Článek

Dělám do muziky. Ekonomika menších kapel

09 / 08 / 2015

Když je chlapcům šestnáct, sní o  tom, že budou se svou kapelou vyprodávat sály. Podaří se to málokomu. Přesto to někteří zkoušejí dál a  dál – ve třiceti, ve čtyřiceti… Malé kapely jsou z  jistého hlediska základem české hudební scény. Pokud jejich příjmy z  honorářů pokryjí náklady, jde o relativní úspěch. Vydělávají spíše výjimečně.

Když je chlapcům šestnáct, sní o  tom, že budou se svou kapelou vyprodávat sály. Podaří se to málokomu. Přesto to někteří zkoušejí dál a  dál – ve třiceti, ve čtyřiceti… Malé kapely jsou z  jistého hlediska základem české hudební scény. Pokud jejich příjmy z  honorářů pokryjí náklady, jde o relativní úspěch. Vydělávají spíše výjimečně.

Když je chlapcům šestnáct, sní o  tom, že budou se svou kapelou vyprodávat sály. Podaří se to málokomu. Přesto to někteří zkoušejí dál a  dál – ve třiceti, ve čtyřiceti… Malé kapely jsou z  jistého hlediska základem české hudební scény. Pokud jejich příjmy z  honorářů pokryjí náklady, jde o relativní úspěch. Vydělávají spíše výjimečně.

Kulturák v Milevsku duní údery do bicích. Na pódiu akce s názvem Rockstage hraje domácí kapela, v sále a v  předsálí je v tu chvíli přesně pětapadesát platících. Dívka s mikrofonem a mírným úsměvem zdraví známé a  kamarády, kteří se přišli podívat a  opatrně zatleskat. O necelou hodinu později přesáhne počet platících stovku: na pódiu se zjeví známější skupina, čtyři muži vystupující pod jménem Covers for Lovers. Klasická sestava, dvě kytary, basa a  bicí: právě za bubny sedí otec kapely, bývalý student sociologie, dnes hotelový recepční a šéf hudební a  mediální agentury ForFUN Agency Aleš Uhlíř.

Jedenačtyřicetiletý muzikant, který hraje už třiadvacet let. V roce 1992 založil spolu s kytaristou a zpěvákem Radkem Mihokem soubor Jaksi Taksi, skupinu, která to dotáhla na solidní pražský nadprůměr, což v praxi znamenalo pravidelné hraní po klubech a festivalech. Po šestnácti letech hraní nakonec Aleš Uhlíř kapelu opustil. Pro většinu muzikantů klubové úrovně to bývá přesně ta chvíle, kdy, zvláště pokud je jim výrazně přes třicet, opouštějí sen o  našlapaných halách a  začínají budovat kariéru v nějakém výdělečnějším a  jistějším oboru.

Aleš to však zatím vzdát nehodlá. Když jednoho červencového rána potáhne z cigarety v říčanském sportbaru Kryšpín, vysvětluje, že by to se svou pět let existující kapelou Covers for Lovers chtěl dotáhnout do stavu, kdy bude skupina finančně stabilní a vydělá svým členům něco málo k  jejich hlavním příjmům ze zaměstnání; něco, co jim alespoň kompenzuje čas, který hudbě věnují. Ten den se tomu ale zrovna moc nepřiblíží. Večer si sice zahrají na velkém festivalu Benátská noc, ale pro kapely tohoto kalibru je často jediným honorářem za vystoupení pokrytí nákladů na cestu. I tak jsou taková pozvání vítaná; velký festival znamená hodně lidí, solidní možnost zaujmout a  získat další fanoušky, z nichž se možná jednou stanou kupci desek, trička nebo třeba vstupenky na další koncerty.

 

A  co za to?

V  České republice jsou desítky tisíc hudebních skupin – přesný počet těch aktivních se dá odhadnout jen těžko, ale například na serveru Bandzone je registrovaných téměř 39 000 interpretů. Ovšem jen naprostá menšina z  nich se dostane na úroveň, kdy si za hraní může říci o  nějaké peníze.

Do kapely je přitom třeba dát spoustu času a peněz bez jistoty, že se taková investice někdy vrátí. Ponecháme-li stranou nákup nástrojů a  zařízení zkušebny, i jen samotný výjezd na vystoupení něco stojí, a u méně známých kapel tyto výdaje často spolknou většinu honoráře. Covers for Lovers dostanou za jeden koncert v klubu průměrně tři tisíce korun. Část padne na cestu, ze zbytku se financuje další provoz kapely: šetří se na výrobu CD, videoklipu, hradí se webové stránky. Něco z vydělaných peněz připadne také na Aleše – v kapele kromě hraní na bicí plní i funkci, kterou bychom mohli nazvat manažerem. Zařizuje koncerty, spravuje finance, vytváří grafiku, pracuje na propagaci… Zkrátka věnuje tomu drtivou většinu volného času. „Kapela si mě musí zaplatit,“ směje se.

Ovšem v porovnání s tím, za kolik hrají začínající kapely, jsou tři tisíce pro Covers for Lovers ještě docela dobré peníze. „Klubové kapely hrají často za pět set, tisíc, patnáct set korun a  víc už třeba ani nedostanou,“ říká, taktéž u  cigarety, Ijen Ayen, pětadvacetiletý baskytarista rockové kapely The Snuff. Ta funguje šest let, během kterých stihla vydat dvě alba a  má za sebou i  hraní v  zahraničí. Za koncert už chtějí členové alespoň pět tisíc korun, což jim většinou stačí na zaplacení nákladů. Někdy z takového pětitisícového koncertu zbudou na každého z  pěti členů třeba tři stovky. Dva a  půl tisíce za jeden koncert, tedy až polovinu honoráře, platí kapela zvukaři. Toho si totiž zásadně vozí vlastního. „Pochopili jsme, že na téhle úrovni je to důležitý. Že je to další člen kapely,“ říká Ayen. Práce zvukaře, který kapelu zná a  pravidelně s  ní jezdí na koncerty, podle něj zásadně zlepšuje kvalitu vystoupení.

Z jednoduchých počtů je ale jasné, že začínající skupina vlastního zvukaře jen tak nezaplatí. Z peněz, které za koncert dostane, na něj zkrátka nezbývá. A i kapely, které už by na jeho zaplacení z honoráře měly, často využijí peníze jinak. Vlastního zvukaře dlouho neměla například ani vcelku známá kapela Vypsaná fixa.

 

Malé kapely a  velké festivaly

Je výše honorářů v klubech příliš nízká? Zpěvák Vypsané fixy Márdí, občanským jménem Michal Mareda, kluby neodsuzuje; říká, že ani jejich majitelé to nemají snadné. Skupina se při domlouvání vystoupení snaží dbát i na to, aby na něm majitel klubu neprodělal. „Když budou kluby, budeme mít kde hrát. Když nebudou, nebudeme ani my,“ vysvětluje zpěvák. A dodává: „Když se koncert povede, vydělají na tom všichni.“

Kluby přitom sice jsou běžným prostředím pro koncerty kapel, které by stadion nevyprodaly, moc peněz v nich však není. Víc jich je v rozpočtech festivalů. Podle Ijena Ayena z The Snuff se dá nejvíc vydělat právě na nich – především pokud je interpret už dobře známý a jeho tvorba se hraje v  rádiích. Pro začínající kapelu je ovšem cesta na festival složitá; na plakátech se pochopitelně nejvíc vyjímají známá jména. A i když se malé kapele podaří dostat na velký festival, není vždy jisté, že se jí to finančně vyplatí. Pořadatelé často nemohou nebo nechtějí začínající hudebníky adekvátně zaplatit a  ti často hrají za náklady na cestu nebo dokonce zadarmo, pokud jim za to zviditelnění na prestižní akci stojí.

Usnadnit mladým kapelám cestu na festivaly se snaží Lukáš Fousek, manažer The Snuff a  umělecký vedoucí punkové kapely Koblížci. Letos už pojedenácté pořádá se svou agenturou N.S.E.F. soutěž Skutečná Liga, do které se každoročně hlásí desítky až stovky začínajících kapel hrajících vlastní autorskou tvorbu. Kromě cen mohou účastníci dostat příležitost zahrát si na speciální stage, kterou Fousek dostává na některé větší festivaly. Právě pod záštitou Skutečné Ligy vystupovali na Benátské noci i Covers for Lovers.

Lukáš Fousek přiznává, že na zaplacení honorářů kapelám nemá dost peněz. Jeho činnost sice má sponzory, ale víc finančních prostředků na podporu mladých talentů by se hodilo. „Bylo to v pohodě, dokud jsme dostávali grant od magistrátu. Ale teď už nám nic nedávají, tak musíme soutěž dotovat z peněz agentury,“ vysvětluje v  sídle své firmy – malé kanceláři v  pražských Záběhlicích. Hudebníci si tedy sice vystupováním na stage Skutečné Ligy nevydělají, ale Lukáš Fousek říká, že je to pro ně často jediná šance, jak se na festival dostat.

 

Deska za milion

Co se dál děje s  penězi, které hudebníkům po koncertu zůstanou, je otázka přístupu kapely. Některé si peníze rozdělují a  přivezou tak domů něco na přilepšenou (nebo to třeba rovnou na koncertě propijí); některé naopak peníze dávají do společné kasy. To je příklad pětičlenné pražské skupiny The Prostitutes. Existuje od roku 2004, vydala tři plnohodnotné desky, peníze z hraní si její členové nikdy nedělili. „Všichni máme zaměstnání, která uživí nás i naše rodiny,“ říká třiačtyřicetiletý klávesák Martin Převrátil. Výdělky z  koncertů nechávají The Prostitutes na společném účtu a  platí z nich provoz kapely. A  šetří. Velkou část peněz dávají na dopravu, zvukaře (taktéž nehrají bez vlastního) a zkušebnu, ale protože jsou pro ně koncerty obecně ziskové, daří se jim finanční prostředky střádat. Na účtu kapely nechávají třeba peníze z prodejů desek. Jednou za čas pak z  našetřených prostředků mohou zaplatit vydání nové nahrávky.

Jinak postupuje Vypsaná fixa. Kapela vznikla v roce 1994, koncertovat začala pořádně o dva roky později; peníze z vystoupení si její členové začali dělit, když, Márdiho slovy, „na koncerty začali chodit lidi.“ To prý přišlo někdy v roce 2002. Do té doby nechávali všechny peníze na společném účtu, podobně jako The Prostitutes – všichni totiž měli zaměstnání. Márdi ale v zaměstnání v roce 2003 skončil a  splnil si svůj dětský sen, začal se živit hudbou.

Doma mu prý tehdy nevěřili, že ho hraní uživí – a první roky skutečně příliš slavné nebyly, takže si musel přivydělávat na brigádách. „Hudbou se živím spíš až tak od roku 2007. Předtím to bylo takový přežívání.“ Samotná Vypsaná fixa však představuje jen část jeho příjmů. Zpěvák působí i v dalších uskupeních, například v  projektech pro děti Mixle v piksle a  Kašpárek v rohlíku. Ostatní členové Vypsané fixy stále pracují, ale kapela kromě svého frontmana živí v podstatě i Vladimíra Jaselského, který řídí vydavatelství San Piego Records. Kromě desek Vypsané fixy občas vydá nahrávku i nějaké začínající skupině. Jaselský založil vydavatelství s  Vypsanou fixou poté, co jim společnost Sony nechtěla dát peníze na natáčení desky v  Londýně. Smlouvu s  firmou tak ukončili a založili si vlastní značku. Ono album nakonec zaplatili částečně z našetřených peněz, částečně ze svého a něco si půjčili. Nakonec stálo kapelu víc než milion korun a  vyšlo v  roce 2009 pod příznačným názvem Klenot.

 

Lidé za oponou

Vypsaná fixa nemá velký management. Kromě Jaselského má manažerku, která zařizuje koncerty, a  již zmíněného zvukaře. Víc lidí nepotřebují, nástroje si na koncertech rádi nosí sami. Jsou na to zvyklí – Márdi prohlašuje, že okolo kapely nikdy neměli moc lidí a  všechno si řešili sami. To, že teď mají manažerku, zvukaře a  ředitele labelu, bere jako výhodu, ke které se museli dopracovat.

I otázku managementu ovšem řeší kapely různě. Například The Prostitutes sice mají manažera, který jim domlouvá koncerty a  pomáhá s  jejich realizací, ale účetnictví si dělají sami. „Před lety jsme měli celkem klasický management. Manažer byl sice v  domlouvání koncertů skvělej, ale my jsme neměli prakticky žádný přehled, za kolik kde hrajeme, jaké jsou náklady a  jestli vyděláváme. Po čase jsme z toho začali být trochu nerudní, “ vzpomíná Martin Převrátil. Právě on teď finance kapely spravuje.

Někdo naopak na management nedá dopustit – to je zase případ Ijena Ayena z  The Snuff. Všechno od domlouvání koncertů po správu financí jeho kapele zařizuje Fouskova agentura. „Nechtěl bych se věnovat ničemu jinému než muzice,“ říká mladík. A  agentura se mu v  tom snaží vyhovět. Ayen vždy snil o tom, že bude mít profesionální kapelu a  hraním bude vydělávat. Dnes sice uznává, že to byl naivní plán, ale přesto se hudbou chce živit. Pracuje v nahrávacím studiu, které patří Fouskově agentuře. Mimochodem, ve skutečnosti se jmenuje Honza. Pseudonym je součást jeho plánu, jak zaujmout, udělat si jméno a oslovit tak sponzory, například výrobce nástrojů. Od těch pak může výměnou za reklamu dostat třeba vybavení nebo alespoň slevy.

 

Radost za všechny peníze

Není těžké odhadnout, že málo známá kapela bez sponzorů dá za nahrávání alba jen velice těžko tolik, kolik dala Vypsaná fixa za svůj Klenot. Nahrávka se dá naštěstí vytvořit i  mnohem levněji. Záleží na tom, kolik si toho kapela dovede udělat sama nebo kolik jí toho udělají přátelé; na spoustě věcí se tak dá ušetřit. A platí to nejen u  nahrávek, ale i u videoklipů. Aleš Uhlíř říká, že s vlastním studiem a  grafikou se dají náklady na desku srazit až do řádu tisíců. S pronájmem nahrávacího studia jdou ale do desítek až stovek tisíc. A s investicí do známého producenta se do šesticiferné částky vyhoupnou téměř určitě. Je jasné, že ušetřit takovou sumu z drobných příjmů není nejrychlejší cesta.

Peníze se dají sehnat i  rychlejšími způsoby, ale žádný z nich není úplně jednoduchý. Prvním z nich je požádat o  pomoc sponzory. Druhým způsobem, pro nezávislé kapely zajímavějším, je požádat o pomoc fanoušky. The Prostitutes sice většinu své třetí desky Deaf to the Call z  roku 2012, kterou produkoval britský hudebník Martin Glover, financovali z  našetřených prostředků, ale část jim zaplatila crowdfundingová kampaň. Na nahrávku tehdy vybrali od fanoušků dva a půl tisíce dolarů. Od té doby se u nás tento způsob financování poměrně rozšířil a  dnes představuje zajímavou alternativní cestu k  zaplacení desky.

Jinou, jistější, avšak také více zatěžující variantou, je postup pražské metalové skupiny Atari Terror, která si na dvě ze svých alb půjčila. Její členové úvěr splácejí dodnes – navíc ze svého, peníze z  koncertování totiž nestačí a  tvorba Atari Terror nepatří zrovna k mainstreamu, navíc se jedno z alb rozhodli dát na internet zdarma. Co skupinu k  zadlužení vedlo? „Chtěli jsme, aby ta alba byla kvalitní, a rozhodli jsme se do toho investovat. Chtěli jsme dobré studio a  producenta,“ vysvětluje zpěvák Dan Kurz. Nikdo z kapely nelituje. „Ty desky se povedly, máme z nich dobrý pocit a tak to má být. Každý koníček holt něco stojí.“

Prodej hudby ale nijak snově nevydělává ani známé Vypsané fixe. „Zaplatit se to může, ale není to výdělečný. Jsme vždycky zpátky na nule – ty peníze se nám vrátí, abychom to mohli udělat znova,“ vysvětluje Vladimír Jaselský. Náklady na desku se Vypsané fixe vrací vždy asi tři roky, peníze zpět přitékají postupně. Příjmy kapely zahrnují peníze z  prodeje cédéček, vinylů, digitálních kopií nebo třeba platby od organizací zastupujících umělce, tedy především od Ochranného svazu autorského a  Intergramu. Žádný z těchto drobných příjmů by sám o  sobě na provoz kapely asi nestačil, ale dohromady vytvářejí stabilní oporu jejího fungování. Nemusí pršet, hlavně když kape – říká Jaselský.

Příjmy od – mnohými nemilované – OSA jsou pro hudebníky vítaným a  pravidelným příspěvkem, ačkoliv u  méně známých kapel nejsou příliš vysoké. Výše výplaty totiž závisí do značné míry na tom, jak často interpreta hrají rádia a  jak často veřejně vystupuje. Do rádií není snadné se dostat a  mladé kapely je musí samy obesílat a  nabízet jim své písničky. Dělá to tak i  Aleš Uhlíř se svým seskupením. A  ačkoliv přiznává, že to má o něco jednodušší díky vlastní agentuře a  tomu, že Covers for Lovers hrají „pop-punk“ a  ne něco tvrdšího, stejně jejich kusy nezahrají všude.

Zkrátka řečeno, dostat kapelu do stavu, kdy je alespoň částečně finančně soběstačná, je docela těžká práce. A  často i otázka štěstí a  dobré souhry okolností.

Jenže o  peníze v  téhle disciplíně stejně vlastně nejde. Tou hlavní měnou je totiž radost, muzikantů i  posluchačů. „I  kdybys měl pod pódiem byť jen deset lidí, kteří tleskají a  kterým se tvoje hudba líbí, tak budeš vědět, že to má smysl,“ přibližuje Aleš motivaci svou i  všech ostatních, které můžete potkat po klubech, hospodách a  sokolovnách, jak drtí kytary a  otloukají bicí. •

Galerie (1) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat