Život před kamerou vystřídaly vinice

14. září 2014

Ze silnice odbočíte u dvou schránek na dopisy a pár desítek metrů jedete po cestě vysypané jemným bílým štěrkem. Projedete bleděmodrými otevřenými vraty a ze zeleně před vámi se vyloupne dům v klasické toskánské růžové barvě. Po pravé straně ubíhají od domu z kopce vinice, po levé straně je les olivovníků. V tu chvíli vás napadne, že takhle byste jednou chtěli trávit důchod. A že by bylo nejlepší, kdyby ten důchod začal už tak příští sobotu. Stát se vinařem v Toskánsku vypadá jako ten vůbec nejlepší nápad.

Zuzana Martínková, česká herečka, která od konce šedesátých let působí v Itálii, se stala vinařkou v tomto domě přesně před dvaceti lety. S manželem architektem hledali vhodný dům na venkově delší čas, až při návštěvě jedné z místních restaurací narazili na známého, který jim dal tip na tuhle usedlost. Původní majitelé jim nechali dům přes velikonoční svátky k vyzkoušení – a bylo rozhodnuto. Zrodilo se vinařství, které má dnes název La Melosella. „Děláme dva druhy vína, morellino a cabernet,“ popisuje dáma, která pěstuje hrozny na pěti hektarech vinic a o víně umí mluvit s vášní, zápalem a láskou. Vášeň a zápal byly nutnou ingrediencí i v jejím původním povolání filmové herečky.

Od komparzu k Franku Nerovi

Kariéra Zuzany, v italské verzi Susanne, Martínkové začala velice rychle. V prvním filmu hrála již ve svých šestnácti letech. Herečkou chtěla být opravdu od dětství, baletila, chodila do divadelního kroužku. „Byla jsem v tomhle směru velmi ambiciózní,“ vzpomíná dnes, více než padesát let po své herecké premiéře ve snímku Letos v září. A popisuje, jak si už ve třinácti letech domluvila „náhradní rodiče“, aby s ní šli do komparzu k filmu, když ti opravdoví zrovna nechtěli.

Pohledná blondýna dostávala další nabídky. Objevila se v menších rolích i v dodnes slavných filmech Kdo chce zabít Jessii? a Kdyby tisíc klarinetů. Vedle filmu hrála také v Černém divadle Jiřího Srnce. V roce 1966 se její začínající kariéra obrátila jižním směrem. Na karlovarském filmovém festivalu, kde byla s filmem Dva tygři, ji oslovil italský filmař Carlo Lizzani. „Dokonce jsem mu jeho film ve Varech zkritizovala, nelíbilo se mi, že dělá z vysloveně negativní postavy hrdinu,“ popisuje setkání, které ji nakonec obrazně řečeno – přestěhovalo o tisíc kilometrů na jih. „Pak dorazil dopis se scénářem přeloženým i do češtiny. Takže to zase asi tak moc nevadilo.“

Jejím prvním filmem v italské produkci byl spaghetti western Per 100.000 dollari t´ammazzo (Za sto tisíc dolarů tě zabiju). Hlavní hvězdou filmu byl tehdy herec Gianni Garko, který se stal později na mnoho let i Zuzaniným životním partnerem. „A od toho prvního filmu už jsme spolu nikdy v ničem nehráli,“ směje se herečka. Vztah dvou herců, kdy každý neustále někde cestoval z natáčení na natáčení, nakonec nevydržel a v polovině osmdesátých let skončil.

Podpořte Reportér sdílením článku