Zemřel knihkupec Vratislav Ebr. Mámu mu nacisté popravili tři měsíce po porodu

14. listopadu 2023

Vratislav Ebr.

foto Lukáš Bíba

V pondělí 13. listopadu zemřel známý knihkupec Vratislav Ebr. Jeho biologickou maminkou byla sestra parašutisty Josefa Valčíka, kterou nacisté popravili tři měsíce po jeho porodu. Otce o několik měsíců dříve. Odemykáme příběh Vratislava Ebra a dalších jeho příbuzných, který vyšel v magazínu Reportér v roce 2015 u příležitosti výročí heydrichiády.

Ten těžký úkol dostala máma. Táta prý obvykle nechával rodinné záležitosti na ní. Říct patnáctiletému Vráťovi, že je adoptovaným synem, musela ona. Vzala si ho doma ke stolu a s viditelnými obavami mu prozradila, že paní, co k nim chodí co pár měsíců na kafíčko, není rodinná přítelkyně, ale paní ze sociálního úřadu dohlížející na jeho adopci: rodiče mu zavraždili nacisté a někde má možná sourozence. Víc toho tehdy nevěděla a ani nemohla.

„Měli strach, že řeknu ahoj a půjdu jinam,“ vzpomíná Vratislav Ebr. Chtěl být hercem, dal si přihlášku na uměleckou školu; přitom v padesátých letech musel objasnit svůj „třídní původ“ a dodat podrobný životopis rodičů. Mámu tím donutil k akci, ale úplné překvapení to pro něj nebylo. Na škole měli někteří spolužáci i učitelé narážky na jeho původ, o kterém nic netušil. „Rodiče měli úplně zbytečné obavy. Oba byli strašně hodní, nemohl jsem dostat snad lepší výchovu. Vyrůstal jsem jako jedináček v rodině velmi inteligentních lidí, kteří se nikdy nehádali.“

Teď s ním sedím u stolu v kuchyni pražského činžovního bytu já, z patnáctiletého kluka je vitální urostlý chlap, který ani náhodou nevypadá na dvaasedmdesát. Zbystřit musím, kdykoliv vypráví o mamince a tatínkovi. Říká tak svým biologickým rodičům, které neměl šanci poznat, i svým adoptivním rodičům, kteří si ho krátce po válce odvedli z tajného oddělení nacistického lazaretu. Nyní, sedmdesát let po válce, musí na dotazy týkající se jeho rodičů odpovídat mnohem častěji: „Jsem už starší, jdu k doktorovi a ten se ptá ‚… á, slyším, máte šelest na srdci. Je to dědičné? Vy máte cukrovku. Máte ji v rodině?‘ Nevím vůbec nic, nepoznal jsem své rodiče, říkám jim.“

Aby si snad nemysleli, že se ho rodiče zřekli, opakuje, co má v rodném listě. Narodil se pravděpodobně 20. října 1942. Zřejmě přímo ve vězení na Pankráci. Maminka byla sestra parašutisty Josefa Valčíka, účastníka atentátu na Reinharda Heydricha. Popravili ji v lednu 1943. Táta se o narození čtvrtého dítěte vůbec nedozvěděl, zastřelen byl čtyři dny po jeho příchodu na svět. Ale to všechno se dozvěděl až mnohem později. „To není hrdinství, to je jen osud. Sourozenci jsou starší, ale i oni se s tím vyrovnali,“ říká.

Pro nacisty byl jen číslo, nepřítel říše. Pro tvrdý komunistický režim po roce 1948 zase živou připomínkou něčeho, na co se mělo zapomenout. Atentát na zastupujícího říšského protektora, kterého se zúčastnil strýc Valčík, připravoval „buržoazní odboj“ v Londýně, a tudíž byl léta tabu.

Nacisté se pomstili vyvražděním pomocníků − a také příbuzných včetně čtrnácti členů Valčíkovy rodiny a jejich životních partnerů. Zůstalo po nich patnáct sirotků ve věku od nuly do čtrnácti let. Vráťa byl nejmladší, své tři sourozence poprvé viděl až jako dospělý člověk.

Přečtěte si také

Němý svědek

Manželé Ebrovi, kteří jej adoptovali, byli úspěšní lidé žijící ve vile na pražské Hanspaulce. Marně toužili po dítěti. Brzy po válce se jim ozvala sociální pracovnice referátu pěstounské a adoptivní péče, aby se přijeli podívat do Masarykových domovů v Krči, dnešního areálu Thomayerovy nemocnice. Během války sloužila jako německý lazaret a do takzvaného tajného oddělení odkládalo gestapo nejmenší nepřátele režimu. Podle písemného svědectví sociálních pracovnic, které získal díky své pečlivé adoptivní mámě, předávalo gestapo děti do ústavu jen s informací o příjmení, křestním jménu a datu narození. U něj předání proběhlo bez jakýchkoliv papírů ve středu 9. prosince 1942.

Když se na něj přijeli podívat manželé Ebrovi, byly mu necelé tři roky a nemluvil. Zájemci o adopci byli upozorněni, že dítě může být němé. Kdo ho dnes jen trochu zná, ví, že taková diagnóza mu vůbec neodpovídá. Příčinou jeho nemluvnosti byl nepředstavitelný stres okolo, jejž jako mimino musel vnímat. „Prý jsme v ústavu zbyli dva. Já jsem se vrhnul k mé nové mamince, chytil ji za sukni a už se nepustil. Byl jsem jejich,“ vzpomíná na rodinnou historku Vratislav Ebr. Až rok po válce potvrdilo šetření policejního oddělení pátrajícího po zavlečených lidických dětech, že v jeho případě gestapo nefabulovalo a jeho rodné příjmení sedí. Je synem obětí heydrichiády Františka Sívka a Františky Sívkové, rozené Valčíkové.

Dům, z kterého je gestapo odvleklo, stále stojí uprostřed valašské obce Střelná. „Chcete ho koupit? Je na prodej, teď v něm nikdo zase nebydlí,“ osloví mě soused ze žluté družstevní bytovky, která vyrostla těsně za domkem. Všiml si, že si fotím domek s malou zahrádkou a dřevěnou verandou. Pod bílou omítkou nahozenou na rákos, který je v průčelí vedle okna obnažený, se ukrývá původní dřevěnice s ručně psaným číslem popisným 71.

Obec Střelná leží kousek od česko-slovenské hranice, asi čtyřicet kilometrů za Zlínem. Už přes pět set let zde stráží Valaši Lyský průsmyk, jeden z přirozených vstupů na Moravu mezi Bílými Karpaty a Javorníky. Název obce je údajně odvozen od střelců, vojáků odrážejících výpady východních národů. Jde o oblast kopcovitou, neúrodnou a dříve extrémně chudou. Lidé zde byli vždy hluboce věřící a mívali velké rodiny. Nejobvyklejším stavením byla malá dřevěná chaloupka s jednou větší jizbou. Místní kronikář Josef Matocha v pamětní knize o Střelné píše, že domečky zde dělala jedna tesařská parta, která postupovala podle stejného vzoru. Děti se ve stísněných prostorech odmalička učily omezování a uskrovňování, které je poté provázelo celý život.

Pamětní deska připomínající oběť manželů Sívkových, rodičů Vratislava Ebra, se před lety přestěhovala z domku číslo 71 na místní hřbitov o pár set metrů dál. Na kostel se zde lidé rychle složili při krátkém tání režimu v roce 1968, avšak dokončen byl v roce 1971 a po zbytek komunismu nesl označení „obřadní síň“. Využíván směl být jen při pohřbech, na řádné vysvěcení musel počkat dalších dvacet let.

Památník vzadu za kostelem je obrazem setkání se třemi zly minulého století. Úplně nejvýše je deska s devatenácti padlými z první světové války. Pod připomínkou smrti manželů Sívkových v koncentráku Mauthausen a souseda, který zahynul při náletu, je vzpomínka na jednoho z prvních zavražděných komunistickým režimem. Obchodník Alois Pohunek manžele Sívkovy dobře znal. Byl jejich vrstevníkem, bydlel v hospodářství hned naproti přes cestu. Státní bezpečnost si pro něj přišla jako pro jednoho z organizátorů protikomunistické odbojové skupiny Světlana – Makyta a ještě ten samý den, 11. března 1949, v nechvalně proslulé věznici v Uherském Hradišti zemřel. Jeho nahé tělo se stopami po mučení se pozůstalým vrátilo v zatlučené rakvi až třetí den. Na úmrtním listu je napsáno: sebevražda oběšením v pomatenosti smyslů. Přivolaný lékař to vyloučil, ale tehdy, stejně jako dříve za nacistů, se s tím nedalo nic dělat. Pohřbili jej v neoznačeném hrobě, děti režim perzekvoval. „Ani doma jsme o něm nemluvili. Myslím, že se stal obětí provokace StB, která potřebovala zlikvidovat a zastrašit místní živnostníky,“ říká Jaroslava Schovajsová, dlouholetá starostka Střelné a neteř Aloise Pohunka. „Místní by se jen tak nevzdali, mají odboj v krvi.“

Přečtěte si také

Střela do týla

Pro rodinu Josefa Valčíka včetně manželů Sívkových si přišlo gestapo 15. června 1942, tedy tři dny před smrtí parašutistů v chrámu v Resslově ulici v Praze. O jeho návratu do vlasti věděla tajná německá policie již od března, dlouho však neměla přesné informace o jeho pravé identitě. Valčíkova fotka se objevila na vyhláškách nabízejících sto tisíc korun den po atentátu, byť ho s ním gestapo veřejně nespojovalo.

„Člověk teď přemýšlí, co si vůbec pamatuje. Mně tehdy byly tři roky. Vím, že naproti byla stodola a hasičárna. Když byl atentát, začala lítat celá dědina, co z toho bude. Tušili, že to byl Valčík. Všude byly cedule, že ho hledají,“ líčí bratr Vratislava Ebra, Miroslav Sívek − prostřední z tehdy narozených dětí. Další bratr, Standa, je o rok mladší, již zesnulé sestře Martě bylo pět. Že mají ještě mladšího sourozence, který přežil matčinu smrt, pro ně bylo obrovské překvapení. „Babička měla odněkud informaci, že novorozené miminko jeden gestapák v pankrácké věznici zabil. Ani jsme nevěděli, jestli to byla holčička, nebo chlapeček,“ cituje výpověď Stanislava Sívka spisovatelka Marie Formáčková v knize Narozen na popravišti.

V rodné osadě Smolina sebrali nacisté většinu rodiny Josefa Valčíka. Otce Jana a matku Veroniku, nejmladší sourozence Antonína a Ludmilu, sestru Terezii, provdanou Beňovou, s manželem Janem. Po nich zůstaly čtyři děti. O několik kopců dále v Křekově žili Josef a Marie Kolaříkovi. Ti zanechali dva sirotky. Hned ve vedlejší Lipině žili manželé Alois a Anna Valčíkovi se čtyřmi dětmi. A v Brně žil bratr Emil s ženou Annou a synem. Se Sívkovými ze Střelné tedy dohromady čtrnáct lidí. Z výslechových místností v Brně a v Praze je přesunuli do Malé pevnosti v Terezíně, která sloužila jako vězení pro potřeby pražského gestapa.

Vratislav Ebr má z této doby na mámu jednu unikátní památku. Napsala mu malířka Ema Blažková, která byla jako septimánka vězněna v terezínské Malé pevnosti a vytvořila sérii kreseb o každodenním životě vězeňkyň. „Obrovská náhoda. Mámu nakreslila v době, kdy byla těhotná a směla si na hodinu denně odpočinout na kavalci. A já tu kresbu získal,“ říká. Dříve než se s ní dokázal osobně spojit, paní Blažková zemřela.

Biologičtí rodiče Vratislava Ebra – manželé Sívkovi. Popraveni jako příbuzní parašutisty Valčíka.

foto archiv

„Na obci jsme hledali, ale moc památek na manžele Sívkovy jsme nenašli,“ říká ve své kanceláři na obecním úřadě současný starosta Střelné Petr Kráčmar a ze složky vyndává malý poklad. Dva lístky psané z Terezína na úřední dopisnici zřejmě brzy po zatčení. „Milá rodino. Srdečně Vás všechny zdravím a zároveň děkuji za věci, které jste mi poslali. Prosím Vás, napište mi, co je s dětmi, jsou-li všichni zdraví? Je Milka s nimi doma, nebo jsou u babičky? Jistě teď mají hodně třešní. Jenom aby se jim z nich něco nestalo. Martičce přeji všechno nejlepší k jejím jmeninám. Tetička nechť učí Mirečka a Martu modlit. Ještě Vás prosím, pošlete mně, jak je Vám, a prosím o 100 Kč. S pozdravem Fanča.“ Ve stejném duchu píše František rodičům a dopouští se milosrdné lži: „Jsem zdráv a mám se dobře.“

V obecním archivu jsou i jejich úmrtní listy odeslané z koncentračního tábora Mauthausen. František Sívek byl popraven v 16 hodin 32 minut 24. října 1942. Vraždění pomocníků a příbuzných parašutistů probíhalo ve dvouminutových intervalech střelou do týla při zinscenované lékařské prohlídce od 8:30 do 17:42.

Františku Sívkovou, rozenou Valčíkovou, zavraždili z rodiny jako úplně poslední o tři měsíce později. Říjnové datum popravy totiž téměř na den kolidovalo s narozením Vráti. V té době již nebyla s ostatními v Terezíně, kde lidi tajně odsouzené na smrt soustředili, ale v pražské věznici na Pankráci. V Mauthausenu ji usmrtili spolu s dalšími českými ženami v plynové komoře 26. ledna 1943 v 16 hodin 15 minut. Dohromady popravili v Mauthausenu v odvetě za Heydricha 294 vlastenců.

Přečtěte si také

Bez rodičů

Pro Vlastu Tkadlecovou, další příbuznou parašutisty Valčíka, se stala ztráta rodičů impulzem zjistit co nejvíce informací a dát aspoň příležitostně bratrance a sestřenky dohromady. Při vzpomínkách na mámu Marii a tátu Josefa Kolaříka se jí láme hlas a stěží zadržuje slzy. Marie Kolaříková, rozená Valčíková, a Františka Sívková byly dvojčata.

Vlasta Tkadlecová dodnes bydlí v Křekově kousek od domku, který táta postavil. Gestapo ho sebralo na stavbě v nedalekém Brumově. Ona a osmnáctiměsíční bratr Josef byli s mámou na poli, když přiběhl chlapec z dědiny, že pro ni přijeli tajní. Nechala je v nedalekém baráčku u sestřenice od taťky, ať dá na děti pozor, než se vrátí. „Babička pro nás přišla večer, bráchu nesla na zádech, já tříletá šla před ní. Bolelo mě břicho a nechtěla jsem jít. Odvedla nás domů, kde nikdo nebyl. Vybíhala jsem ven, zda už jde maminka domů.“

Děti čekal boj o přežití. Ještě větší chudoba, válka a všudypřítomný strach. Nikdo netušil, co s nimi nacisté zamýšlejí. Měly omezený pohyb a nahlášené byly do dětského domova ve Valašských Kloboukách. „S bratrem jsme vyrůstali s babičkou a jejím nejmladším synem. Babička jezdila po příbuzných, abychom měli něco k jídlu. Lidé se báli nám něco dát, byla válka,“ vzpomíná Vlasta Tkadlecová. Po roce 1945 začala jako sirotek po odbojáři dostávat 400 korun na obživu a 500 korun na knížku jako vázaný vklad. V roce 1953 přišla měnová reforma a děti o tyto peníze přišly.

Osud každého z Valčíkových sirotků je unikátní. Rozhodovala náhoda, kdo je bude moct vychovat, v jaké rodině skončí, zda budou mít možnost studovat. Často o sobě vůbec nevěděli, protože po únoru 1948 se atentát na Heydricha nepřipomínal. Až v roce 1968 zorganizoval tehdejší režim snažící se o reformu komunismu velkou akci k uctění památky obětí heydrichiády, na kterou pozval pozůstalé. Řada z nich se viděla vůbec poprvé od zatčení rodičů v roce 1942…

Sourozenci Sívkovi vyrostli každý zvlášť.

Nejstarší Marta odešla do pěstounské rodiny na Hanou a stala se z ní zdravotní sestra. Stanislav vyrůstal s příbuznými a poté v dětském domově, vyučil se pekařem. Žije v Semilech.

Miroslava si k sobě vzal obchodník s dřívím ze sousední vesnice, který znal otce. Miroslav mu říkal „strýc“ – strýc se jmenoval Gustav Moqueane (Mokó) a byl potomkem francouzského vojáka z bitvy u Slavkova. Počátkem roku 1945 jej zatkli kvůli tomu, že dával práci lidem bez papírů. Ve vězení v Brně se prý modlil a slíbil, že si vezme jedno ze Sívkových dětí na výchovu. Pokud přežije. Po válce v sousedním Lidečku postavil dům a pilu. Rok fungovala, pak přišel únor 1948. „Všechno nám vzali. Strýce nechali na pile pracovat a jen čekali, kdy ho budou moct zase zavřít,“ říká Miroslav Sívek. „Neměli jsme peníze, museli jsme rozprodávat všechno možné. Řekl jsem, že půjdu na vojnu. Potom už mu dali pokoj.“

Osmadvacet let strávil v armádě, z toho dvanáct let u čestné stráže pražské posádky. „Husák, Biľak, Kapek… všichni stáli za mnou a čekali, až začnu zdravit. Pak zvedli věnce a začali pochodovat. Měl jsem posádkovou ústřední vojenskou hudbu, dvakrát týdně jsem měl na starosti pietní akty,“ říká. Je stejná nátura jako Vráťa. Veselý, povídavý, plný historek ze zákulisí života papalášů.

S bratrem se viděl poprvé, když mu bylo dvacet. On i Standa přijeli do Prahy a zašli za Vráťou do práce, do knihkupectví v průchodu budovy dnešní České národní banky. „On mě viděl a říká: Ty seš asi můj brácha. Byli jsme si na první pohled podobní,“ vzpomíná Miroslav.

Vráťa se hercem, jak si přál, nestal. „Naštěstí pro divadlo jsem tehdy neudělal zkoušky,“ říká. Učarovaly mu knížky a obzvlášť poezie. V Praze na Arbesově náměstí vybudoval jedno z nejznámějších a nejúspěšnějších knihkupectví. Teď se vrhl do sepisování encyklopedie pražských ulic pojmenovaných po lidech. V předsíni, kde je obvykle botník, on má uličník – zápisky o ulicích od A po Ž. Hotové má písmeno F, dokončuje A. „Mrzí mě, že ulice má název a víc už neřekne. Speciálně chci vytáhnout jména a osudy lidí, kteří bojovali a jsou hrdiny, ale dnes už je nikdo ani moc nezná.“

Snímky rodičů Vratislava Ebra a jeho rodný list v galerii.

Valčíkovi popravení příbuzní ve statistice

Zavražděni v MauthausenuVztah k Josefu ValčíkoviKde žiliSirotci
Věk v době zatčení
Jan (61) a Veronika (53) Valčíkoviotec a matkaSmolinax
Jan (34) a Terezie (29) Beňovišvagr a sestraSmolinaEmil (11), Jan (9), Milada (7) a Miroslav (3) Beňovi
František (31) a Františka (24) Sívkovišvagr a sestraStřelnáMarta (5), Miroslav (3) a Stanislav Sívkovi (2), Vratislav Ebr (narozen až v říjnu 1942)
Josef (27) a Marie (24) Kolaříkovišvagr a sestraKřekovVlasta (3) a Josef (1) Kolaříkovi
Alois (34) a Anna (34) Valčíkovi, rozená Změlíkovábratr a švagrováLipinaBožena (14), Emilie (12), Alois (10) a Ota (5) Valčíkovi z Lipiny
Emil (32) a Anna (31) Valčíkovi, rozená Ležákovábratr a švagrováBrnoLubomír Valčík (4)
Antonín Valčík (23)bratrSmolinax
Ludmila Valčíková (19)sestraSmolinax
Pramen: muzeum Bojkovice, Vlasta Tkadlecová, Reportér

Podpořte Reportér sdílením článku