Reportáž

... a začal zuřivě bodat

Tomáš Forró
03 / 05 / 2018

Když mě přepadli, trvalo to jen chvíli. Ten moment však byl symbolický. Odjel jsem do regionu El Chocó v Kolumbii zjistit, zda zemi pomohlo příměří uzavřené mezi vládou a levicovými bojůvkami FARC. A zjistil jsem, že válka proti partyzánům se tady změnila ve válku všech proti všem. Těžko se divit zprávám, že před násilím prchají dokonce i výrobci kokainu.

Když mě přepadli, trvalo to jen chvíli. Ten moment však byl symbolický. Odjel jsem do regionu El Chocó v Kolumbii zjistit, zda zemi pomohlo příměří uzavřené mezi vládou a levicovými bojůvkami FARC. A zjistil jsem, že válka proti partyzánům se tady změnila ve válku všech proti všem. Těžko se divit zprávám, že před násilím prchají dokonce i výrobci kokainu.

Aguacero. Tak tomu říkají místní – jde o průtrž mračen, která zaplaví ulice a jejíž nápor téměř brání člověku v chůzi. Liják je můj první dojem, který získám, když v deset hodin ráno přiletím do Quibdó, hlavního města kolumbijského departmentu El Chocó. Pak je zde ovšem ještě druhý dojem: dvě velké kaluže krve přímo u hotelu, v němž mám bydlet. V dešti u nich postávají vojáci se samopaly a hlouček zvědavců. Samí černoši. Mrtvoly už odvezli.

Na balkoně patra hotelu Shaira stojí dva Američané s plechovkami piva a roztřesenýma nohama. Zabití viděli na vlastní oči ze svého patra. Dva lupiči se pokusili vloupat do zavřeného obchodu, když k nim přistoupil muž, zřejmě majitel, beze slova střelil oba do hlavy – a odešel.

Ačkoliv je dopoledne, kvůli bouři je téměř šero. Ulice jsou zaplaveny vodou, čeří ji kolemjedoucí motorky. Dvě červené louže na chodníku se pomalu rozšiřují a vtékají do potůčku na cestě. Chodci se nevědomky brodí po kotníky v lidské krvi. Na vraždu se už zapomnělo.

 

Medellín

Nizozemský reportér mě před týdnem v Medellínu varoval. 

Kolumbijské velkoměsto Medellín bylo kdysi světovou metropolí vražd a kokainu. Dnes je zde o něco klidněji, město trápí zejména šílené zácpy a tropický liják. Kolega se vůbec netají tím, že pokud přijdu pozdě, bude již pod vlivem drog a nedokáže souvisle mluvit.

Nelhal. 

Měl jsem zpoždění, a když jsem zpocený a se všemi zavazadly dorazil do jeho špinavého bytu, právě si cpal dýmku marihuanou a na stole se válel bílý prášek. Byl však mým posledním kontaktem předtím, než se vydám do nejhoršího regionu Jižní Ameriky. Svou šanci jsem nemínil promarnit: následujících čtyřicet minut jsem pozorně poslouchal každé z jeho trhaných, nesouvislých slov a vždy když uletěl do jiné dimenze, nemilosrdně jsem ho vrátil zpět.

Říká, že na pobřeží Pacifiku v El Chocó se rozpoutal konflikt, jaký on sám nepamatuje od doby, co v této zemi pracuje. Už proti sobě nebojují partyzáni a armáda, ale polovojenské skupiny a kriminální bandy. Všichni proti všem. On by tam nešel za nic na světě. 

Tázavě se na mě zadívá kalnýma očima, vyklepe o stůl dýmku s popelem a naplní si ji novou dávkou marihuany. Chvíli mlčky sedíme u něj v kuchyni. Okna bičuje déšť, pod námi hučí noční město, zapáchající a současně nádherná latinskoamerická bestie plná drog a prostitutek. Pak jedna z nich vyjede výtahem až k nám, zazvoní u dveří a kouzlo se vytratí. Muž vedle mě se probudí z letargie, otevře mladé ženě dveře – a mně je jasné, že audience skončila.

 

El Chocó

Quibdó, El Chocó. Velmi málo obydlená oblast na břehu Tichého oceánu, která se táhne od Ekvádoru až po Panamu. Je plná nádherných deštných pralesů. Má jen dvě cesty, zato stovky řek, jež představují zdroj obživy i možnost, jak se přesouvat z místa na místo.

Populaci Kolumbie tvoří pestrá směs obyvatel různého původu, indiánů i bělochů; tento region však obývají téměř výhradně černošští potomci otroků, na okraji společnosti pak živoří hrstka původních domorodců. El Chocó je o něco menší než Slovensko, ale má méně obyvatel než Bratislava. Pro život to není právě nejpřívětivější místo; s průměrným srážkovým úhrnem 13,3 tisíce milimetrů ročně se řadí na špičku žebříčku nejvlhčích míst planety. Pro srovnání, loňský srážkový úhrn v České republice byl 683 milimetrů.

El Chocó má i další specifika. 

Nachází se zde část území nazývaného Panamská či Darienská šíje – po silnici neprůjezdná oblast, která přerušuje síť cest, takzvanou Ruta Panamericana, propojující Aljašku v Severní Americe se spodní částí Jižní Ameriky.

Darienská šíje je územím neproniknutelné džungle, malarických komárů, tropických nemocí, nepřátelských domorodců a pašeráků drog. 

Cestu se už od 19. století snaží dobudovat různé vlády i soukromé společnosti, ale dosud se to nepodařilo. Území nemá pod kontrolou kolumbijská vláda ani ostatní aktéři občanské války vedené mezi armádou a levicovými povstalci přes půl století.

Do El Chocó přijíždím v době, kdy dohoda s největší povstaleckou organizací FARC dala milionům Kolumbijců naději na mír po dlouhých letech teroru, masových vražd a anarchie. Chci zjistit, jak a zda se tento mírový proces odrazil na životě lidí, kteří byli konfliktem postiženi nejvíce. Jak a zda se změnil region chronicky známý vysokou mírou násilí.

 

Quibdó

Město Quibdó je metropolí regionu El Chocó. Má jednu cestu, letiště a přístav. Cesta je často neschůdná kvůli lokálním povodním a sesuvům vlhké půdy. Malé polní letiště nabízí naopak rychlý a luxusní kontakt s civilizací, ale dovolit si ho mohou jen ti majetnější. O ostatní se stará řeka Atrato. Poskytuje městu transport i obživu, přiváží zbraně, odváží drogy – spolu s ní sem přitékají vysoké dávky jedovaté rtuti a kyanidu z dolů a od zlatokopů pracujících výše po proudu.

Centrum Quibdó tvoří pár pravoúhlých ulic plných skladů a obchodů s nekvalitním zbožím. Je tu ještě katedrála z koloniálních časů, náměstí s hospodami, přístav a tržiště. Střed města ohraničuje řeka a oblast ulic mezi čísly 18 až 31. Za ulicí číslo 32 začíná zahnívající slum bez asfaltu a kanalizace.

Přes den město vibruje životem, smogem z otlučených motorek a náklaďáků, křikem a pouliční hudbou. Po setmění se ulice vyprázdní. Výlohy obchodů překryjí ocelové žaluzie – řezníci, kapsáři i policisté zmizí, večer patří ulice partám toulavých dětí a psů.

Černá plíseň na fasádách domů a déšť jsou zde ovšem ve dne i v noci. 

 

24. ulice. Cocomacía

Lucelle je v Quibdó mým hlavním kontaktem. Aktivistka z organizace Cocomacía pomáhá černošským říčním komunitám žijícím v oblastech bez faktické kontroly kolumbijské vlády, kde jsou časté útoky ozbrojenců, vraždy a zabírání území. 

S Lucelle a jejími kolegy si povídáme v malé kanceláři v centru, o kterou se dělí s lokálním rádiem. Největším rizikem dnes podle ní nejsou levicové partyzánské oddíly, ale gangy. Její kolegyně dodává, že s jejich příchodem se extrémně zvýšilo násilí na ženách. Dříve to nebývalo obvyklé, nyní je však zabíjení žen běžné. Pak se opraví: tedy nejprve je znásilní – a zabijí až potom.

Proč se to děje? Vláda uzavřela mírovou dohodu s partyzány z FARC, kteří se v rámci mírového procesu stahují ze svých bývalých území. Jejich místo ovšem okamžitě zabírají konkurenční levicové jednotky ELN a hlavně polovojenské kriminální bandy známé pod zkratkou BACRIM. S nimi nikdo nevyjednává, a ani to není možné: nemají žádnou ideologii, společné vedení ani zásady. Představují zločin v čisté podobě.

„Takže po mírové dohodě mezi vládou a FARC se situace ani trochu nezlepšila?“

„Zhoršila se. Drasticky se zhoršila. Máme pomáhat našim bratrům tam v džungli, a přitom se už bojíme o svůj život i ve městech.“

Jeden z aktivistů popisuje, jak ve městě Vigía del Fuerte na sever od Quibdó bandité vyhrožovali smrtí dokonce učitelům z místní školy. A šéf samosprávy musel uprchnout před hrozbou zabití do Medellínu v jiné části země.

 

25. ulice. Hotel

Později odpoledne se ve svém hotelu setkávám s Lucero, ženou, která přežila jeden z největších masakrů v historii kolumbijské občanské války. Odehrál se pár desítek kilometrů odsud.

Masakr v Bojayá 2. května 2002 byl důsledkem bojů mezi levicovými bojůvkami FARC a pravicovými jednotkami zvanými paramilitares – a také nefunkčnosti kolumbijské vlády. 

Ani jednu z bojujících skupin v městečku nikdo neznal a nepodporoval. Když na sebe začali ozbrojenci střílet přímo v ulicích, vyděšení obyvatelé se ukryli v kostele. Ten se zanedlouho stal centrem nejhorších bojů. Paramilitares začlenili vnější zdi kostela do své obranné linie, zatímco je jednotky levicových partyzánů ostřelovaly z improvizovaných minometů. Munice do nich se nazývá pipetas a vyrábí se z běžných kuchyňských plynových bomb. Minimálně jedna z nich zasáhla přímo střechu kostela, prorazila ji a explodovala uvnitř. Nepřežil téměř nikdo, ve zničené budově se našly roztrhané kusy těl 119 civilistů, z toho 45 dětí.

Žena sedící naproti mně s pohnutím popisuje smrt svých blízkých před více než patnácti lety. Její vyprávění o každodenním životě v regionu před masakrem však ukazuje, že krveprolití v Bojayá nevynikalo oproti jiným událostem ani tak brutalitou, ale pouze vysokým počtem obětí.

Vybavuje si, jak v polovině osmdesátých let začaly na jejich území severně od Quibdó pronikat první skupiny partyzánů; tehdy ještě bojovali za ideály světové komunistické revoluce. Černošské komunity neměly ani ponětí, co tu chtějí, nerozuměly geopolitice, a už vůbec ne dodavatelským řetězcům kokainového byznysu. S ozbrojenci však vycházely relativně dobře, i když ti od nich vyžadovali poslušnost vůči „revolučním principům“ a v některých případech je prosazovali násilím.

Skutečně velké problémy podle ní přišly na přelomu devadesátých let, kdy proti partyzánům začaly útočit pravicové bojové skupiny – tehdy ještě nazývané Autodefensas, domobrana –, které financovali velkostatkáři a vlastníci dolů a potichu je podporovala armáda. Bohatí majitelé se cítili ohroženi aktivitami partyzánů, ale byly to právě jejich jednotky, které rozpoutaly dosud nevídanou eskalaci násilí. 

S ofenzivou proti levicovým bojůvkám zabírali ozbrojenci z Autodefensas území, na kterém žily drobné rolnické komunity, a předávali ho svým bohatým sponzorům. Ve stejnou dobu začaly v regionu vyrůstat první plantáže koky a laboratoře na výrobu kokainu. Drogový byznys je apolitický – bude se podle potřeby spojovat s každou z bojujících skupin a nakonec s nimi sroste. Takže drogy vyráběli a prodávali partyzáni i paramilitares (což je méně vznešené jméno, které se později pro domobranu Autodefensas vžilo).

Lucero vysvětluje, že před masakrem v Bojayá se kolumbijská armáda do těchto konfliktů téměř nemíchala. Území bylo mezi lety 2000 až 2002 zcela mimo zájem i kontrolu centrální vlády, vládli zde ozbrojenci.

Po Bojayá však armáda přišla a začala s pacifikací. Černošské komunity v El Chocó na toto období, které vlastně trvá dodnes, vzpomínají jako na další velkou vlnu násilí a zabírání jejich půdy, tentokrát organizovanou oficiálními ozbrojenými silami Kolumbie.

 

26. ulice. Přístav

Aktivisté z Cocomacía se mnou vyrážejí na severní území, která už kolumbijská vláda nemá – mírně řečeno – příliš pod kontrolou. Nesmím si s sebou vzít nic, co připomíná vojenskou výbavu. V hotelu jsem nechal i svůj kvalitní zelený nepromokavý plášť. „Pokud tě v něm uvidí vojáci, mohou si tě splést s ozbrojenci. Pokud tě v něm uvidí ozbrojenci, spletou si tě s vojáky – a rovnou tě zastřelí. A zločinci tě zabijí už jen kvůli té pláštěnce, která se dá dobře prodat.“

Vyrážíme motorovým člunem z městského přístavu. Nejprve se zastavíme v osadě Bahía na opačné straně řeky. Kormidelník lodi si stěžuje, že výpalné se už vybírá i od běžných lidí, jako je on. Jednou musí dát přímo peníze, jindy slouží ozbrojencům zdarma ve svém člunu. Často musí vozit i mladé chlapce – jsou to skoro děti, ale už mají střelné zbraně nebo mačety.

Bahía tvoří několik dřevěných domů uprostřed džungle. Sedí tu polonahý indián z kmene Orecua se svými čtyřmi dětmi. Vypráví pomalu a s námahou. Přišel z území na severu. Jak daleko je to odsud? Neví. Několik dní plavby kánoí, stydlivě upřesňuje. Jeho rodina neměla co jíst. Neměli kde pěstovat potravu, distribuce jídla se hroutila a na území jeho kmene se tlačilo stále více nových uprchlíků. Neumí číst ani psát. On ani rodina nemají žádný doklad totožnosti. V Bahíi žije z toho, co si zasadí. Jeho nejmladší děti jsou zjevně podvyživené. Kam se poděla jejich matka, nevysvětlí.

Poplujeme dál po proudu. Míjíme říční vojenské stanoviště. Za ním začíná území nikoho. Vedle břehu se pozvolna objevují vymýcené plochy s narychlo postavenými dřevěnými chatrčemi. Bydlí zde uprchlíci, kteří kdysi žili ve vlastních vesnicích. Boje se stále více blíží k městu kontrolovanému armádou a vytlačují k němu i ​​civilisty, kteří ze dne na den ztrácejí domovy i živobytí.

Bezpečnostní situace v Quibdó se nepochybně zhoršuje i kvůli samotným uprchlíkům z džungle. Noví obyvatelé slumů a příměstských osad jsou zoufalí a státem opomíjení. Typické prostředí, jaké v Latinské Americe vytváří podhoubí pro vznik městských ozbrojených skupin. Gangy a ozbrojenci snadno získávají nové členy, kteří ztratili schopnost živit se jiným způsobem; válka se přenáší z džungle do města. A spirála společenského rozvratu funguje i naopak – původní obyvatelé města považují všechny uprchlíky bez rozdílu za zločince a chovají se k nim nepřátelsky.

Když připlujeme k další improvizované vesnici, přes zablácené hřiště se k nám rozběhnou děti. Uchýlilo se sem 85 dospělých a 73 dětí z různých vesnic. Jedna z žen říká, že s rodinou přišla teprve nedávno. Kde žili? Nedaleko.

„Co to znamená?“ ptá se Lucelle. „Několik kilometrů, několik hodin?“

„Deset minut plavby,“ odpovídá žena. Lucelle tato informace znepokojila. Když vyrážíme dál, pozorně zkoumá svůj telefon a snaží se chytit mobilní signál.

Pár set metrů od vesnice žije osamělý muž. Bosý a v otrhaných kalhotách stojí na verandě rozpadající se chatrče. Popisuje, jak ještě před pár lety žil dál po proudu, až k němu jednoho dne přišli neznámí muži a vyzvali ho, aby opustil svůj pozemek. Zůstal. Přišli znovu, kolem půlnoci. Bylo jich asi deset a mlátili ho, přestali nejspíše až ve chvíli, když si mysleli, že je mrtvý. Poté co se vzbudil z bezvědomí, byl už dům zničen. Dnes žije v chatrči, nemá moc co jíst, ale aspoň se nebojí o svůj život.

Městští aktivisté se ho ptají, zda událost nahlásil úřadům a zda někoho požádal o pomoc. Muž unaveně kroutí hlavou. Sotva umí psát.

Lucelle se dovolala do centrály. Uprchlice měla pravdu. Bezpečnostní situace se zhoršila a na další cestu na sever můžu zapomenout. Neodváží se tam ani sami aktivisté. Vracíme se do přístavu v Quibdó.

 

29. ulice. Policejní stanice

V Quibdó zůstanu ještě několik dní. Říkám si, že se třeba situace na severu nějak uklidní, a současně mi začíná být jasné, že i ve městě vlastně mohu sledovat stejné procesy jako v džungli. 

Aktivisté totiž hovoří o prudkém nárůstu počtu vražd ve městě, jako důkaz mi posílají každé ráno výstřižky z místního tisku, policejní záznamy či své vlastní amatérské fotky rozstřílených, rozsekaných nebo utopených těl. Průměrný počet násilných úmrtí odhadují na jedno až tři za noc, někdy objeví celou skupinu promočených mrtvol najednou. Téměř vždy jde o mladé muže. Policejní útvar v Quibdó na mé oficiální požadavky o informace neodpovídá a na poskytnutá telefonní čísla se nelze dovolat. Při neohlášené návštěvě policejní stanice v centru se mi podaří promluvit s překvapeným zástupcem náčelníka. Tvrdí, že situaci mají plně kontrolou a rozsah násilné trestné činnosti naopak klesá. Na otázky ohledně uprchlíků z improvizovaných říčních sídlišť odpovídá, že většina těchto lidí se rozhodla žít v blízkosti města, protože je to pro ně pohodlnější. Do vzdálených a těžko přístupných vesnic se jim prý nechce vracet.

Míru hodnověrnosti informací místní policie se snažím ověřit u švédské nevládní organizace SweFOR. Fungují jako prostředníci mezi státem a ohroženými osobami, které úřadům nevěří. Zaměřují se zejména na bezpečnost lokálních aktivistů, a dokonce je často fyzicky doprovázejí. „Takto úřady i zločinci vědí, že jsme tady a že i my víme o jejich působení,“ vysvětluje šéfka SweFOR María Guerrová. Dodává, že místní silové složky jsou často zdrojem problémů, a nikoliv jeho řešením. „Citlivé nebo kritické informace o identitě a bezpečnosti aktivistů se nejednou dostanou k zločincům právě tehdy, když je s dobrým záměrem poskytneme policii.“

 

32. ulice. Slum Kennedy

Eddy není žádný aktivista, ale mladý student, jehož potkám na pivu – přátelí se s pracovnicí SweFOR. Nejhorší městský slum Kennedy zná jako vlastní dlaň. Žije v něm totiž od narození. Je zajímavé, že ohledně situace ve městě téměř souhlasí s policisty: místní i zahraniční aktivisté prý přehánějí. Slibuje, že mě slumem provede.

Okamžitě souhlasím. Těsně po setmění, kolem sedmé večer, vstupujeme do oblasti za 31. ulicí. Asfalt se okamžitě mění v hlínu a z obydlených domů trčí části nedokončených stěn. Jinak je však zde všechno tak, jak sliboval Eddy: na chudé ulici dovádějí děti, unavení muži pijí pivo a zvědavě sledují bílého gringa. Žádný náznak problémů ani násilí.

Další den se setkávám s Eddym ještě o pár hodin později – když už se obyvatelé slumu pomalu ukládají k spánku. Přicházíme k břehu řeky ukryté mezi rozpadajícími se domy. Je tu úplné ticho. Eddy zamlaská a z temnoty pod budovou částečně zaplavenou vodou začnou vylézat postavy.

Muži čekají na loď. Nabídnu jim cigarety. Každý si mlčky vezme dvě tři. Na otázku, čím se živí, jeden odpoví, že kácením dřeva. A občas i zabíjením, dodá lakonicky. Jsou ve slumu Kennedy zbraně? Ani kleštičky na nehty, nešťastně zažertuje další.

Osmělím se a ptám se, zda si v poslední době všimli více problémů na ulicích. Chlapci se zamyslí. „Těžko říct, ale když to tu ještě mělo pod palcem FARC, určitě bychom se tu s tebou takto nebavili. Když přišla překládka drog, ti se s tím nesrali. Obsadili celou ulici nákladními auty a samopaly a lidé se v okolních domech báli jen nadechnout.“

Za chvíli ve tmě zachrčí vysílačka a zpod zaplavených pilířů se vynoří poslední muž. Tvář mu zakrývá kšiltovka s kapucí a mohl bych odpřisáhnout, že za zády mu trčí pažba samopalu. Eddy mě uklidňuje, že namísto samopalu jsem viděl jen ručku deštníku. Od řeky se přibližuje tlumený zvuk lodního motoru a za pár sekund  nedaleko od nás přirazil k břehu úzký člun plný balíků. Raději jdeme pryč, ale nikdo si nás nevšímá.

 

Násilí

Moje přepadení probíhá nesmírně jednoduše a předvídatelně. Eddy mě bezpečně vyvede ze slumu, a přestože mě chce doprovodit až k hotelu, nechci mu dělat starosti. Sotva půl minuty po našem rozloučení slyším za zády motorku. Jsem pár set metrů od hotelu, právě se spustil pověstný liják aguacero. Vytahuji nepromokavý plášť. Zvuk motorky zesiluje, vzápětí mě stroj zezadu srazí na chodník. Ztrácím vědomí.

Náraz mě zaryje do asfaltu. 

Když o několik sekund – nebo minut – později otevírám oči, je tma, ležím na zádech a liják mě bičuje po tváři. První, co vidím, je mladý černoch, který se sklání nade mnou a beze spěchu mi šmátrá v kapsách. Instinktivně ho od sebe odkopnu a trefím do obličeje. Muž vytáhne nůž a začne mě bezhlavě bodat.

Trvá to pár sekund. Před zuřivými údery se bráním nohama a rukou zamotanou v pláštěnce. Kdosi vykřikne. Je to řidič motorky. Útočník poslechne, doběhne rozjíždějící se motocykl, naskočí za jízdy a v plné rychlosti zmizí pryč. Teprve teď si uvědomím, že jsem přišel o tašku se všemi věcmi. Museli mi ji odříznout z ramene, když jsem byl v bezvědomí. Na těle mám řezné rány, ale bodnou ani jednu: muže spletly mokré, třepotající se záhyby pláštěnky, do kterých ve tmě bodal naprázdno. Později na ní najdu sérii podlouhlých děr v oblasti břicha a srdce.

Ráno si ještě celý krvavý narychlo sbalím věci a nastoupím do taxíku, ve kterém zamknu dveře i okna. Na letišti si koupím lístek na první let do Medellínu.

 

Doslov

Spor o to, kdo má s hodnocením bezpečnostní situace pravdu, vyhráli aktivisté z Quibdó. Porážku přiznal nejen Eddy, ale i lokální policie. Po našem setkání mi v prosinci 2017 Eddy napsal, že v poslední době se se svou přítelkyní bojí vycházet z domu. A místní prokurátor Néstor Humberto Martínez veřejně prohlásil, že počet vražd na dolním toku řeky Atrato vzrostl v meziročním srovnání o 230 procent.

 

Autor je slovenský reportér, pracuje pro různá středoevropská média.

Galerie (11) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat