Sdělit, co se sdělit nedá
15. března 2015
Zvětšitfoto Profimedia.cz
Dvacátý únor 2014 navždy změnil Ukrajinu. Na Instytutské ulici v centru Kyjeva, hned u Majdanu, tehdy při střetu mezi demonstranty a elitními policisty zemřelo přes padesát lidí. Tohle jsou příběhy z Instytutské. Nikdo už je nevymaže z paměti země.
Stokrát můžeš ty záběry vidět v televizi. Ale prožít masakr, jako byl ten na Instytutské, je stejně nesdělitelné, říká mi Volodymyr. Na Majdanu pracoval jako zdravotník. Ve čtvrtek 20. února 2014 nosil s kamarády dolů na náměstí desítky bezvládných těl.
V centru Kyjeva tehdy za necelé dvě hodiny zemřelo přes padesát demonstrantů a tři policisté. Událost, která navždy změnila Ukrajinu. Ale také desítky obyčejných příběhů, které ani po roce nepřestávají bolet.
„Přineseš mrtvé tělo dolů, tam stojí paní, celá se třese. Odhrneš prostěradlo a pak radši zavřeš oči. Ten její drásavý křik a pláč slyším doteď: Juro, Juročko, proč? Proč? Juročko!“ Volodymyr vypráví a oči má zase zavřené.
Ukrajina se za rok od tragédie hluboce proměnila. V březnu toho roku Rusko anektovalo poloostrov Krym, následně začala válka na východě země. Ale vyšetřování kyjevského masakru tápe. A svědkové už se k nejhorším okamžikům svého života nechtějí moc vracet.
Všichni do Kyjeva
„Schovávala jsem mu věci, aby do Kyjeva neodjel. Klečela jsem před ním, ať to nedělá,“ naříká Sofie Kocjubová z malé západoukrajinské vesničky Vorobljačin. Když tahle drobná starší žena vzpomíná na události před rokem, pořád se zajíká. Vitalijovi, jejímu synovi, bylo dvaatřicet.
Podpořte Reportér sdílením článku
Zahraniční reportér, zpravodaj České televize. Byl korespondentem v Moskvě a ve Varšavě.
Doporučení autoři
VÝBĚR DNE
