Jubileum

Seržantovo půlstoletí

Leoš Šedo
08 / 05 / 2017

29. srpen roku 1966, stadion Candlestick Park v San Francisku. Poprchává, fouká čerstvý vítr. Nikdo z diváků netuší, že je svědkem historické události. Vědí to jen čtyři muzikanti a jejich nejbližší okolí: jde o poslední veřejný koncert Beatles. Někde tam začíná příběh legendárního alba Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band, od jehož vydání uplyne v červnu padesát let.

29. srpen roku 1966, stadion Candlestick Park v San Francisku. Poprchává, fouká čerstvý vítr. Nikdo z diváků netuší, že je svědkem historické události. Vědí to jen čtyři muzikanti a jejich nejbližší okolí: jde o poslední veřejný koncert Beatles. Někde tam začíná příběh legendárního alba Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band, od jehož vydání uplyne v červnu padesát let.

Sotva odehráli Beatles toho srpnového dne zhruba půlhodinový set jedenácti skladeb, opustili spěšně stadion v pancéřovém voze. O něco později seděli v letadle a na tváři George Harrisona se objevil výraz nekonečné úlevy: „Tak a je to. Už nejsem Beatle...“  

 

Pauza...

Nakonec to s Georgem dopadlo jinak, ale od jara toho roku žili Beatles v podivné schizofrenii. Mezi dubnem a červnem nahráli své do té doby nejprogresivnější album Revolver, kolekci čtrnácti skladeb s řadou přizvaných hudebníků a originálních studiových kouzel. George Harrison dostal nevídaný prostor na tři vlastní – mimochodem velice osobité – skladby a pro Ringa složili John s Paulem popěvek o žluté ponorce.

Nástrojové obsazení, aranžmá i zvuková podoba nahrávek vylučovaly živé provedení a Beatles albem potvrdili svůj trvalý hudební a povšechně umělecký vzestup. S tím ostře kontrastoval jejich zájezdový program. Letní „světové“ (Německo, Japonsko, Filipíny) a navazující americké turné znamenaly únavné harcování po halách a stadionech, kde často sami sebe neslyšeli – a pokud se slyšeli, měli dojem, že hrají a zpívají stále hůř. Navíc se stali terčem nejrůznějších výhrůžek a útoků. Na Filipínách strkance, pohlavky a kopance od rozhořčených místních, podle nichž Beatles neprojevili patřičnou úctu manželce diktátora Marcose. V USA pak hysterické reakce na Lennonovu poznámku, že jsou momentálně mezi mládeží populárnější než Ježíš Kristus. Manažeru Epsteinovi řekli jasně: S ježděním končíme. A George ještě přitvrdil, když pohrozil, že skupinu opustí.

Po koncertě v San Francisku se Beatles rozprchli jako školáci na tříměsíční prázdniny. Brian Epstein se zapřisáhl, že žádné další turné nebude, a George přehodnotil své rozhodnutí odejít z kapely. Se svojí tehdejší ženou Pattie odjel do Indie studovat hru na sitár a cvičit jógu. John Lennon vyhověl nabídce režiséra beatlovských filmů Richarda Lestera a přijal menší roli ve filmu Jak jsem vyhrál válku natáčeném zčásti ve Španělsku. Ringo se rozhodl věnovat rodině a společně vyrazili do Španělska navštívit Johna. Paul McCartney s cestovním manažerem a kamarádem Malem Evansem směřovali do Francie a Španělska, odkud odletěli na krátkou návštěvu Afriky, do Keni.

 

… a znovu do práce

Na samém konci listopadu se sešli v nahrávacím studiu Abbey Road v Londýně. Přestávka a odpočinek jim viditelně prospěly, byli zase plní energie, nápadů a chuti do práce. Johnova Strawberry Fields Forever a Paulova Penny Lane měly být prvními kamínky v mozaice nového alba. Složitě vrstvené, doplněné dalšími nástroji a následně elektronicky upravené nahrávky plné obrazů a vzpomínek na Liverpool jejich dětství. Ale ani hvězdy kalibru Beatles nemusejí obstát tváří v tvář obchodním zájmům. Firma EMI usoudila, že potřebuje nový singl, obě nahrávky skončily na malé desce, a Brouci tak byli znovu na začátku. Z prosincových frekvencí zbyla už jen Paulova „kabaretní“ When I’m Sixty-Four, a tak během prvních tří měsíců roku 1967 pořídili dalších dvanáct nahrávek.

Pracovali beze spěchu: společnost EMI jim jako vlastník studia i práv k nahrávkám neúčtovala čas frekvencí, takže ve studiu nejen nahrávali, ale zároveň zkoušeli, případně na místě skládali či dotvářeli jednotlivé písně. Čtveřice si vypěstovala obrácený životní rytmus, začínala pracovat navečer a končívala nad ránem. Stálou posádku studia tvořili kromě Beatles jejich liverpoolští kamarádi a jakési holky pro všechno Neil Aspinall a Mal Evans, studiový technik Geoff Emerick a samozřejmě hudební režisér a producent George Martin. Ten podle pokynů a přání Johna, George a především Paula objednával, organizoval a řídil řadu studiových hudebníků. Mezi nimi také harfenistku Sheilu Brombergovou (pro píseň She’s Leaving Home), jedinou ženu, která hraje na nějaké nahrávce Beatles.    

Americká studia tou dobou disponovala osmistopými magnetofony, v Abbey Road se stále nahrávalo na čtyři stopy – osmistopé přístroje do britských studií dorazily až o půl roku později. Beatles přesto byli domovskému studiu a Georgi Martinovi neochvějně věrni, dobře věděli, že v Abbey Road dokážou převést do konkrétní zvukové podoby i jejich nejfantastičtější představy a nápady. 

 

Kdo je tady šéf?

Tím, kdo vymyslel koncept alba, přispěl největším počtem skladeb, z velké části řídil nahrávání a občas šel svému okolí na nervy, byl Paul McCartney. Už na předchozím albu jeho písně v čele s nádhernou Eleanor Rigby neomylně signalizovaly, že Paul dosahuje svého uměleckého vrcholu. Pro vznikající projekt se mu zalíbila představa fiktivní kapely, jakéhosi alter ega samotných Beatles. A inspirován sáhodlouze potrhlými názvy některých kalifornských skupin té doby, poskládal zanedlouho název: Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band – Kapela klubu osamělých srdcí seržanta Pepře. Od roku 1965 vlastnil McCartney dům v nedaleké čtvrti 

St. John’s Wood, odkud to měl do studia kousek: toho také využíval a častokrát už na něčem pracoval, zatímco ostatní se teprve pomalu scházeli.

V původním záměru počítal s celistvým proudem hudby, navíc s jakousi jednotící ideou. Tou spojnicí měly být obrázky Liverpoolu jejich dětství, tak, jak se tento námět objevil na dvou zmiňovaných skladbách, které skončily neplánovaně na singlu.

Nakonec zůstali na půli cesty. Úvodní titulní skladba skutečně předznamenává atmosféru koncertu či představení a plynule přechází do písničky With A Little Help From My Friends (S trochou pomoci od kamarádů). Tu pro Ringa složili Paul s Johnem a po dvou letech se s její neuvěřitelnou předělávkou proslaví Joe Cocker. Dál už jdou skladby víceméně nezávisle a dojem celistvosti dotváří jen „rozloučení“ Kapely klubu osamělých srdcí a některé konkrétní zvuky namixované do mezer. John totiž s Paulovou ideou příliš nesouzněl a své tři originální příspěvky nehodlal nadhozené koncepci přizpůsobovat. V té době, v kontrastu k Paulově rostoucí aktivitě umělecké i organizační a jeho téměř nevyčerpatelné invenci, působil John dojmem jaksi změklého a zpomaleného vydání sebe sama. Důvodem byl diethylamid kyseliny lysergové, krátce LSD. Živočišný, sarkastický a čas od času arogantní a agresivní – slovně, občas i fyzicky, to byl John „před LSD“. S pravidelným užíváním v jeho povaze převládla mírnost, tolerance a pasivita. Jako by rezignoval na svou dosavadní pozici neoficiálního šéfa Beatles, kterou – celkem logicky a po zásluze – převzal Paul.

 

Seržant na pochodu

První skladbou, na které po „ztrátě“ Strawberry Fields Forever a Penny Lane začali pracovat, se stala A Day In The Life. Na desce je poslední a představuje skutečný vrchol alba. Jsou to vlastně dva fragmenty, jeden Johnův, druhý Paulův, propojené mezihrou symfonického orchestru.

McCartney předtím nastínil Georgi Martinovi svoji představu: „Chci, aby se mi ve studiu odvázal symfoňák...“ Příliš přitom nebral ohledy na producentovo vysvětlování, že symfonický orchestr hraje z dané partitury a hromadná improvizace či „odvazování se“ prostě u takového tělesa nefungují. Protože byl zvyklý dělat i nemožné, napsal George Martin partituru pro poloviční symfonické obsazení, kde každý nástroj postupně klouzal od svého nejnižšího po nejvyšší tón. Symfoničtí hráči se sice sami od sebe neodvázali, ale neodmítli účast na happeningu, v nějž se nahrávací frekvence proměnila: klaunské nosy, gorilí tlapy, karnevalové čepice a účast prominentních kamarádů Beatles, jak to ukazuje dokumentární film, natočený při té příležitosti.

Svoji bohorovnost Paul předvedl i v případě skladby She’s Leaving Home. Přál si smyčcové aranžmá a hned volal Martina. Ten byl u EMI vázán i spoluprací s dalšími umělci, a tak požádal Paula o malé strpení; Beatle však žádosti nedbal a okamžitě se obrátil na Mikea Leandera, který dodal aranžmá podle jeho představ. Martina to dost mrzelo, ale při nahrávání Leanderovo aranžmá oddirigoval. Vznikla nádherná píseň, kde se proplétají hlasy Paula a Johna v jímavých harmoniích a vytvářejí jeden z absolutních vrcholů alba.

George Harrison otevřel stavidla indickým inspiracím ve skladbě Within You Without You, nahrané se skupinou indických hudebníků. Svým charakterem je pro Beatles zcela netypická, ale nepředpojatého posluchače dokáže přesvědčit o své hloubce a kráse.

Jediným, kdo si při nahrávacích frekvencích občas připadal nevyužitý, byl bubeník Ringo Starr.

Své party odehrál skvěle, nazpíval jednu písničku, ale jinak měl podle vlastních slov spoustu času, aby se naučil hrát šachy...

Neodmyslitelnou součástí alba je obal s dnes už ikonickým shromážděním slavných osobností, před nimiž stojí Beatles – jedni voskoví a pak ti skuteční, v pestrobarevných uniformách. Jeho autoři Blake a Haworthová za něj obdrželi cenu Grammy.

 

Včera, dnes – a zítra?

Když deska před padesáti lety, konkrétně 1. června 1967, vyšla, stala se okamžitě senzací. Prodej překonával všechny rekordy, rozhlasové stanice v USA měnily vysílací schéma a pouštěly ji stále dokola.

I v socialistickém Československu se o ní tenkrát, v období relativního uvolnění směřujícího k roku 1968, mluvilo a psalo, občas některá z písní zazněla v rozhlase. Že by se ale dala koupit v prodejnách národního podniku Supraphon – o tom si mohli místní nadšenci leda tak nechat zdát.

Já měl štěstí, že ji kamarádovi přivezl otec ze služební cesty, snad dva týdny po tom, co vyšla. Táhlo nám tenkrát na patnáct, seděli jsme u gramofonu, poslouchali Seržanta znovu a znovu a se slovníkem v ruce louskali texty vytištěné na zadní straně obalu – což byla tenkrát úplná novinka...

V záplavě pochvalných, obdivných a nadšených recenzí se už krátce po vydání objevilo i pár kritických hlasů. Jak šel čas, stala se z alba sice uznávaná klasika, ale některé výhrady zaznívají dál. Především od kritiků, kteří chápou rock jako živelnou a hudebně nepříliš komplikovanou hudbu – těm připadalo překombinované, přezdobené a jaksi uměle artistní. Jiným se nelíbí McCartneyova dominance, s tím, že některé jeho kompozice z alba samy o sobě tak silné nejsou.

Diskuse se vedly i o podílu drog na jeho vzniku – ostatně BBC hned po vydání některé písně s poukazem na drogové narážky zakázala vysílat. Po letech víme – potvrdili to i samotní Brouci –, že Seržant Pepř je skutečně provoněný marihuanou a okyselený kapkami lysergamidu...   

Ať tak či onak, album i po půlstoletí stále stojí za poslech, a firma EMI dokonce na konec května ohlásila vydání jeho remixované podoby s mnoha dříve nevydanými bonusy. •

 

Autor je spisovatel, v roce 2009 vydal „rockovou prózu“ s názvem Beatles přistanou v Praze dnes večer.

Galerie (2) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat