Komentář

Grossovo úmrtí: nejen lidská tragédie

16 / 04 / 2015

Přese všechno, jaký byl Stanislav Gross v politice a jaké výhrady k němu mohu jako novinář mít, si myslím, že by nikdo neměl odcházet ze světa takhle mladý.

Nemám tudíž rád ta slova o božích mlýnech.

Spíše bych řekl, že předčasná smrt Stanislava Grosse znamená mimo jiné uzavření jakýchkoli snah o vyšetření sporných kauz z jeho éry. Premiérů, kteří nedokážou vysvětlit prokazatelné a přitom naprosto zázračné zbohatnutí – minimálně o 100 milionů – totiž není mnoho.

Takže smrt bývalého premiéra považuji za výsostně lidskou tragédii, ale v jistém slova smyslu i za politicko-historickou tragédii. Věřím totiž, že by se mohly, byť by to trvalo i několik let, vyřešit alespoň zčásti některé sporné otázky spojené s jeho politickou kariérou.

Sporné je jeho angažmá v privatizaci Mostecké uhelné společnosti. (A taky jeho vliv na privatizaci OKD či Sokolovské uhelné.)

Navždy už tu zřejmě zůstanou nesrovnalosti s financováním jeho bytu na Barrandově, kvůli nimž v roce 2005 skončil ve funkci premiéra. Protože nedokázal věrohodně vysvětlit původ 1,2 milionu korun, které kromě úspor a hypotéky na pořízení bytu použil.

Už se asi nedozvíme ani to, jak to bylo s jeho zázračným zbohatnutím, když po svém odchodu z politiky získal téměř 100 milionů korun v prapodivném obchodu s akciemi firmy Moravia Energo.

Pozoruhodné a neobjasněné zůstanou i otázky nad jeho osobními a velmi nadstandardními vztahy se dvěma vlivnými lidmi z byznysu: se zbrojařem Pavlem Muselou a s českým „Berlusconim“ Andrejem Babišem.

Vnést světlo mohl Gross i do záhad financování ČSSD – postřelením jejího sponzora Ivana Lhotského v roce 1999 počínaje a konče obviněním uprchlého zločince Radovana Krejčíře, že ČSSD a Grossovi věnoval 60 milionů za to, když mu přihrají státní podnik Čepro.

Je také škoda, že už nikdy nevysvětlí spekulace, zda a jaký vztah měl v nedávné době ve strojírenském podniku RIA Královopolská, která má obří zakázky v jaderných elektrárnách.

Tohle všechno si vzal Stanislav Gross s sebou. A i kdyby chtěl v budoucnu kdokoli otevřít pátrání, nebude to moci udělat, protože „svědek“ už nežije.

 

Dva v jednom

Gross byl mužem dvou tváří. Jedna patřila milému a hodnému politikovi. Ta druhá, neveřejná tvář byla temnější. Řada politických pozorovatelů a komentátorů to shrnula jasně: Gross byl také chladnokrevný cynik.

Já jsem zažil obě tyto tváře. Začátkem devadesátých let jsem coby začínající novinář chodil do Sněmovny a on už se tehdy specializoval na bezpečnostní resorty. Po každém zasedání branně-bezpečnostního výboru měl Gross vykulené oči a spiklenecky uvolňoval některé informace o tom, co se dozvěděl. Jako by i on chtěl upozornit na špinavosti a podvody v politice.

Ano, v devadesátých letech to byl vcelku sympatický politik nové generace. Očaroval spolustraníky i voliče téměř chlapeckou nevinností. Je pravda, že tenhle „kluk z plakátu“ získal sociálním demokratům velké množství hlasů ve volbách. A myslím, že tehdy to na samém začátku kariéry často myslel skutečně dobře a „upřímně“, jak později stálo na jeho billboardech.

Ale jakmile se dostal do exekutivy a k vládní moci, odhodil zábrany a z nevinného chlapce se stal predátor, který potíral konkurenci. Jako ministr vnitra zřídil tým Mlýn, o jehož pravé podstatě se dodnes vedou spory. A přestože Mlýn dělal i důležité a závažné kauzy, celkově po něm zůstala pachuť policejního „grosstapa“, které mělo „likvidovat“ nepohodlné svědky, či konkurenci v politice či v byznysu.

Ke konci jeho kariéry mu dokonce jeho spolustraníci začali vyčítat, že až příliš často chodí na schůzky s podnikateli a slyší na jejich nápady a snahy, jak se dostat k co největšímu koláči ze státního rozpočtu.

Prostě také Gross zejména po roce 2000 naskočil do rozjetého rychlíku, který se nazývá „klientelismus“. Takže i on se stal více vykonavatelem přání byznysmenů než dobrým sluhou svých voličů v politice. Je ovšem fér přiznat, že v historii české politiky nebyl jediným, kdo se takto choval. A nebyl ani tím nejhorším. Navíc na konci svého života projevil určitou sebereflexi a omluvil se všem, „kteří měli pocit, že je zklamal.“

Zcela jistě bychom měli uctít jeho památku, protože byl přední politik a premiér země. Jeho skon možná povede i k větší osvětě strašné nemoci, jíž podlehl. Ale neměli bychom zapomenout, že z čistě politického hlediska to byl muž, který ve veřejném životě selhal a přinejmenším také lhal.

Chtěl bych vyjádřit hlubokou soustrast rodině Stanislava Grosse.

A chtěl bych také říci: Lepší by určitě bylo, kdyby se povedlo, aby jeho podivné případy skončily řádným vyšetřením a objasněním – a neskončily na hřbitově, ve věku 45 let.

Galerie (1) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat