet opravdu zesiluje jak radikalizaci, tak sekularizaci. Radikálové využívají internet, aby nalákali slabé lidi a rozšiřovali propagandu teroru. Na druhou stranu ale mohou muslimové či bývalí muslimové díky internetu diskutovat a informovat se; mohou klást otázky, které veřejně klást nelze. Například o násilí v životě Proroka Mohameda. V mnoha islámsky formovaných zemích, jako například v Bangladéši jsou blogeři kritičtí vůči islámu, pronásledováni. V Saúdské Arábii byl známý liberál Ráif Badawí zatčen a mučen. Tradicionalisté zjišťují, že jim především mladá generace uniká ze sféry vlivu a informuje se čím dál tím více právě na internetu. 

 

Jak může být islám reformován? 

Stejně jako křesťanství. Prostřednictvím vzdělání, a to především také žen, a prostřednictvím schopnosti stále o své víře diskutovat, zabývat se jí a nejen vše bezvýhradně věřit jejím kazatelům. Dnes je islám stále ještě vykládán vousatými tradicionalisty a radikály, od nichž se mladí a vzdělaní lidé tiše vzdalují. Také turecký prezident Erdogan pronásleduje zrovna akademiky, které by jeho země tak nutně potřebovala. Nyní nechal dokonce odstranit ze škol výuku evoluční teorie. Organizace mladých uvnitř AKP, turecké vládní strany, dokonce tvrdí, že země je plochá a teorie zeměkoule je jen konspirací svobodných zednářů. Pokud by to nebylo pro utlačované obyvatele a vůbec pro budoucnost země tak smutné, musela byste se smát. 

 

Vidíte v tomto směru vůbec naději? 

Ano, už existují nadějeplná hnutí, například v Tunisku a Indonésii. Tam se největší samostatná organizace muslimů na zemi, nazvaná Nahdlatul Ulama, rázně vyslovila proti radikálům a pro demokracii. Dokonce požaduje po Evropě, aby výrazněji zakročila proti radikálním muslimům. Ale zároveň nám příklad Turecka ukazuje, že pokroky nejsou automatické a že vždy hrozí krok zpět.

 

A co se stane, když islám reformován nebude?

V té pomyslné třicetileté válce islámu umírají denně lidé, především muslimové. Mnoho z nich prchá a mnoho stále více pochybuje. Propadají se čísla porodnosti. Čím déle se problémy nebudou řešit, tím horšími se stanou. V současnosti je islám nemocný, ale v budoucnosti může i zcela zemřít. 

 

Který islám zemře? Islám jako víra, která může i naši společnost obohatit? Islám jako hrozba v rukou salafistů a radikálů? Islám jako politická moc v nedemokratických zemích?  

Každé náboženství je vždy jen tím, co z něj člověk udělá. A když lidé přestanou navštěvovat bohoslužby a být společně aktivní, pak se náboženství pomalu rozpustí. Islámští radikálové se nám zjevují tak silně také proto, že stále více mírumilovných a demokratických muslimů už nenavštěvuje mešity a nenosí náboženské oblečení. Je to vidět na tom takzvaném Islámském státu. Vyhlásí si chalífát a z celého světa se tam řítí několik tisíc radikálních muslimů. Ale ještě mnohem více dalších muslimů se raději dá na útěk a statisíce chtějí žít raději mezi křesťany a humanisty než pod těmi samozvanými kalify. Radikálové tu budou také v dalších letech, ale jen urychlí ten tichý odchod většiny muslimů. • 

 

Michael Blume
Německý religionista s muslimskou manželkou
 
Narodil se v roce 1976, rok poté, kdy se jeho rodiče dostali z někdejší NDR do západního Německa. Ještě na škole se zamiloval do muslimské dívky s tureckými kořeny, kterou si ve svých dvaceti letech vzal. Nyní spolu mají tři děti.
Vystudoval religionistiku a politické vědy na univerzitě v Tübingenu. Pracoval na ministerstvu německé spolkové země Bádensko-Württembersko. V roce 2014 vedl na základě pověření premiéra této země skupinu nazvanou Zvláštní kontingent Severní Irák, která přivezla do Německa 1 100 žen a dětí z řad jezídů a křesťanů, které takzvaný Islámský stát zajal a zotročil. Mezi nimi byla i Nadja Muradová, která se stala v roce 2016 coby ambasadorka dobré vůle OSN a jezídská aktivistka laureátkou Ceny Václava Havla za lidská práva a získala také Sacharovovu cenu za svobodu myšlení.
Michael Blume přednáší na univerzitách v Karlsruhe, Jeně, Kolíně nad Rýnem a Münsteru. V Německu právě vyšla jeho kniha s názvem Islám v krizi, kterou vydalo vydavatelství Patmos.
59d630e89c40587eef5d3551 MEDIA_ITEM image
Michael Blume

Autorka rozhovoru je zabývá děním v německy mluvících zemích, pracuje v MF DNES.

Galerie (2) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat