Holandský sendvič s dvojitou irskou

Zatímco se v Česku diskutuje o elektronické evidenci tržeb, horkým tématem v zahraničí jsou metody, jakými se velké nadnárodní firmy vyhýbají placení daní. Problém opět vyplul na povrch při nedávném skandálu LuxLeaks. Znevýhodněny jsou malé podniky, které na rozdíl od velkých nemají prostředky na přesuny financí po svých filiálkách za účelem placení nižších daní.

Lidé si před daňovými zákony prostě nejsou rovni – takový pocit se dnes šíří Evropou. Velcí si to s daněmi umějí zařídit, malí nemohou než vše poctivě zaplatit.

Aféra LuxLeaks z loňského podzimu není prvním skandálem tohoto typu: že velké nadnárodní firmy s daněmi čarují a že svou daňovou povinnost umějí podstatně zmenšit, se ví dlouhou dobu.

Přesto fakta popsaná v případu Lux Leaks členy Mezinárodního konsorcia investigativních novinářů vyvolala velkou veřejnou debatu. Ukázalo se jasně, jak často velké nadnárodní firmy převádějí firemní zisky do vybraných zemí, kde jsou schopny si zajistit velmi nízkou daňovou povinnost.

Možností, jak to udělat, je poměrně dost, neboť států, které nabízejí příznivé daňově prostředí, je skutečně mnoho: není tedy třeba cestovat hned do legendárních daňových rájů typu Kajmanské ostrovy.

Velcí a šikovní

Případ LuxLeaks (viz rámeček) se, jak název napovídá, týká praxe Lucemburského knížectví, miniaturní, ovšem vlivné a bohaté země Evropské unie. Nadnárodní podniky převádějí pomocí finančních operací zisky do firem účelově vytvořených v Lucembursku a s tamními daňovými úřady dohadují atraktivní zdanění: skutečná výše je někdy extrémně nízká, může to být efektivně jen něco kolem jednoho procenta.