Hutkova báseň indická
9. dubna 2017
Reportér 4/2017 · Číslo 32
ZvětšitJaroslav Hutka slaví sedmdesátiny. Zimu strávil v Indii, kde psal básně. Tady je jedna z nich.
Sleduji dva kohouty u zdi z položených balvanů
přišli blízko k sobě, krásní a vyzdobení
chvíli na sebe zblízka střídavě kokrhají a natahují výhružně krky
a pak už si jenom navzájem předvádějí
jak se umí natřásat a čistit si peří
jeden si pak sedl mezi odpadky
a vše nechal po indicku na zítřek
horko zase nabízí, abych vylezl do jeho balonů a vzlétl
jakýsi malý ptáček ve křoví vylamuje třísky mé pozornosti
cukavě jak parní lokomotiva pro mravence
a když se kotel roztopí tak posměšně odlétne
a čím větší horko zvedá svou taktovku
tím méně záleží na kopcích a mracích
jen housle v čárách padajících palmových listů
se opřely do tympánů
a létajících koláčů z Valašska v hlasování parlamentu
pořád se nemohu odrazit od popruhů co zbyly ze spánku
a skleněných očí rozkutálených po stole
přece každý den života je důležitý
jak výbuch sopky
a přitom ten mezičas než začne z nebe padat popílek
který všechno zasype, zabije, zapomene
je nudný a dlouhý
stačil by na vyznání lásky
ale na naučení se cizího jazyka už je to málo
a nestačí to ani na zapsání dlouhé vzpomínky
toho příliš krátkého včerejška.
Podpořte Reportér sdílením článku
Osmdesátá léta prožil v emigraci v Holandsku, nyní tráví velkou část roku v Indii.
VÝBĚR DNE
