Reportáž

Vezmu děti za ruce a půjdem do Německa

25 / 03 / 2016

V syrském městě Kámišlí se novinářka Markéta Kutilová ocitla poprvé loni v srpnu. Teď ho navštívila znova. „Město je viditelně prázdnější. Mnohé obchody a restaurace zavřely, přibylo prázdných bytů, vše podražilo, je nedostatek cukru i léků. Přibylo pracujících dětí,“ píše pro magazín Reportér.  

V syrském městě Kámišlí se novinářka Markéta Kutilová ocitla poprvé loni v srpnu. Teď ho navštívila znova. „Město je viditelně prázdnější. Mnohé obchody a restaurace zavřely, přibylo prázdných bytů, vše podražilo, je nedostatek cukru i léků. Přibylo pracujících dětí,“ píše pro magazín Reportér.  

V syrském městě Kámišlí se novinářka Markéta Kutilová ocitla poprvé loni v srpnu. Teď ho navštívila znova. „Město je viditelně prázdnější. Mnohé obchody a restaurace zavřely, přibylo prázdných bytů, vše podražilo, je nedostatek cukru i léků. Přibylo pracujících dětí,“ píše pro magazín Reportér.
 

„Sestra je už v Německu, tak zde ubytováváme návštěvy,“ říká naše hostitelka Helin ve vymrzlém bytě – jednom z mnoha tisícovek dalších, jejichž majitelé jsou nyní v Evropě.

Dříve tady žila advokátka Hatau se svým manželem. Vloni na podzim odcestovali do Německa, teď jsou v Düsseldorfu. Zůstalo tu po nich veškeré zařízení i mnoho osobních věcí – plazmová televize na zdi, oblečení ve skříních, kosmetika na poličce v koupelně, rodinné fotografie na zdi. „Pašeráci jim dovolili vzít si jen doklady a peníze. Jinak nesmí nic mít navíc, aby mohli utíkat, kdyby po nich střílela turecká armáda,“ líčí Helin.

Po majitelích bytu tu zůstal i radiátor na elektřinu, ale proud nejde. Helin zapálí kamínka na naftu. Za chvíli je v pokoji smrad, ale teplo. Elektřina půjde až v sedm večer. Je devět hodin ráno.

 

Byznys v rukou mafií

Jsme ve městě Kámišlí, největším městě na severu Sýrie. Kurdové zde vyhlásili autonomní federaci zvanou Rojava. Tato federace obývaná čtyřmi miliony Kurdů, Arabů a křesťanů pod vedením kurdské levicové strany PYD však nemá velkou podporu – u sousedů, ani ve světě. Proti autonomní Rojavě stojí syrský vůdce Asad, Turecko i USA. Kurdové si představují, že federace by měla zavládnout v celé Sýrii, tuto myšlenku však zatím podpořilo jen Rusko. Syrští Kurdové nebyli ani přizváni k mírovým rozhovorům v Ženevě a to přesto, že jejich milice YPG a YPJ jsou velmi aktivní a úspěšné v boji proti Islámskému státu. O tom, že se Bašár Asad severu Sýrie jen tak nevzdá, svědčí i fakt, že jeho armáda a policie má pod kontrolou čtvrtinu města Kámišlí – včetně letiště, které je pro Asadův režim vítaným zdrojem příjmů. Na Asadovi závisí i dodávky elektřiny…

Už přes tři roky jde proud jen pět hodin denně. Lidé si tak mohou dobít telefony, kouknout na televizi, ale vaří se hlavně na plynových bombách. Na jejich doplnění se každé ráno tvoří dlouhé fronty a na koho se ten den nedostane, ten musí přijít další ráno znova. Jediné, co je levné, je nafta. Plnou nádrž – 52 litrů – tankujeme v přepočtu za 50 korun. Kurdové totiž mají pod kontrolou tři tisíce ropných vrtů a těží hlavně pro svou potřebu. Ostatně nemají nikoho, kdo by od nich ropu kupoval, sousední Turecko nakupuje levně od Islámského státu. „Na území ISIS působí mafie, které nakupují ropu od ISIS za třetinu ceny ve srovnání se světovými trhy. V cisternách se vozí do Turecka, kam ji prodávají sice s přirážkou, ale pořád o třetinu levněji, než by platili jinde,“ popisuje pan Baderchan, který vystudoval ČVUT v Praze a pracuje v sousedním iráckém Kurdistánu.

 

Vytoužená čokoláda

Hranice mezi Tureckem a syrskou částí ISIS měří 400 kilometrů a probíhá zde čilý obchod. Z Turecka ven proudí zbraně, léky, spotřební zboží… a také bojovníci. Opačným směrem míří ropa. „Na vlastní oči vidíme přistávat turecké helikoptéry ve městě Jarabulus, které je pod kontrolou ISIS,“ říká Muhamad Mustaffa, jeden z velitelů kurdských milic YPG; od Jarabulusu nás dělí jen řeka Eufrat, ale na druhý břeh, tedy na území Islámského státu, lze jedině přeplout, neboť most islamisté zničili.

Ovšem na Rojavu vyhlásilo Turecko embargo, což způsobuje problémy se zásobováním, nedostatkový už je i cukr. Prodává se na příděl, i na něj se stojí fronty. „Rodina má nárok na dvě kila za měsíc,“ vysvětluje Helin. Jen do čaje ho přitom průměrná domácnost spotřebuje mnohem víc. Navíc závratně podražil, stojí teď desetkrát víc než před válkou. „Kilo kupujeme skoro za jeden dolar, přitom průměrný plat je 200 dolarů,“ vypočítává Helin. Ceny základních potravin, spotřebního zboží či léků vzrostly od začátku války desetinásobně. „Plechovka sušeného mléka pro děti je každý měsíc o desetinu dražší, teď stojí čtyři a půl dolaru. Většinu léků lidé kupují po tabletkách, protože peníze na celé balení nedají dohromady. Léků je přitom stejně nedostatek,“ říká lékárnice Midya Mahmoodová.

Život ve válce je stále těžší. Jedním z důsledků pětiletých bojů je velké množství pracujících dětí. Ty potkáváme takřka všude – v dílnách, obchůdcích, restauracích, na stavbách, u čerpacích stanic, na traktorech… Většinou jde o kluky mezi deseti až šestnácti roky. Když jsme píchli a zastavili v autoservisu, hned k nám vyběhli dva hoši a pneumatiky. Takovou zručnost, rychlost a profesionalitu jsme dlouho neviděly. „Místo do školy chodím sem, opravovat auta. Vydělám si tu dva dolary denně. Je to moje práce, ale zároveň i škola, majitel mě vzal do učení. Až budu velký budu automechanik,“ říká třináctiletý Mustafa. Jeho parťákovi je čtrnáct. Když z batohu vytahuji Studentskou pečeť, oba kluci září štěstím. Čokoládu si jinak nemohou dovolit, je moc drahá.

 

Druhá vlna do Evropy

Odpoledne se v jednom ze sklepních bytů v centru Kámišlí setkáváme se skupinou lidí, která se chystá na cestu do Evropy. K našemu překvapení jsou to výhradně ženy a děti, muže nevidíme žádné. Dozvídáme se, že odešli v první vlně. A ženy s dětmi je teď chtějí následovat. Ovšem cesta se od té doby zkomplikovala. Turecko zcela uzavřelo hranici a na Rojavu uvalilo embargo. Území je obehnáno vysokým plotem a střílny jsou rozestavěny po čtyřech stovkách metrů. „Přechod hranice je extrémně nebezpečný, Turci už tady zastřelili mnoho lidí,“ říká místní novinář Ibrahim Issa.

Každý je ovšem úplatný, tudíž i turečtí pohraničníci. A právě toho pašeráci využívají: podplácejí stráže, hranice se přecházejí zásadně v noci. „Obvyklá skupina čítá zhruba dvacet dětí, patnáct žen, dva muže,“ přibližuje Ibrahim. Za úspěšný přechod do Turecka zaplatí jeden člověk 800 – 1000 dolarů. Dvě děti platí jako jeden dospělý. Celá cesta do Evropy tak vyjde jednoho dospělého člověka na zhruba 85 000 tisíc korun – 25 000 stojí přechod hranice do Turecka, 50 000 cesta na nafukovacím člunu z Turecka do Řecka, zbytek spolknou převozy po Turecku a Evropě.

 

Ženy opouštějí domov

„Měli jsme se dobře. Manžel pracoval, měli jsme stálý příjem. Po vypuknutí války jsme o něj přišli. Já jsem vystudovaná francouzštinářka, ale práci teď v Sýrii neseženu,“ vypráví sedmadvacetiletá matka dvou dětí Areen. Její odešel do Německa před půl rokem. „Jít společně nešlo, neměli jsme tolik peněz a muž to chtěl nejdříve vyzkoušet. Evropa je naše jediná možnost, hlavně kvůli dětem, tady pro ně nic není.“

Areen už jednou zkusila ze Sýrie odejít, ale nepovedlo se jí to. „Na hranicích jsme neviděli žádné vojáky a převaděč nám řekl, ať jdeme. Po dvou hodinách chůze se objevili turečtí vojáci a začali po nás střílet. Schovali jsme se pod železniční násep, pak jsme se museli vrátit. Ve skupině nás bylo dvacet, většinou ženy a děti. Strašně jsme se báli.“

Teď je Areen připravena každou noc na další pokus. „Až se převaděčská mafie ozve, prostě vezmu děti za ruku a půjdeme. Nesmíme si sebou nic vzít, jen doklady. Musíme být připraveni utíkat. Jenom za cestu do Turecka si převaděči řekli o osm set dolarů.“ S manželem si mezitím skypuje. „Říká, že je v Německu šťastný, že mu tam chybí jenom rodina. Zatím ale nedostal povolení k pobytu, proto za ním musíme jít ilegálně.“

Osmadvacetiletá Naďa vystudovala v Damašku anglickou literaturu, její manžel je geolog. Mají spolu čtyřletou dceru. Muž odešel do Německa před deseti měsíci. „Říká, že život je tam dobrý. A chce, abychom šly s dcerou za ním. Nemá ale zatím práci ani povolení k pobytu, nemá ani peníze, které by mi poslal – kouří hodně cigaret a to hodně stojí.“

Naďa a její sestra, která má čtyři dcery, se chystají prodat dům, aby se mohly vydat na cestu. „Co se má stát, stane se. Bojím se jen o svou dceru, o sebe ne. Žít tady bych dál nevydržela. Bojíme se každou noc. Není tu práce, nejsou tu peníze. Naučíme se německy a najdeme si práci. Potom snad budeme žít jako normální lidé,“ vypráví Naďa.

Je muslimka. Slyšela, že se lidé v Evropě islámu bojí? „To mi nevadí, jsem člověk jako každý Evropan, i když nosím hidžáb. Nejsem takový muslim, jako jsou ti v ISIS. Jsem otevřená novým věcem, zvyklostem, kultuře. Kdybych v Evropě nemohla nosit hidžáb, nepovažovala bych to za problém. Jsem také schopná pracovat, učit se. A pokud se život v Sýrii zlepší,  tak se sem vrátíme.“

 


Pět důvodů migrace

Setkala jsem se při cestách válkou rozvrácenými oblastmi s mnoha lidmi, kteří se chystají na cestu do Evropy. Z jejich výpovědí je možné sestavit pět hlavních důvodů, proč se rozhodují opouštět domovy.

  1. Strach

Islámský stát neustále útočí. Nejčastěji v noci. Ve městech dochází k výbuchům aut i sebevražedných atentátníků. „Ráno jdeš ven, ale fakt nemáš jistotu, že se večer vrátíš,“ říká lékárnice Midyia.

  1. Beznaděj 

„Válka trvá už pět let. Pořád jsme doufali, že se to aspoň trochu zlepší, ale teď už naději ztrácíme,“ říkal nám před půl rokem učitel matematiky Hassan. Teď už je v Dortmundu – i se svými čtyřmi dětmi.

  1. Inflace

„Kilo rajčat stojí 750 lir (45 korun, pozn. red.), přitom před dvěma týdny to bylo 300 lir. A tak je to se vším. Buď je to drahé nebo to není vůbec. A pořád se to zhoršuje,“ říká lékárnice Midyia.

  1. Vzdělání

V Sýrii funguje sotva polovina základních škol, středních škol ještě méně. „Odcházíme kvůli dětem. Tady pro ně vzdělání není a nebude,“ říkal nám loni v létě elektrikář Abdul. Teď je v Dortmundu – s pěti dětmi.

  1. Merkelová

Prohlášení Angely Merkelové o přijímání Syřanů lidé pochopili jako výzvu. „Poté, co to proběhlo médii, odešla největší vlna lidí. Mysleli si, že je Německo volá a chce,“ říká novinář Ibrahim.

Galerie (20) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat