Příběh

Cyklo-letec

Adam Maršál
05 / 08 / 2018

Je legendou extrémní cyklistiky, taky se mockrát zranil a přišel o slezinu. Kdysi ukázal českým cyklistickým funkcionářům (doslova) holou zadnici, pak zářil v Kanadě a jako první Evropan startoval na extrémním závodě Red Bull Rampage v Utahu. Dnes je jedenačtyřicetiletý Richard „Gaspi“ Gasperotti ceněným expertem, má vlastní agenturu, pořádá kempy po celém světě a pracuje pro cyklistické značky od Španělska po Tchaj-wan.

Je legendou extrémní cyklistiky, taky se mockrát zranil a přišel o slezinu. Kdysi ukázal českým cyklistickým funkcionářům (doslova) holou zadnici, pak zářil v Kanadě a jako první Evropan startoval na extrémním závodě Red Bull Rampage v Utahu. Dnes je jedenačtyřicetiletý Richard „Gaspi“ Gasperotti ceněným expertem, má vlastní agenturu, pořádá kempy po celém světě a pracuje pro cyklistické značky od Španělska po Tchaj-wan.

Když vytahuje kolo z dílny, dává si mobil do kapsy tak, aby ho měl po ruce i za jízdy. Sice i on má chvíle, kdy chce mít klid, ale většinou vám telefon zvedne. „Nazdar loupežníku,“ zdraví freeridová legenda svého obchodního partnera. 

Jednačtyřicetiletý Richard Gasperotti – jemuž kromě rodičů a manželky nikdo neřekne jinak než Gaspi – šlape a při tom volá a esemeskuje. Kvůli e-mailům zastavuje. 

Co ho ten den čeká? Zástupce tchajwanské firmy Funn by se rád dozvěděl podrobnosti ohledně stánku na připravovaný veletrh Eurobike v německém Friedrichshafenu. 

Trenér českého reprezentačního týmu cross-country by se rád domluvil na pár dnech ježdění na Zadově, během nichž by Gaspi (přezdívku si vysloužil během svého působení v kanadském Vancouveru) vyladil techniku ježdění jeho svěřenců. Gumárna Rubena potřebuje znát jeho názor na novou směs v prototypových pláštích pneumatiky, na jejichž vývoji se Gaspi podílí. Společně vymýšlejí optimální složení i dezén. 

Do toho cyklista a expert plánuje bikový kemp ve Slovinsku a přemýšlí, kam by vmáčkl týdenní natáčení v Kosovu, Albánii, Černé Hoře a v Bosně v rámci svého cestovatelského projektu Zam. 

A ještě by s ním pořadatelé závodu Masiv rádi probrali výběr tratí pro letošní ročník: akce, při níž na horských kolech závodí dvojčlenné týmy a přejíždějí přitom vlakem z jedné etapy do druhé, se Gaspi v září účastní také.

 

Globální Gaspi

Cyklistický svět je obzvláště globalizovaný. Někdo vymyslí nějakou součástku na jednom kontinentu, na druhém ji někdo jiný vyrobí. Český freeridista spolupracuje na vývoji nových dílů s již zmíněnou tchajwanskou firmou Funn. „Gaspi nás na Tchaj-wanu navštívil v době, kdy byla naše firma ještě úplně na začátku, ale on byl úplně lačný nám s tím nějak pomoct. A co slíbil, to taky udělal. Díky jeho kreativním nápadům se o našich produktech dozvěděli ti správní lidé. V jeho přítomnosti není možné, abyste se necítili šťastní. Gaspi je trochu blázen, ale hlavně kamarád, na kterého se můžete spolehnout,“ říká mi spolumajitel značky Funn Bobby Chen při rozhovoru po Skypu.

Podobně vám ho popíše téměř kdokoli. „S nikým jiným jsem se tolik nenasmál,“ říká o Gaspim marketingový ředitel španělské značky Mondraker Pablo Villa. 

A Lukáš Soumar, majitel jedné z nejúspěšnějších českých firem na výrobu outdoorových potřeb, mluví o Gaspiho přirozeném stylu marketingu a jasných názorech založených na letech zkušeností. „Líbí se mi, že stále reprezentuje sport v té nejlepší podobě, jak ho známe z dob minulých,“ říká Lukáš. 

Gaspi je totiž u horských kol už skutečně hodně dlouho...

 

Ital v Jirkově

Když mu bylo devět, začal coby kluk ze severočeského Jirkova jezdit za Svazarm bikros klub Chomutov, který tehdy v osmdesátých letech vedl jeho otec Richard Gasperotti starší. 

Rodina má, jak ostatně naznačuje i jméno, relativně soudobé italské kořeny: Gaspiho dědeček působil jako malíř v Roveretu a do Československa odešel před druhou světovou válkou, protože si nesedl s tehdejším italským fašistickým režimem. (Jižanský původ dost možná souvisí i s Gaspiho sklonem k teatrálnímu vystupování, láskou k velkým gestům a silné kávě.)

Mladý Richard, který tehdy ještě neměl přezdívku Gaspi, se vyučil mechanikem pro měřicí přístroje a zařízení a hned po škole nastoupil do stejného podniku jako táta. Měl na starost výměníkové stanice a předělávání analogových zařízení na digitální. Strávil zde osm a půl roku, z velké části i proto, že kvůli náplni práce odcházel ze zaměstnání s čistou hlavou a pak mohl skočit rovnou na kolo. Fascinoval ho čerstvě založený světový pohár horských kol, jejž na začátku devadesátých let sledoval na kanále Eurosport – a snil o takovém závodění. 

V plnění snů mladíkovi vždy hodně pomáhal ten, kdo ho k cyklistice přivedl – jeho otec, Richard Gasperotti starší. Vidět je pohromadě vypadá jako reklama na ideální vztah otce se synem, Gaspi mu neřekne jinak než „náčelníku“. 

Aby „náčelník“ ufinancoval synovo závodění v zahraničí, přibral si druhou práci a po nocích stříkal karoserie aut, která se tehdy tahala z Německa. „Vždy jsem poznal, jakou zrovna pracoval barvou, podle kapesníku,“ vzpomíná Gaspi.

Mladý závodník nejprve zkoušel všechny možné disciplíny – od cross country (závody v terénu), sjezdu (cyklista jede po trati dolů a měří se mu čas) až po dual slalom (dva závodníci jedou vedle sebe po trati ze svahu). 

Právě posledně jmenovaná disciplína ho málem připravila o život. Během kvalifikace v Sedlčanech Gaspi upadl a v plné rychlosti narazil bokem na hranu klopené zatáčky. 

„Nebylo mi dobře, tak jsem sešel k autu. Myslel jsem, že si odpočinu a půjdu zas závodit, ale táta trval na nemocnici. Příjezd do ní už si nepamatuju,“ popisuje Gaspi den, kdy přišel o slezinu. Otec ho na sál donesl na poslední chvíli. Gaspi ztratil dva litry krve: moc nechybělo a dojezdil jednou provždy. Vzpomínkou na úraz je tlustá jizva na břiše a motiv s hodinkami s ručičkami zastavenými za pět dvanáct, které si nechal vytetovat na levé zápěstí. (Tetovaní má na hodně místech, jednu dobu jste ho mohli zastihnout i se strojkem v ruce v chomutovském studiu InkLine.) 

Co se týče úrazů, jejich popis by vydal na samostatnou publikaci. Ke svému prvnímu úrazu přišel už jako dítě na BMX kole, na kterém si naštípl lýtkovou kost. Protože podcenil doléčení, ortoped mu tam nakonec musel voperovat keramickou výztuhu. Kromě roztržené sleziny si Gaspi zlomil čelist, oba palce na nohách, zápěstí, v koleni si utrhl zkřížený vaz, přišel o oba menisky, naštípl si kloubní jamku v pravém rameni a v levém si natáhl vaz. A to pořád není všechno. Po pádu do cihlové zdi si rozdrtil lícní kost a z Maroka ho museli odvážet kvůli zlomenině kotníku. 

Doktor Valenta z Motola mu prý jednou radil, aby si vybral jiný sport. „Ale jaký? Do míče kopnout nemůžu, protože by se mi vykloubilo koleno,“ krčí Gaspi potetovanými rameny.

 

Konec závodění

Gaspi si v zásadě vždy dělal, co chtěl, a rozhodně nepatřil k těm, co se podřizují autoritám. Přestože se mu v Českém sjezdovém poháru dařilo, necítil se v závodění šťastný. Spíš než o zlomky vteřin při závodě se zajímal o to, jak a kde si z někoho vystřelit: terčem jeho legrácek se často stávali vysoce postavení členové České cyklistické asociace. 

Když si během přebírání ceny vicemistra České republiky ve sjezdu stáhl trenýrky, aby ukázal funkcionářům, co si o nich myslí, pohár trpělivosti přetekl a jeho působení v českém seriálu skončilo. Gaspi však jezdit na kole nepřestal. Koupil si letenku a odletěl do kanadského Vancouveru zrovna v době, kdy horská cyklistika prožívala v Britské Kolumbii obrovský boom. Nejvíc se jezdilo na North Shore na severu města: tahle oblast plná lesů, skal a spletitých horských stezek se právě stávala místem zrození mnoha bikových hvězd.

Aby tam Gaspi mohl zůstat co nejdéle, pracoval jako mechanik v místním shopu On Top, který provozují synové českých usedlíků bratři Sedlackové. A přesně tam ho poprvé viděl kanadský biker Geoff Gulevich. „Gaspi stál uprostřed obchodu a všechny kolem bavil tak, že jsme stáli a řvali smíchy. Do té doby jsem nezažil nikoho, s kým by byla taková sranda. Sotva jsem rozuměl, ale zasloužil si plnou pozornost,“ říká Geoff. 

Nešlo však jen o legrační scénky. Geoffovi nejvíc v paměti utkvěl den, kdy šli do lesa omrknout šestnáctimetrový gap, což je skok s mezerou, kterou buď přeskočíte, nebo se (při)zabijete. Měl ho na svědomí lokální stavitel Todd Fiander, kterému říkají Digger. „Byl tam Gaspi, jeden Australan, co snad ani na vteřinu nepřestal mluvit, a já. Když jsem viděl, co Digger postavil, řekl jsem, že do toho nejdu. Ale Gaspi vzal kolo a vytlačil ho do kopce. Skok dal dvakrát načisto a nakonec do třetice pustil řídítka a dal ho s trikem ,no hander‘,“ vzpomíná Kanaďan, jehož fotky dnes zdobí titulní stránky bikových časopisů.

 

Jak se rodí freeriding

Gaspi v té době jezdil s lidmi, jako jsou Wade Simmons nebo Dave Watson. Wade je pro vyznavače freeridingu něco jako Miguel Indurain pro silniční cyklisty a Dave je šílený kaskadér, který v roce 2002 kousek pod Col du Galibier přeskočil na kole peloton závodníků Tour de France. 

Díky nim Gaspi propadl freeridingu (jízdě v terénu, kdy jezdec předvádí různé triky) a ještě téhož roku dostal pozvánku na tehdy se rodící závod Red Bull Rampage. Gaspi už byl tehdy zpátky doma, ale do Česka přijel na návštěvu zástupce organizačního týmu závodu, a když viděl, jak Gaspi jezdí, prosadil ho na seznam pozvaných. Pomohlo mu, že se za něj zaručili bikeři z Vancouveru. „Bylo mi jasný, že to nebude prdel, ale taková pozvánka se neodmítá,“ vzpomíná Gaspi na den, kdy dostal vstupenku do uzavřené společnosti.

V té době ještě mnoho lidí pořádně nevědělo, že nějaký takový sport existuje. Když se jelo z kopce, bylo to na dané trati a na čas, kdežto v případě freeridu si každý dělal, co chtěl. To ale vůbec neznamená, že by to bylo snadné. Startovalo se z brány na hřebenu v horách, závodníci si mohli zvolit libovolnou trasu a na ní ukázat rozhodčím, co na kole dokážou: hodnotila se náročnost, plynulost, dojem z jízdy, triky a jejich provedení. 

Bikeři tehdy připomínali obří brouky v integrálních helmách a s chrániči po celém těle. „Když jsem to viděl poprvé, věděl jsem, že je to přesně to, co chci dělat, ale zároveň jsem měl obrovský respekt. Skákalo se z desetimetrových skal, tohle nemělo nic společného s tím, co si lidi do té doby představovali pod pojmem cyklistika,“ říká Gaspi.

Na závodě Rampage se lámaly kosti, ale lidi to milovali a zakrátko si akce získala obrovskou pozornost. Do pouště nedaleko národního parku Zion v Utahu měli sice diváci omezený přístup, ale helikoptéry lítající v těsné blízkosti šílenců vrhajících se z oranžových skal vysílaly atraktivní záběry do celého světa. Tak se zrodil fenomén a Gaspi měl možnost být u toho. I on ovšem patřil k těm sportovcům, kterým se jejich vášeň podepsala na zdraví, protože si během jízdy otočil koleno. 

 

Na volné noze a s rekordem

Gaspi stále chodil do práce a kolu se věnoval ve volném čase. Zlom přišel v roce 2009, kdy našel společnou řeč s Lukášem Juskem, jenž provozoval český cyklistický kemp na italském jezeře Lago di Garda. Gaspiho přesvědčil, aby uskutečnil plán, který už měl dlouho v hlavě. V Kanadě nebo v Americe bylo běžné, že zkušení jezdci předávají znalosti na bike campech; Gaspi však byl dlouho skeptický k tomu, že by podobný model mohl fungovat v Evropě. S Lukášovou podporou ale nakonec založil agenturu Simpleride a zkusil to. 

„Zájem mě překvapil. Začínali jsme na Lago di Garda, ale zrovna tak jsme brali lidi učit jezdit na šumavský Špičák nebo do Rumunska, a protože to zájemce bavilo, brzy se vypsal první organizovaný bike kemp v Kanadě,“ vzpomíná Gaspi. Simpleride měl kvalitní vybavení i certifikát ministerstva školství, který ho opravňoval k poskytování výuky, individuálních kurzů i akcí pro děti, které se začaly pořádat na pražském ostrově Štvanice. 

Do toho stihl Gaspi vytvořit světový rekord v jízdě na kole taženém za motorkou. Na letišti ve Lnářích ho motorkář Pepa Šiler zvaný Sršeň roztáhl na 211,5 km/h. Rekord zaznamenala hlídka policie s digitálním radarem. 

„Myslela jsem si, že umřu strachy,“ vzpomíná manželka Tereza Gasperotti.

 

Hanouskův cykloobchod

Manželku poznal Gaspi přes jejího otce Josefa Hanouska, který má bikový obchod v Radotíně. Pro každého z oboru je jméno Pepa Hanousek pojem – jeho praděda ostatně vedl cykloobchod na pražském Žižkově už kolem roku 1900. A když se Gaspi stěhoval z Jirkova do Prahy, Pepa mu nabídl přístřeší v podkroví. Nějakou dobu trvalo, než zjistil, že Gaspi ráno ke snídani nechodí od sebe, ale od jeho dcery Terezky.

Jejich vztah nepostrádá překvapení daná nabitým životním stylem. „Největší šok mi způsobil, když mi z Maroka volal, že si mě chce vzít ještě před odjezdem do Mongolska. Byl konec dubna a na přelomu června a července už měl Gaspi vyrážet na svou první expedici,“ vzpomíná Tereza. Místo na svatební cestu jel Gaspi s kamarády natáčet kola na Altaj. Díky tomu vznikl projekt s názvem Zam. 

Zam je slovo, které pochází z mongolštiny a znamená cesta. Je odpovědí na to, že Gaspi přestal vrcholově jezdit a přemýšlel, kam s kolem dál. Spolu s Lukášem Juskem se rozhodli projet kus světa a ukázat, kde se jak dá jezdit na horském kole. Zatímco ostatní navštěvují prověřené lokality, Zam si vybírá místa, o nichž v souvislosti s horskou cyklistikou nikdo neslyšel. 

Začalo to expedicí do mongolského pohoří Altaj, kam Gaspi vyrazil se svým doprovodem ve speciálně upraveném mikrobusu s rozkládacím stanem na střeše. Parta během první expedice ujela přes šestnáct tisíc kilometrů. Cestou bojovala s bahnem, komáry, vyprahlými skalami, kvašeným kobylím mlékem kumys, nedostatkem jídla i mongolskou vodkou Čingis. 

Výstupy z výletu měly ohlas, a filmový dokument kameramana Martina Smolíka dokonce vyhrál cenu v mezinárodní soutěži snímků s outodoorovou tematikou. Sponzoři byli nadšení, a proto po Mongolsku následovalo Nové Mexiko, Sardinie, Tchaj-wan nebo Ázerbajdžán. K projektu se přihlásil i největší bikový web na světě Pinkbike, který se stal oficiálním partnerem. Díky němu Zam ukázal zahraničním jezdcům Českou republiku v rámci jednoho ročníku, kdy na různých místech naší země jezdil Gaspi spolu s kanadskou legendou, již zmíněným Geoffem Gulevichem. 

Letos Gaspi v rámci Zamu navštívil bikové komunity na Balkáně, aby ukázal, že se jezdí i v zemích, které se teprve nedávno vzpamatovaly z následků války. „Když jsme ho vzali na naši sjezdovou trať TrebaDH, překvapilo mě, s jakým nadšením do všeho šel. Natáčelo se a spousta záběrů se musela opakovat, ale Gaspi vždy znovu a znovu vytlačil kolo do kopce, aby byl výsledek co nejlepší,“ říká Muamer Čorambegović z bosenského Sarajeva. 

 

Největší štěstí

Gaspi nikdy nemá dost a nikdy se nenudí. Když zrovna nesedí za řídítky, rozváží kola pro děti, které trpí nevyléčitelnou nemocí, nebo do dětských domovů. Vždycky se ale těší domů. „Terezka a dcera Eleanora jsou moje největší štěstí,“ říká. 

Sportovec po čtyřicítce obvykle začíná řešit otázku, co bude dělat, až mu dojde dech a nebude stačit mladším. V Gaspiho případě však zatím vše nasvědčuje tomu, že na podobné úvahy nemá jednoduše čas.

 

Autor je fotograf a reportér. Pracoval mj. v časopisu Maxim, píše o extrémních sportech.

Galerie (3) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat